Režisérka a animátorka filmů Kdopak by se vlka bál nebo Žralok v Hlavě, napsala přímo pro divadlo Laterna magika svoji první divadelní hru.
Pro filmovou režisérku jde tak o její první zkušenost s divadlem vůbec. Laterna magika používá interakce živých herců a tanečníků na scéně s animovanými pasážemi, doplněný navíc o prvky černého divadla, pomocí čehož vypráví příběhy ve svých představeních.
Příběh, který vstoupí na divadelní pódium na Nové scéně Národního divadla, volně vychází z knihy Ivy Procházkové Pět minut před večeří. „S tetou Ivou Procházkovou jsme se o knížce pět minut před večeří bavily poprvé před více než dvanácti lety... Protože jde především o představy malé nevidomé holčičky, animace mi přišla příliš definující, že bych divákům omezila jejich vklad do příběhu,“ říká režisérka Maria Procházková.
„Hraný film mi zase nedával tolik výtvarných možností a především ve filmu nefunguje tma, která v tomto příběhu hraje podstatnou roli. Takže když mě napadla Laterna, bylo to jasné a mohla jsem naopak rozehrát některé motivy podrobněji. V Laterně máme živý kontakt s hlavní představitelkou, můžeme pracovat s hranicí tmy a světla, používat projekce, černé divadlo a vše umocňovat a doslovovat hudbou, ruchy," dodává režisérka.
Zápletka
Malá Agátka prosí tatínka, aby jí vyprávěl, o tom jak byla malá. Schová se mu do náručí, ale místo pozorného poslouchání mu napovídá, doplňuje a předbíhá. Určitě ten příběh slyší už po „stopadesátéosmé“... byl jednou jeden listonoš, který na kole rozvážel dopisy v malém městě. Jezdil každý den okolo kadeřnictví - kde pracovala maminka, viď? A pak se jim narodila holčička Agátka. To jsem já!
Všichni se radovali, jenom pan doktor se strachoval, že její oči nejsou úplně v pořádku. Nebyly, Agátka neviděla. Musela si svět osahat, aby ho uviděla. Bylo to trochu, jakoby pořád hrála hru na slepou bábu. Ale pak přišel den, kdy jí pan doktor oči vyléčil...
Zajímavosti
Svět představ malé Agátky na scéně umocňují i naddimenzované rekvizity a důmyslné kostýmy tanečníků, které vznikly v dílnách Národního divadla podle návrhů scénografa Jana Novotného a kostýmní výtvarnice Simony Rybákové.
Tvůrci hry slibují, že dešťové kapky budou tančit, z plátna se často něco vykutálí, vyplave nebo vystoupí na scénu, obrovská schránka bude cenit zuby a tatínek projíždějící s Agátkou na kole pod stromem si bude muset dát pozor, aby je větve nechytily za vlasy.
„Je o objevování, poznávání a radování se ze světa kolem nás. O prchavých okamžicích, které nás něčím zaujmou, i o prožitcích, vjemech, které pro nás znamenají domov, kam se rádi vracíme. A pro mě osobně je to hodně o lásce, když se cítíte moc milováni, je vám dobře na světě, ať se děje cokoli,“ doplňuje Maria Procházková.
Rozhovor: Mária Procházková o své nové divadelní hře Vidím nevidím
Inscenace je určena pro děti od pěti let. Navazuje na rodinná představení Laterny magiky, jakými jsou Ztracená pohádka, Sněhová královna nebo Žvanivý slimejš.
Divadlo - Vidím nevidím. (S laskavým svolením Národního divadla)
Recenze dalších představení Laterny magiky:
Divadelní recenze: Kouzelný cirkus – odolejte trikům a nástrahám tajemného kouzelníka
Divadelní recenze: Legendy magické Prahy - zajímavá novinka Laterny magiky
Divadelní recenze: Casanova - velký milovník, nebo otrok marné touhy?
Divadelní recenze: Rendez-vous – výlet do tajných zákoutí lidské mysli
Divadelní recenze: Cocktail 008 – výběr toho nejlepšího z Laterny magiky
Divadelní recenze: Antikódy v Laterně magice si mohli vyzkoušet diváci
