„Den, ve kterém se nezasměješ, je ztracený den,“ řekl slavný komik Charlie Chaplin (1889 – 1977). Musculus zygomaticus major neboli velký sval kosti jařmové v obličeji člověka by měl být k zasmání od srdce používán častěji a vědomě.
Smích (řecky: γέλως, gélōs) začíná být čím dál víc ceněn při udržování pevného zdraví. Dokonce už se etabloval vědní obor pro zkoumání smíchu s názvem gelotologie. Námi zavedený nový pojem gelosophie jde ještě kousek dál a dovoluje si spojit smích s moudrostí. „Svou řečí můžeš lhát a klamat, ale svým smíchem ne,“ říká jedno indické přísloví.
Každý turista to zná: člověk nemusí mluvit hindštinou, mayským jazykem, mandarínštinou nebo svahilštinou, a stejně pochopí, co míní svými širokými úsměvy místní trhovkyně v Rajastanu, Yucatanu či v nějaké vesnici na Jang-c'-ťiang nebo v Kongu. Jako by nám říkaly: „Jsi vítán, kup si mé nejlepší zboží, já tě neošidím, mezi námi panuje mír!“
Tomu signálu rozumíme dnes jako před milionem let, ať už se nacházíme na podlaží představenstva nebo někde na lovu mamutů, a je také jedno, zda je člověk omotán medvědí kůží či drží pod paží notebook. Smích je ten nejefektivnější a po tisíce generací tradovaný a důvěru vytvářející signál mezi lidmi. Humorný člověk je pořád uzemněn – latinsky humus = zem.
Zákaz smíchu v klášterech je proto přímo nelidský. Zakladatel západního mnišství Benedikt von Nursia (480 – 547 n. l.) píše v řeholích: „Nemluvit prázdná či dokonce ke smíchu provokující slova. Vyhýbat se hlasitému smíchu!“ Zastávali mylný názor, že Ježíš se nikdy nesmál. Avšak ústřední výrok v příběhu o stvoření světa („Genesis“) tomu odporuje: „A tak stvořil Bůh člověka dle obrazu svého“. Ve výkladu to znamená, že člověk jako obraz Boha je schopen smíchu, takže i Bůh se musí umět smát. „Bůh se usmál na Izáka“ je doslovný překlad hebrejského jména syn Izák „Jishaq-El“.
Před více než 2 500 lety shromáždil Gautama Siddharta „Buddha“ své stoupence na svaté Orlí hoře Gridhrakuta na úpatí Himálaje a kázal o lotosové sútře, která pojednává o spasení všech bytostí. Následně si sedl pod strom a dlouhý čas mlčel.
Uprostřed tohoto ticha uchopil Buddha květinu a zdvihl ji do výše, aby ji mohli všichni kolem vidět. Přitom i oni mlčeli po vzoru vznešeného. Jen jeden muž jménem Mahakashyapa se začal smát. I promluvil Buddha: „Vlastním koš pravého učení, v němž se zrcadlí blaženost nirvány, pravé bytí, beztvará pravá forma, která nespočívá ve slovech a písmenech. To všechno svěřuji Mahakashyapaovi.“
Tak se jeho následovníkem nestal ten nejinteligentnější, nejsilnější, nejpokornější, nejodvážnější ani ten nejskromnější, ale ten, který se prostě uměl smát.
Srdečný a bezdůvodný smích je známkou hlubokého osvícení a osvobození. Zvuk padajícího křemene, nenadálé kváknutí žáby, křik sovy v noci a mnohem víc – to vše může být spouštěčem zvučného smíchu, který se projeví z nejhlubší podstaty bytí a ukáže se moudrost. Smích přesahuje všechny kultury a také je spojuje.
Jako děti jsme o prázdninách s úžasem pozorovaly u Severního moře racky chechtavé (latinsky larus ridibundus). Pokud někdo dostatečně dlouho pozoruje onu jedinečnou hru a zázrak přírody, zachvěje se mu srdce radostí i vděčností – a smích pak přichází sám od sebe.
Ve 33. kapitole „Tao Te Ťing“ od čínského mudrce Lao C' čteme:
„Kdo zná druhé, je chytrý.
Kdo zná sám sebe je moudrý.
Kdo přemáhá druhé, je silný.
Kdo přemůže sám sebe, je mocný.
Kdo ví, že má dostatek, je bohatý.
Kdo se nevzdává, ukazuje sílu vůle.
Kdo neztratí své místo, nezanikne.
Kdo zemře, aniž by se zpronevěřil svému svědomí,
zůstane věčně součástí života.“
Přeložila: Bohumila Chocholová
Čtěte také:
Kardiosofie – moudrost srdce (cesta k původu slov)
Slovo žaluzie může znamenat i píli či žárlivost (cesta k původu slov)
