Zeptali jsme se Lucie Kocourkové, redaktorky internetového portálu Taneční aktuality, jak vstoupila do světa tance a proč se věnuje psaní kritiky a recenzí tanečních představení.
Kritici tanečního umění čelí podobným úskalím jako v minulosti. Jejich kritika může být trnem v oku tanečníkům, choreografům nebo tvůrcům uměleckých představení. Nemělo by tomu ovšem tak být, protože kritika slouží tvůrcům, tanečníkům i divákům jako jakési pomyslné zrcadlo a je důležitou částí celého procesu.
Tvůrce i tanečník se může díky kritice a recenzím dozvědět, jak je divák vnímá, a divák se naopak může dozvědět něco více o celém představení. Divadelní recenze a kritiky mohou také tvořit most, skrze který budou mezi sebou nacházet diváci, tvůrci a tanečníci vzájemné pochopení. Divadelní hlediště mohou celkem dobře zaplnit dobře napsané recenze a kritiky, které pomohou divákům a tvůrcům nalézt k sobě cestu.
Jak jste se ocitla ve světě tance?
Zcela náhodně přes žurnalistickou praxi. V prvním ročníku studia žurnalistiky se vypracovávají pravidelně určité publicistické útvary, například rozhovor, reportáž a podobně. Už nevím, z jakého popudu jsem si pro rozhovor vybrala šéfa baletu Národního divadla Petra Zusku. Prostředí baletu mne tehdy tolik zaujalo, že jsem se nejen ještě jako student akreditovala na premiéry tehdejší sezóny a psala o nich podrobné zprávy do newsletteru, který Fakulta sociálních věd oficiálně vydává pro zahraniční abonenty, ale také jsem prostředí baletu využila pro napsání reportáže a v dalším akademickém roce pro tvorbu celoroční fotoreportáže ze zkoušek. Odtud byl jen krůček k tomu specializovat se na tanec jako téma. A postupně nejen na balet, ale i současný tanec. Proto jsem po studiích na Fakultě sociálních věd nastoupila na HAMU, abych si doplnila odborné vzdělání.
Co vás k tanci přitahuje a jakých hodnot je podle vás nositelem?
Tanec je buď estetickou hodnotou sám o sobě, neboť je neverbálním kódem, můžeme říci médiem, které může zprostředkovávat hodnoty, jež leží mimo něj. Jako jevištní umění nám zprostředkuje zvláštní intenzivní prožitek, který pěstuje naše estetické vnímání, cítění. Zároveň může srozumitelně podat příběhy, které v sobě nesou hlubší symboliku a podtext. Může ztvárnit i filosofickou myšlenku nebo upozornit na společenské problémy – mnoho choreografií současného tance se o to snaží, ukazují naši neschopnost komunikovat, malou odolnost vůči manipulaci, násilí, upozorňují na nástrahy konzumu a falešné mediální reality, věnují se otázce identity. Pro mne může být taneční představení jak estetickým prožitkem, tak i nástrojem společenské kritiky. A právě ta šíře je na tanečním umění tak fascinující.
Jak vznikl projekt Taneční aktuality, kterého jste součástí?
Taneční aktuality založily v roce 2005 tři studentky taneční vědy HAMU, protože jediný tištěný časopis, který taneční kritiky soustavně publikoval, Taneční listy, zanikl v roce 2003 po drastickém snížení dotací. Čtvrtletník Taneční zóna se specializuje především na současný tanec, chyběla tedy platforma, kde by se dala pěstovat kritika všech žánrů. V denním tisku je jakékoli umělecké kritice věnováno tak málo místa, že s ním pro rozvoj oboru není možné počítat...
Od prvních krůčků se postupně Taneční aktuality rozrostly na velkou redakci dvanácti redaktorů, kteří se větší či menší měrou podílejí na provozu webových stránek www.tanecniaktuality.cz. Portál je rozdělen do mnoha sekcí od denního zpravodajství, přes měsíční program všech tanečních představení v republice, databázi inscenací, po přehledy workshopů, kurzů nebo konkurzů. Většina redaktorů publikuje recenze a kritiky, objevují se reportáže nebo rozhovory.
