Bohuslav Martinů – V těžkých chvílích v sobě nacházel optimismus a naději

LAETUS SORTE TUA VIVES SAPIENTER

Skladatel Bohuslav Martinů (1890–1959) se narodil ve věži kostela v Poličce. Jeho otec pracoval ve funkci pověžného. Z té výšky vnímal celý svět, životním nadhledem, až do konce života.

Jeho ryze české jméno se mělo o pár desítek let později stát proslulým až ve vzdálených zemích za mořem, o jejichž existenci neměl zatím ani tušení.

Neklidná moderní hudba, již tvořil od období impresionismu přes neoklasicismus, expresionismus a jazzové období, až se nakonec vypracoval k ryze vlastnímu kompozičnímu stylu, budí dodnes zájem obecenstva po celém světě.

Malý houslista

Již jako šestiletý chlapec pobíhal po městečku s housličkami a odmala se na ně učil hrát. Zájem o hudbu v něm zřejmě probouzel jeho otec, divadelní ochotník, který miloval hudební svět.

Bohuslav byl nejmladším dítětem. Jeho pokroky ve hře na housle nenechávaly nikoho na pochybách, že se z něj rodí nadaný muzikant. Ve svých patnácti letech byl pozván, aby s houslemi zahrál na zábavě v hostinci. Svou hrou tehdy překvapil celé obecenstvo a kromě toho dostal i svůj první honorář. Brzy se jeho hudební počiny v Poličce proslavily natolik, že mu město poskytlo stipendium ke studiu na konzervatoři v Praze.

Bohuslav byl neklidným studentem. Přebíhal od jednoho nástroje či profesora k druhému a do popředí se především drala jeho touha po kompozici. V Praze také vzniklo jeho celoživotní přátelství s houslistou Stanislavem Novákem.

Po překonání strastí první světové války působil jako houslista v České filharmonii. Záhy se však chystal k odvážné změně – lákala jej Paříž, a to už docela dlouho. Nemohl odolat a odjel se hledat do Francie.

Pobyt ve Francii

Miloval Clauda Debussyho, ale nesmazatelně byl ovlivněn především českou tradicí. „Instinktivně jsem cítil už v mládí, … že mnoho věcí, mnoho názorů se nám předkládá, které nenalézají a nemohou nalézti ohlas v naší národní duši, v našem národním českém projevu,“ vyjadřuje se Martinů v knize Miloslava Nedbala, a pokračuje: „Zkrátka viděl jsem, že náš přirozený projev a národní charakter odpovídá spíše konkrétnosti, zdravému přemýšlení než různým zamotaným metafyzickým systémům, které do nás byly vtloukány… Tento výklad se ne právě shoduje s duševními projevy našich velkých lidí, kde jsem našel spíše konkrétnost, zdravou sentimentalitu a zdravý emocionální postoj tvůrčí, než záhady a problémy.“

Dále Martinů upřesňuje: „To, co já jsem šel hledat do Francie, to nebyl Debussy ani impresionismus ani hudební projev, ale opravdové základy, na nichž leží západní kultura…“ V Paříži pokračoval ve studiu u skladatele Alberta Roussela a dále se vyvíjel ovlivněn mimo jiné Stravinským, jazzem i starými hudebními formami, jako byly concerto grosso nebo madrigal. Od roku 1923 tak žil trvale mimo vlast.

Bylo to v roce 1926 v Paříži, kdy se seznámil se svou budoucí manželkou, Francouzkou Charlottou, která měla velké pochopení pro jeho plachou povahu, odlišnost i umělecké vlohy, a po zbytek života se pečlivě o Bohuslava starala. Seznámil se s ní v cirkuse, když jí po představení beze slova strčil do ruky papírek se svojí adresou. Jeho žena v knížce Můj život s Bohuslavem Martinů napsala, že to byl jeho „nejodvážnější čin, jaký kdy udělal“.

Tato srdečná a prostá žena mnohdy zachraňovala jejich rodinný rozpočet. Jako krejčová vnášela do společného života základní prostředky a svou povahou pak harmonii a pochopení. Okouzlena nevšedností, zvláštností, upřímností a tvrdým slovanským přízvukem svého muže v jeho francouzštině, oplácela mu celou svou duší. Projevovala tak vskutku upřímné pochopení pro jeho hudební dílo a každodenní skládání.

