Kapela Petra Vlková & BAND stylově vychází zejména z akustického popu s přídechem jazzu. Toto hudební uskupení působí svěžím a pozitivním dojmem. I když se nejedná o kapelu na plný úvazek, a těch je u nás i jinde poměrně mnoho, zaujalo mě jejich pozitivní naladění.
Oslovil jsem zpěvačku Petru, která stylem zpěvu a barvou hlasu připomíná americkou zpěvačku Edie Brickell, a položil jí několik otázek směřujících k její inspiraci, emocionálnímu rozpoložení a dalším aspektům jejich hudby.
Jak jste se dostala k hudbě?
Moje maminka je učitelkou hry na klavír, a tak jsem s hudbou vyrůstala odmalička – jakmile se u mě projevily známky hudebního talentu, začala jsem se seznamovat s klavírem, u kterého jsem vydržela čtrnáct let. A někdy v pubertě pak došlo i na zpívání s rockovou kapelou, kterou jsme založili s mými spolužáky na gymnáziu.
Co pro vás hudba znamená?
Hudba je pro mě zejména duchovní cestou sama k sobě a dnes k ní již přistupuji s velkým a hlubokým vděkem za všechno, co mi dává. Nebylo to tak ale vždy. S darem hudebního nadání jsem poměrně dost dlouhou dobu bojovala a byly doby, kdy jsem se před ním snažila i utéct. Přijít na to, jak se svým talentem naložit a nějak jej zhmotnit, jíž s kůží na trh, zkusit se uměním živit, ani jedno z toho nepatří mezi jednoduché úkoly.
Nějakou dobu mi trvalo, než jsem našla odvahu neřešit to, co si myslí ostatní, a než jsem našla jistotu sama v sobě. Soustředila jsem se na to nejpodstatnější, co mi hudba dává – prožitek, možnost napojit se v sobě na úrovně, na které se mi nedaří napojit při žádné jiné činnosti. Když zpívám, snažím se jenom plynout a doslova se v těch blažených pocitech koupat. Uvědomila jsem si, že tohle je úplně primární důvod, proč chci muziku dělat – kvůli sobě, protože hudba mi prostě dělá dobře. Došlo mi, že je zbytečné se bát, protože když si budu schopná tento dar neodpírat a naopak se pokusím vytěžit z něj vše, co jsem schopná, to ostatní se vyřeší samo. Ve svých pětatřiceti letech už se sebou nebojuju jako dřív, hudbu si opravdu užívám a díky tomu dovedu svoji radost zevnitř vynést i ven, napojit se přes ni na ostatní a podělit se o to všechno. Když pak na koncertě zažívám ten pocit sdílení svého prožitku a energie s kolegy hudebníky a s publikem, je to opravdu velmi krásné a naplňující.
Co si myslíte o tvrzení, že hudba dokáže léčit?
Rozhodně souhlasím. Patřím mezi ty, kteří jsou přesvědčeni, že veškeré nemoci těla pocházejí z nemocí ducha. A hudbu vnímám jako jeden z prostředků, s jehož pomocí může každý z nás o svého ducha a o jeho pohodu pečovat. Sama za sebe cítím, že hudba ve mně otevírá místa, ke kterým se jinak nedostanu, a umí ve mně rozproudit nejrůznější energie. A proudící energie je základním předpokladem veškerého zdraví. Každý z nás je jiný a bude jinak reagovat na různé druhy hudby, někdy se také naše vnímání hudby mění v průběhu života, a podle toho můžeme pozorovat, jak se měníme my sami. Každopádně považuji za velmi užitečné vypozorovat, na jakou hudbu a jak reaguji, v jaké situaci atd., a pak s tím pracovat v běžném životě. Některá hudba v nás nastartuje energii a vybudí nás, jiná má schopnost nás uspat, další nám pomůže vyplakat se, lépe si vybavit určité vzpomínky atd.
Někdy stačí hudbu pouze poslouchat, někdy je fajn si zazpívat nebo si zahrát na hudební nástroj. A když na to přijde, ony magické ozdravné účinky může mít i pouhé vykřičení se o samotě v autě nebo třeba bouchání klackem do něčeho zvučného.
Skládáte si písně sama?
Ano, částečně – umím dát dohromady text a melodickou linku a dovedu si vytvořit představu, jak by píseň měla znít. Dotažení výchozího nápadu do konce, „harmonický obal“ a případnou aranž ovšem raději přenechávám kolegům hudebníkům, kteří jsou v tomto nesrovnatelně zručnější než já.
Kde berete inspiraci pro svoje skladby?
Inspirací může být cokoli, co mě v danou chvíli nějak zaujme a začne mě bavit si s tím dál hrát a rozvíjet to. Myslím, že inspirujících podnětů je možné kolem sebe i v sobě nacházet neustále velké množství, ovšem to nejsložitější je pak rozpracovat a opracovat výchozí nápad ve smysluplný výsledek. Na to ovšem potřebuji prostor, čas a jistý klid, abych se do procesu tvoření mohla ponořit, a to je u mě největší problém, protože v mém životě potřebná konstelace zavládne jen málokdy.
Máte nějaké hudební vzory nebo idoly?
Vzory nebo idoly si programově nepěstuji, protože pro mě je největší hodnotou vlastní individualita a projev, který je autentický a vycházející a odrážející konkrétní osobnost, a to se v sobě také snažím pěstovat. Mám ráda ale všechny umělce, v jejichž projevu vnímám opravdovost – snažím se na tu jejich opravdovost napojit a vnímat pocity, které ve mně vyvolává, aby se mi tak lépe hledala a abych lépe poznala opravdovost ve mně.
Co byste poradila nebo vzkázala těm, kteří třeba chtějí založit kapelu nebo se věnovat hudbě?
Každého takového člověka bych v jeho rozhodnutí rozhodně podpořila a povzbudila. Jsem přesvědčená, že hudba má v sobě moc obohatit život každého z nás, jen je potřeba najít si pro sebe ten pravý způsob, jak se jí věnovat. Navíc provozovat hudbu společně s dalšími lidmi přináší nejen radost z hudby samotné, ale opravdu krásný pocit otevření se, sdílení a propojení s ostatními. Dnešní doba vytváří spíše takové podmínky a situace, které nás od ostatních izolují, takže hodnota prožitku ze společného muzicírování je, myslím, nesmírná.