Já jsem se k redakci přidala před pěti lety, jako jediná jsem nepocházela z prostředí tance, ale žurnalistiky. Na web jsem prosadila samostatné zpravodajství a snažila jsem se ostatní „doučit" i podobu různých žurnalistických formátů, které mnozí autoři tvoří spíš intuitivně. Všechno od zprávy přes rozhovor a reportáž má své zásady a typologii a podle mého názoru se každá novinářská práce musí o tenhle profesní základ opřít. Nevěřil byste, jak komplikované je někdy vysvětlit rozdíl mezi zpravodajstvím a publicistikou, nemluvě už o tématu objektivity a nestrannosti, což by měly být pilíře profesionální novinařiny (nesmějte se, já také vím, v jakém stavu je dnes tahle profese ve většině médií...) Není nutné se všeho striktně držet, ale je potřeba poznat pravidla, abych je mohla porušovat. Samozřejmě nestavím studium žurnalistiky jako nutnost, existuje i množství kvalitních příruček novinářské praxe, samotné útvary prochází proměnou. Ale ten, kdo píše, by měl mít povědomí alespoň o základech a o fungování médií jako takových.
Proč jste se k projektu připojila?
Tradiční média mi nikdy nedají tolik prostoru, kolik bych chtěla tanci jako autor věnovat. Lákala mě možnost podílet se na vytvoření místa pro taneční zpravodajství a samozřejmě tu byl i obrovský prostor pro psaní recenzí a rozhovorů. Viděl jste určitě, kolik „prostoru" dostane taková premiéra celovečerního baletu Národního divadla v některém deníku – pokud vůbec najdou místo, dostanete dva odstavce. Ale taneční premiéry se konají i na malých scénách, každý měsíc několik produkcí, k tomu festivaly, hostování... A my se snažíme pokrývat i regiony, když to jen trochu jde.
Člověk se potřebuje také vypsat, proto je zásadní mít kde publikovat a dělat to často – je to ostatně celoživotní práce, protože i publicistika je v zásadě tvůrčí obor. Nikdy si nemůžete říct, že už máte hotovo. Všichni neustále nacházíme ve své práci slabá místa a snažíme se překonat stereotypní přístupy, které si vytváříme.
Proč recenze píšete?
Aby tvůrci a tanečníci měli zpětnou vazbu od někoho jiného než jen publika, které jim sice dá najevo, jestli se mu to líbilo nebo nelíbilo, ale málokdy je pochopitelné, proč. Tvůrce není schopen odstupu od díla, recenzent nebo kritik by měl být. I v případě, že se s choreografy a tanečníky přátelíme, měli bychom uvažovat jako profesionálové a odpustit si sympatie i antipatie. Pokud to není možné, je lepší odmítnout článek napsat. Uznávám takzvanou klauzuli svědomí (novinář může odmítnout napsat článek na určité téma, pokud se příčí jeho přesvědčení nebo má nějaký vnitřní konflikt, a není to považované za porušení pracovní smlouvy) a sama pro sebe se chci vždy řídit Etickým kodexem Syndikátu novinářů, i když už nejsem členkou (jako PR nemohu).
Kritiky a recenze se jednou stanou pramenem pro výzkum dotyčných děl, ukazují také, jak se v té které době o tanci a umění uvažovalo: to vnímám zase z pozice historika, protože se dějinami taneční publicistiky zabývám.
A důležitý důvod: aby čtenáři věděli, co je v divadle čeká. Každý si sice udělá názor sám, ale i já sama jsem ráda, když mi někdo doporučí, na co mám jít a co je ztráta času. Třeba půjdu na něco, před čím mě varovali, a bude se mi to líbit. Nevadí, můžeme konfrontovat názor. V recenzích a kritikách se také objevují fakta o oboru, beru to tedy i jako osvětu.
Pro koho články píšete?
Přímo v Tanečních aktualitách? Jako zpětnou vazbu pro tvůrce a tanečníky, dále pro diváka, který už má nějakou zkušenost s tancem v divadle a zajímá ho názor druhých. Pro toho, kdo se s jevištním tancem ještě nesetkal, se recenze a kritika tolik nehodí. Recenze ho může uvést do tanečního světa, ale kritika příliš ne, protože ta počítá s poučeným čtenářem. Člověku úplně „zvenčí" je lepší předložit zprávu, reportáž, rozhovor. Na Tanečních aktualitách recenzi a kritiku při publikování nerozlišujeme, ale obecně platí, že recenze je víc informativní, ačkoli obsahuje i hodnocení. Kritika má být hlubší, analytická, odborná. To je tradiční rozdělení, které se týká i filmu, literatury, hudby atd. Sama pro sebe tento rozdíl vnímám a snažím se ujasnit si, s jakým přístupem se do textu chci pustit. Někdy je to i otázka času – recenze je méně obsáhlá a píše se rychleji.
