Na práci byla zvyklá, ale vadilo jí to násilí. Sovětští dozorci krutě šikanovali uvězněné lidi v táboře a ženy i dívky byly nevybíravě znásilňovány.
Paní Věra Sosnarová musela více než třicet let mlčet o tom, co ona a její sestra po osmnáct let prožívali v bývalém Sovětském svazu.
Od roku 1945 má bezpočet vzpomínek na to, jak bolševismus ponižoval lidskou důstojnost a bral život člověka jako bezvýznamný.
Její příběh byl sepsán v knize s názvem Krvavé jahody, kterou napsal J. S. Kupka a jejíž první vydání vyšlo roku 2011. Podtitul zní: „Krutý osud Češky, která zažila osmnáct let ponížení v ruských gulazích.“
Matka Věry Sosnarové byla původně ruská občanka, která ve zmatku „velké říjnové revoluce“ odjela spolu s českými legionáři do nové československé republiky. Potom se v Brně narodila Věra a její sestra.
Zatímco se lidé radovali z osvobození od fašismu po skončení druhé světové války, neměli někteří příslušníci KGB nic lepšího na práci, než že vyhledávali bývalé ruské občany, aby je vrátili nazpět do Sovětského svazu… Avšak jakým způsobem? O tom poutavým způsobem hovoří právě kniha Krvavé jahody.
Z ruského gulagu do českého JZD – z louže pod okap
Věra Sosnarová je v současnosti už posledním žijícím pamětníkem těchto událostí, které unikly pozornosti poválečného Československa. Kromě sepsání knihy se odhodlala svoje vzpomínky předávat lidem přímo na osobních setkáních.
Přijala pozvání Hospicového hnutí Vysočina a 29. října přijela do Jihlavy vyprávět své poválečné zážitky. S velkou statečností dokáže svoje vzpomínky předávat posluchačům.
„Na práci jsem měla průpravu z dětství. To jsem jako malá chodila do školy a ještě pracovala u sedláka, abych si vydělala nějaké to jídlo.“
Za pomoc na poli dostala malá Věra pár brambor nebo chléb. Když ji jednou potkala její učitelka ze školy a viděla, jak její žačka žene kozu z pastvy a bosé nohy má červené zimou, koupila Věře plátěnky za pět korun.
„Zvedla jsem ty plátěňáčky a zulíbala je, jak mne těšily,“ vypráví pamětnice. „Zdalipak by i dnešní děti zulíbaly svoje plátěnáčky..?“
Na práci byla zvyklá, těžká dřina v lese, když byla uvězněna v gulagu na Sibiři, jí tolik nevadila. Ale vadilo jí to násilí. Sovětští dozorci krutě šikanovali uvězněné lidi v táboře a ženy i dívky byly nevybíravě znásilňovány.
„Nejhorší bylo to jejich násilí,“ zakrývá si paní Věra oči a těžko se jí vzpomíná. „Stalin byl nejhorší ze všech,“ dodává několikrát.
Když se sovětský režim trochu uvolnil, napsala Věra již několikátou žádost o propuštění a o návrat do Československa. Československé úřady však neměly zájem o návrat těchto českých občanů. Nakonec se z otrocké práce sestry osvobodily po 18 – 19 letech prostřednictvím jednoho moravského družstva – tedy JZD.
Ovšem další ponížení je očekávalo v Čechách. Věra a její sestra si oddychly od neustálých hrozeb a násilí, ale po spoustu let chodily stále v jednom oděvu – pracovní uniformě. JZD je totiž dostalo ze SSSR, avšak s podmínkou, kterou nevědomě podepsaly – že budou pro družstvo po dobu deseti let pracovat bez nároku na odměnu.
„Kdybyste byli v neustálém ohrožení, o hladu a zimě, podepsali byste všecko, úplně všecičko, jen abyste se z toho dostali ven,“ zalyká se paní Věra.
Po příchodu do Československa se obě sestry musely povinně hlásit každý měsíc na StB.
Nakonec se obě dobře provdaly, i přes svůj pokročilý věk ještě dokázaly založit rodinu.
Konec dobrý, všechno dobré?
„Znamená konec dobrý všecko dobré?“ ptá se sama sebe paní Věra. Kruté vzpomínky však smazat nelze.
Po sametové revoluci si mnoho lidí oddechlo, že již „bolševik nevládne“. A paní Věra se odhodlala své bolestné vzpomínky sdílet, protože třicet let o nich mlčet musela - i před vlastním manželem.
Posluchači sdíleli slzy paní Věry při jejím souvislém a nepřetržitém vyprávění na besedě v aule Vysoké školy polytechnické v Jihlavě. Komunismus však neskončil, komunismus trvá. Jinde ve světě dosud lidé ještě trpí pod terorem rudých vlajek a násilných praktik totalitních režimů.