„Bohuš byl pro mne brzy květem v zimě, fatou morganou v poušti. Byl únikem z denního kolotoče práce a povinností, byl mým okouzlením, byl výletem do světa pohádek,“ vzpomíná ve své knize Charlotta Martinů a dodává: „Jsem z venkovské rodiny tvrdě pracujících lidí. Před Bohušem jsem neznala umělce a jejich svět, ale vždy jsem ráda poslouchala krásnou hudbu. Nyní jsem začala poznávat i tvůrčí práci ducha.“

Hodně spolu cestovali, také na jih Francie, do Nizze. Není bez zajímavosti, že Martinů se zde seznámil s řeckým básníkem Nikosem Kazantzakisem, autorem Řeka Zorby. V Paříži bydlívali nedaleko českého malíře Jana Zrzavého, se kterým se oba spřátelili. Mezi jejich přátele patřili také manželé Kubelíkovi, Charles Munch, Paul Sacher, Franz Rybka, Albert Einstein, konzul Hajný a mnoho, mnoho dalších.

Útěk před přízrakem války

Po podepsání Mnichovské dohody zůstal Martinů trvale oddělen do své rodné země. Ve své právě zkomponované Polní mši odkryl hluboké emoce a bolest i přes svůj zdánlivě nezaujatý postoj k politické situaci. Výmluvné je pak věnování Polní mše Československým dobrovolníkům na francouzské frontě.

Nad Evropou se stahovala mračna s přízrakem války. Manželé Martinů spolu prožili pár šťastných, třebaže nelehkých let v Paříži, ale počátkem války museli podstoupit strastiplnou cestu do zámoří, když utíkali před nacistickou totalitou.

S pomocí přátel, např. R. Firkušného a Miloše Šafránka, se jim v Americe podařilo začít nový život a také se záhy ukázalo, že Bohuslavova tvorba zde není až tak zcela neznámá. Tak se dostavily i první úspěchy v koncertování. Během čtyřicátých let se v jeho tvorbě objevuje stále více fantazijních prvků, nabývajících na důležitosti. Symfonie z válečného období, komponované pro americké orchestry, bývají velmi pozoruhodné svou spontánností, logickým uspořádáním celku, rytmickou svěžestí a silně synkopovanou melodií. Vzácnou harmonickou čistotou a především nedefinovatelnou „českou aurou“ připomíná pozdní tvorbu Antonína Dvořáka.

Charlotta vzpomíná, jak se Bohuslav každý den těší na práci, komponování, na vypůjčené piano, bez kterého nemohl být. Mezi sebou měli důvěrná oslovení, on říkal své ženě „Lolotte“, ona jemu „Tatíček“. Manželství zůstalo bezdětné, ale i přesto býval Bohuslav nazýván ryze českou zdrobnělinou - Tatíčkem.

Prague Chamber Orchestra – Bohuslav Martinu: La Jolla

Amerika

V Americe si těžko zvykal, scházela mu poklidná jistota pařížských bulvárů i kouzlo Vysočiny, rodného kraje. „Zpočátku jsme si nemohli na New York zvyknout,“ píše Charlotta Martinů, „nekonečnost ulic a domů nás tížila“.

Americké bary Bohuslava vůbec nezlákaly – byla v nich tma a ticho, jen se pilo. Takové ovzduší jej nebavilo, jemu vyhovovala galská veselost a optimismus pařížského bistra. To se raději věnoval pilné četbě.

S pomocí své milé ženy a přátel a zejména díky neutuchající píli se mu podařilo získat úspěch i v zámoří. Inspirace jím proudila bez ustání. Vždy chvíli seděl s tužkou v ruce, soustředil se, ale když se pak tužka v jeho ruce dala do pohybu, vypouštěla nekonečnou šňůru not a jeho skládání jakoby nebralo konce.

Zajímavosti

Paní Charlotta se také zmiňuje, jak Martinů spolu s dirigentem Léonem Barzinem prošli jeho kompozici, Synfoniettu Giocosu, která je tak veselá, že při jejím poslechu nikdo netušil, že „ji Tatíček psal v ledové místnosti s omrzlýma rukama“ (Během strastiplného útěku z Francie).

„Nikdy nevynechal večerní procházku, při které uvažoval o skladbě, která ho zaměstnávala během dne,“ vykresluje paní Charlotta Bohuslavův nesmírně tvořivý život. Bohuslav Martinů byl člověk, který se nenechal zlomit těžkými chvílemi, vždy nacházel v sobě optimismus a vzletnou naději a vždy – tvořil.

Článek upravil Milan Kajínek

---