Na co se při hodnocení jednotlivých představení zaměřujete?
Záleží hodně na žánru představení a na použité taneční technice. U klasického baletu se třeba zaměřuji hodně na techniku, jestli odpovídá správnému provedení. Klasika, neoklasika, současné styly, to vše má své charakteristiky, které tam musí být, aby styl byl stylem. Lapidárně řečeno, baletka musí umět utočit piruety v ose, musí mít propnutý nárt, musím vidět, že má stabilitu, slyší hudbu, že sbory jsou synchronní... je toho mnoho, ale interpretace si všímám hodně. Pokud je herecká akce, zajímá mě přesvědčivost. Důležitá je struktura pohybu jako celku. Jak choreograf pracuje se sbory, jak tvaruje pohyb. Jak nakládá s původním libretem. Jak jeho verze koresponduje s výpravou. Jak dalece je dílo soudržné dramaturgicky. Měli bychom se zastavit u všech jevištních složek včetně práce light designérů, výpravy, hudby. Ale zase se nesmí ten text vymknout kontrole...
Klasický balet se inscenuje především pro svou estetiku a má srozumitelný děj, takže se hodnotí hlavně vizuální působení. Současným tancem se většinou autor snaží sdělit myšlenku, upozornit na problém, vyjádřit stav nebo emoce, takže nejdřív se snažím pochopit obsah a až potom přemýšlím o tom, jak definovat použité taneční styly. Hodnocení je mnohem složitější, protože ne vždy je intence autora čitelná. Většina choreografů naštěstí připouští více variant „čtení" jejich děl. Je důležité umět inscenaci analyzovat, u baletu je to také relativně nejjednodušší. Na HAMU se analýza tance přímo učí, zjistila jsem, že jsem k určitým postupům dospěla intuitivně, ale je dobré se je naučit používat vědomě.
U baletu se dá lépe hodnotit na škále dobře/špatně, ale u současného tance jsme spíš na lovu sdělení. Ale je dobré upozornit na to, pokud ho nemůžeme z pozice diváka najít nebo nekoresponduje s použitými výrazovými prostředky (a samozřejmě i u současného tance se pozná, jestli ho tanečník ovládá nebo ne). Snažím se vyhnout silným soudům, protože vždy je možné, že to všechno, co se zdá „špatně", je ve skutečnosti záměr. Mám stejnou startovní pozici jako divák, jen mám k dispozici víc analytických nástrojů. Pokud se mi dílo jeví jako nesrozumitelné a zmatené, musím najít příčiny, proč to tak je, a pak je věcně objasnit.
Máte nějaký ucelený koncept nebo přístup, který používáte pro psaní článků?
Každý z nás autorů se soustředí na něco jiného. Já se poslední dobou spoléhám vyloženě na taneční analýzu, je to šikovný systém. Někdo sleduje dění na jevišti, soustředí se na děj nebo skutečně popisuje vizuální dojmy, někdo se zase soustředí na to, jak vnímá „energii" představení a tanečníků a obsah vůbec nepřibližuje. Důležité je najít vyvážený střed.
Velmi záleží na prvním dojmu. Mám často problém psát ze dne na den, musím si nechat představení „uležet". Pak se většinou zeptám obecně „o čem to bylo", a pokud mi dělá potíže obsah definovat, přejdu třeba k tomu, že se začnu věnovat scéně, kostýmům apod., a pohyb začnu řešit až jako poslední. A třeba až úplně naposled napíšu první odstavec, kde bych měla inscenaci rámcově přiblížit (stále počítám i se čtenářem, který čte perex a tím končí).
Kolegyně Lucie Dercsényiová, zkušená kritička, která píše léta - a pro nás je čest, že se k redakci Tanečních aktualit přidala - většinu článků o baletu začíná například více historickým exkurzem, zmíní se, kdy byla první premiéra a jaká zásadní zpracování se v historii objevila. Já to dělám jen tehdy, pokud chci přímo srovnávat. Nyní se blíží premiéra baletu Romeo a Julie v choreografii šéfa baletu Národního divadla Petra Zusky. Vím, že pojetí bude netradiční, takže se určitě o historii zmíním, abych mohla ukázat kontrast s jinými verzemi.
Setkáváte se s kritikou vlastní práce?
