Případy, kdy si důchodci během celého života postupně naspořili okolo 100 tisíc korun a v dnešní době zjistili, že se jedná o poměrně nevýznamnou částku peněz, jsou reálné a příklady v praxi můžeme nalézt všude.
Někteří ekonomové uvádějí, že devalvace hodnoty peněz je jedním z možných důvodů celkové finanční krize.
Například podle Andrease Clausse, zastánce takzvané fyzické ekonomie, jsou hlavním problémem dluhů úroky. Claussova teorie uvádí, že pokud si u banky půjčíte 100 000 Kč a banka vám dá úrok 5%, museli byste jí vrátit 105 000 Kč. Problém je ale v tom, že banka vydala do oběhu jen 100 000 Kč. Těch pět tisíc jednoduše neexistuje – není v oběhu.
Podle Clausse banky tento „úrokový schodek“ kryjí tím, že dodatečně posílají do oběhu větší množství peněz, čímž peníze ztrácejí na hodnotě (inflace). Tento systém přidávání peněz do oběhu tedy v podstatě připravuje spořitele o úspory a v průběhu času znehodnocuje hodnotu jimi odvedené práce.
Odpůrci politiky půjčování na úrok obviňují banky a společnosti, které půjčky realizují, z lichvářství, parazitování a zotročování společnosti, protože nevytvářejí žádné hodnoty, a lidé se potom dostávají do spirály dluhů, z které není úniku.
Náboženství a lichva
Již ve starověké Mezopotamii se začala šířit lichva, kvůli nedostatku oběživa. Tím docházelo k rozsáhlé pauperizaci obyvatelstva a ohromnému rozvoji dlužního otroctví. Tehdejší panovník Chammurapi se tomu snažil zabránit, a tak stanovil maximální úrokovou sazbu, která byla stanovena v Chammurapiho zákoníku.
V regulaci lichvy vychází Evropa ze dvou přístupů: protestantského a katolického. V některých náboženstvích byly totiž úroky úplně zakázané. Například ve Starém zákoně se píše: „Jestliže půjčíš stříbro člověku z mého lidu zchudlého, který je s tebou, nebudeš se k němu chovat jako lichvář, neuložíš mu úrok.“
Ve středověku bylo uložení úroku pokládáno za prohřešek. Půjčování a poskytování peněz za úrok bylo zakázáno a tvrdě postihováno. Kritizovaná byla skutečnost, že půjčující vydělává bez vlastního přičínění. Půjčka byla v té době brána jako akt solidarity nebo jako pomoc bližnímu.
V Novém zákoně se píše „půjčujte a neočekávejte nic zpět“. Rané křesťanství bralo za lichvu jakoukoliv formu úročené půjčky peněz. Tehdejší pohled na sjednávání úroku byl takový, že přírůstek peněz lze přisoudit pouze času, na který se peníze půjčují. Čas podle křesťanství však nepatří lichváři, ale Bohu.
Dluhy nám přerostly přes hlavu
Podle některých ekonomů bylo ve světě vytvořeno pomocí úroků příliš mnoho dluhů uměle. Hodnota peněz se v bance zakládala vždy protihodnotou uloženého zlata. V momentě, kdy peníze přestaly být kryté zlatem, nastala situace, že státy a centrální banky měly volnou ruku posílat do oběhu další peníze. Podle některých názorů překročil finanční sektor reálné možnosti našeho fyzického světa, kde existuje pouze reálné a konečné množství surovin a lze vyprodukovat pouze omezené množství věcí a práce v reálném čase.
Lze tedy teoreticky uvažovat, že vybírání úroků za půjčky není pouze v rozporu s myšlenkami některých náboženství, neetické nebo parazitující, ale také může vést k tomu, že se ekonomika dostane do dluhové krize.
Některá tvrzení a analýzy jakoby poukazovaly na to, že dříve lidé věděli, proč se úrokování zakazovalo, a že dnes jsme právě svědky toho, kam nás může takový způsob „vydělávání peněz“ zavést.
Čtěte také:
