„Lidé pochybují o tom, co říkáte, ale uvěří tomu, co děláte.“ Karolína Světlá
Vzácná česká spisovatelka, na svoji dobu pokroková, nám zanechala citát, který radí, jak moudře posuzovat lidi, se kterými se setkáváme. Svými slovy vyjadřuje moudrost – nesuďme lidi podle toho, co říkají, ale podle toho, co dělají.
Narodila se v měšťanské obchodnické rodině v Praze. Její sestra Sofie Podlipská se rovněž stala spisovatelkou. Světlá, vlastním jménem Johanka Rottová, dostávala podle tehdejšího zvyku německou výchovu. Kromě němčiny a češtiny ovládala také francouzštinu.
K lidovému umění Johanku přivedla její babička, otec jí zase vštípil úctu k lidské práci. Pro měšťanské konvence neměla pochopení, se svou vnímavou a hloubavou povahou trpěla v tehdejším ovzduší nesmyslných konvencí.
Svoje školní léta trávila Karolína v poněmčelém ústavu, jenž jí sice poněkud podlomil zdraví, ale současně v ní probudil touhu po vzdělání. Vzdělání, po kterém toužila, si doplňovala sama četbou a samostudiem. Její otec, praktický obchodník, nepřál jejím literárním pokusům, kterými si počala zpestřovat studium, a umístil ji do domácnosti, kde tehdy končívala většina tehdejších žen, a ve vzdělání již nemohla pokračovat.
Roku 1843 poznala venkovského učitele hudby Petra Mužáka, za kterého se později provdala. Mužák v ní dokázal probudit české vlastenectví a v době Rakousko-Uherské monarchie přivedl Karolínu mezi některé známé spisovatele. Seznámila se i s Boženou Němcovou, která měla na Světlou velký vliv.
Nepříliš šťastný osud (úmrtí jediného dítěte) se Světlá snažila překonat duševní prací. Do literatury vstoupila v roce 1858 literární prací s názvem "Dvojí probuzení". Vyšla jí v památném prvním ročníku almanachu Máj.
Navštěvovala v té době společnost literátů, jakými byli Vítězslav Hálek, mládeží milovaný, Božena Němcová a v neposlední řadě Jan Neruda. Neruda se do Světlé dokonce zamiloval, a také ji literárně ovlivnil.
Spisovatelka trávila většinu roku v Praze, avšak na léto jezdívala na venkov, do rodiště svého manžela, do Světlé pod Ještědem. Venkovská krajina svou přírodou a ryzími lidmi spisovatelku uchvátila. Zobrazila je pak v mnoha svých dílech. V kraji také přijala svůj umělecký pseudonym Světlá, pod kterým pokračovala ve své umělecké dráze.
Ve své rané tvorbě používala náměty z původního pražského měšťanského prostředí (Zvonečková královna, Černý Petříček).
V románech inspirovaných z Podještědí (Vesnický román, Kříž u potoka, Frantina) vykreslovala postavy zosobňující ideální hodnoty a svoje postavy protahovala dějovou motivací, která je vedla k mravnímu sebepoznání. Všímala si rovněž postavení venkovských žen, téma zachytila i v povídkách (Mladší bratr, Černá divizna, Divousové, Přišla do rozumu, Námluvy, Nebožka Barbora, Kresby z Ještědí, Hubička). Podle Hubičky napsala později Eliška Krásnohorská libreto ke Smetanově stejnojmenné opeře.
Karolina Světlá byla vlastenecky laděnou spisovatelkou, zaměřena proti měšťáctví, hlásila se k prostým lidem a také pomáhala mladým ženám, jako například spisovatelce Elišce Krásnohorské.
Světlá navázala na tvorbu Boženy Němcové a je považována za zakladatelku českého románu.
Citát minulého týdne: Jan Amos Komenský, učitel národů