Konkrétní námitky jsou naštěstí jen velmi řídké. Chápu ale pozici tanečníků a tvůrců, kteří dávají do představení vše, a cítí se dotčeni, pokud to my tak nevnímáme. Na Fakultě sociálních věd jsme se učili, že recenze a kritika patří do oblasti takzvané „názorové žurnalistiky". Ale bohužel je jen málo tvůrců a interpretů, kteří si to uvědomují, takže si myslí, že náš názor je myšlen jako dogma, proto je kolem užitečnosti kritiky (jakéhokoli uměleckého oboru) tolik sporů.
Mezi tanečníky je ale stále rozšířen názor, že o tanci by měl psát zase jen tanečník. Tomu bych chtěla oponovat. Jak jsem už říkala výše, novinařina je také profese, samostatný obor, který je potřeba studovat stejně pečlivě jako tanec. Tanec je sice na první pohled nedostižné povolání a nikoho by nenapadlo, že ho bude dělat bez přípravy. Naopak u žurnalistiky to na první pohled vypadá, že ji může dělat úplně každý, že je to jen nějaké „psaní" a to přeci dovedeme všichni, že... Ale tak jednoduché to opravdu není.
Jednak by tanečníkovi mohl chybět odstup: Při vlastních prožitcích, které si tělo během kariéry ukládá do své fyzické paměti, nemůže být tak snadné to vše zapomenout a přepnout lehce do módu „divák". Divák, který vnímá očima, a až na druhém místě tělem (ačkoli je dokázáno, že když se na pohyb díváme, náš mozek se chová trochu, jako kdybychom sami tančili). Divák, mnohdy ani nechce vědět, co se skrývá za nastudováním díla, protože chce být vtažen do světa iluze! Jsou různé typy diváků, někdo chce v divadle zapomenout na všední svět, někdo je rád provokován a konfrontován novými myšlenkami. Ale drtivá většina diváků nikdy netančila, nemají tedy tutéž fyzickou zkušenost a nemohou s tanečníkem sdílet to, co bychom mohli nazvat „univerzum diskurzu". Jistě, že pro získání onoho odstupu pomůže studium strukturální analýzy, sémiotiky, lingvistiky atd., ale upřímně, kdo na to bude mít čas, je-li úspěšným interpretem-umělcem? Někteří publicisté se rekrutovali z řad tanečníků z konzervatoře, ale vždy následovalo ještě další humanitní studium – což není možné běžně požadovat po vytížených sólistech. (Výjimky existují, např. Adéla Pollertová coby sólistka Národního divadla bez potíží vystudovala taneční vědu).
A i když tu máme profesionála studujícího dál teorii a publicistiku, ani to nepomůže, pokud nemáte od přírody dar zacházet se slovy. Co by bylo platné rozumět tanci, kdyby vám čtenář nerozuměl nebo se nudil? Ke každé profesi existují vlohy, jak k tanci, tak k práci s jazykem. Stejně jako má někdo předpoklady k matematickému nebo logickému myšlení. Nemluvím přímo o literárním talentu, to by bylo přehnané, ale o přirozených vlohách ovládnout gramatiku, stylistiku, pravopis (!) a k tomu si pěstovat slovní zásobu a nakládat s ní tvůrčím způsobem. Psaní není jen popis, ale také obrazné vyjadřování, metafory, logika textu...
Samozřejmě i ve světě tance vždy byly osobnosti, které excelovaly umělecky a věnovaly se i literární činnosti – například tanečník a choreograf Joe Jenčík, nejen slavný umělec a spolupracovník Voskovce a Wericha, ale také autor několika knih o tanci, i románů. Většina z nás publicistů také alespoň trošku přičichla k interpretaci, i když se nestala naší skutečnou profesí. Vše se prolíná, někdy se publicistou stane choreograf, jindy se novinář stane historikem... Nic tedy není černobílé, a právě proto nemám ráda odsuzující názory ze strany umělců k novinářům. Měli bychom se respektovat vzájemně, protože nakonec všichni sloužíme stejným divákům/čtenářům. My publicisté bychom měli překlenovat svou prací propast, která se někdy otevírá mezi světem umělců a jejich diváků. Můžeme to ovšem ovlivnit jen do určité míry...
Děkujeme za rozhovor.
Článek byl aktualizován 4.11.2013
Čtěte také:
Knižní recenze: Ročenka Taneční aktuality.cz - podivuhodné cestování světem tanečního umění
