Liao I-wu (Liao Yiwu) s německým prezidentem Joachimem Gauckem v kostele svatého Pavla. (Daniel Roland/AFP/GettyImages)
Liao I-wu (Liao Yiwu) s německým prezidentem Joachimem Gauckem v kostele svatého Pavla. (Daniel Roland/AFP/GettyImages)

S jasným pohledem na básníka, na jeho tvorbu, život i jeho vlast popsala ve své oslavné řeči spisovatelka a literární kritička Felicitas von Lovenberg čínského autora a disidenta Liao I-wu, který získal letošní Cenu míru Německého knižního obchodu (Friedenspreis des Deutschen Buchhandels).

Pohnutými slovy přiblížila čtenářům osud tohoto nevšedního nositele ocenění, který dokázal převést do jazyka a básnického díla nepředstavitelné utrpení.

„Tím, že Liao I-wu sbírá jednotlivé osudy, znovu nastoluje důstojnost nesčetných obětí, jichž se čínští mocipáni chtěli nepozorovaně a navždy zbavit odhozením na „smetiště“ dějin. Jde za svým přesvědčením, že tito lidé potřebují někoho, kdo zdvihne svůj hlas jménem skutečnosti. Tento druh psaní se stává aktem sebeúcty a v neposlední řadě i prostředkem ke znovudosažení ztracené důstojnosti,“ uvedla Felicitas von Lovenberg.

S touto nadějí uzavírá Liao I-wu své dílo „Za jednu a sto písní“ (Für ein Lied und hundert Lieder).

To, že jeho dílo bude nadále čteno, je jedinou zárukou toho, že mu tato důstojnost už nikdy nemůže být odebrána.

Těmito slovy ukončila 14. října Felicitas von Lovenberg svou pochvalnou řeč o čínském básníkovi a spisovateli Liao I-wu (Liao Yiwu) ve frankfurtském kostele svatého Pavla.

Slavnost v kostele svatého Pavla tak jako každoročně připomněla Frankfurtské národní shromáždění, první svobodně zvolený německý parlament, který tam zasedal od 18. května 1848 do 31. května 1849, ale tato vzpomínka vybledla před historickou dimenzí čínské civilizace staré tisíce let, kterou Liao Yiwu v závěru zmínil.

Nebo by se mělo říct, že krutost a hrdinství přicházejících i odcházejících dynastií, jak se zdá, jsou pro každého Číňana zcela běžné? Asi stěží by dnešní německý básník mohl sáhnout zpět do doby „Římské říše německé národnosti“, citovat její císaře a básníky a zároveň tím oslovit současné publikum.

Zdá se, že navzdory Maově kulturní revoluci i všudypřítomnému falšování historie komunistickou stranou v Číně je nedílnou součástí tradičního pokladu Číňanů nepřetržité pokračování čínské kultury v období několika tisíc let. A k tomu patří příběhy o vládcích i o trpících, ale i o moudrých učitelích.

A tak mohl Liao I-wu – s jistotou pochopen i svými čínskými krajany – sáhnout do minulosti k tisíciletým ústním i písemným tradicím Číny.

Zazní-li smutně toužebné tóny čínské flétny nebo er-chu, asi se ptáme, bylo-li opravdu třeba tolik žalu k odhalení tak obětavé moudrosti, kterou Čína doposud poskytla světu svými hudebníky, malíři, básníky a mudrci?

 

„Toto impérium se musí rozpadnout“

Liao I-wu začal svůj projev zprávou o smrti: „Dnes bych tady ještě chtěl oznámit zprávu o smrti, a to o smrti velké čínské říše. Země, která masakruje malé děti, nemá nárok na přežití a musí se rozpadnout, což odpovídá i čínské tradici.“

Svůj projev pak ukončil žalozpěvem – pro život.

Nejprve se však ponořil hluboko do duchovních dějin Číny: „Před více než 2 500 lety mluvil náš ctihodný prapředek filozof Lao-c' ve svém díle Tao-te-ťing často o dvou stvořeních, která jsou slabá a přesto nepřekonatelná. Jedním je novorozené dítě, tím druhým je voda. Novorozeně představuje rozmnožování lidí a voda zastupuje rozpínání přírody. Chránit dítě znamená uchovat prapůvodní energii, čchi člověka.“

A bez váhání se odvolává na původ Číny, který se skrývá ve starém názvu „Šen Čou“ – Země bohů, což je Číňanům důvěrně známo. Mluví o Jaovi a Šunovi, božích praotcích Číny, jakoby to bylo nejsamozřejmější věcí na světě: „Brali na sebe různé podoby a rádi se míchali mezi lidi, věnovali se politice se stejnou angažovaností jako polnímu hospodářství. Za to jim všichni velcí myslitelé čínské historie, jako Lao-c', Čuang-c', Konfucius a Mencius, projevovali respekt.“

Číňanům není vzdálená ani doba Válčících států mezi roky 475 a 221 př. n. l. Liao I-wu ji také připomíná a říká:

„Okřídlené slovo o ‚Závodu sta škol‘ se vztahuje k této době. A dnes? Dnes přichází komunistická strana, poté co převrátila naruby veškeré tradice Číny, a usurpuje si a zároveň bezostyšně převrací duchovní dědictví ‚Závodu sta škol‘ a na celém světě zřizuje Konfuciovy instituty. Nečetli snad řádně naše klasiky? […] Konfucius se směl vrátit do své vlasti až v sedmdesáti letech. Z tohoto pohledu by tedy měl být pokládán spíše za duchovního praotce politicky pronásledovaných a tento jimi nazývaný ´Konfuciův institut´, by se měl v podstatě nazývat ‚Konfuciův exulantský institut‘.“


 

Z minulosti do přítomnosti

Pak se Liao I-wu náhle obloukem vrací z hluboké historie až k době Mao Ce-tunga a Teng Siao-pchinga:

„Nepřekonaný in punkto krutost byl první čínský císař Čchin Š'-chuang (Qin Shihuang) [pozn. red.: 259 - 210 př. n. l.] […] Lstivě nechal tento císař zveřejnit ‚Výzvu všem učencům‘, s níž do hlavního města vlákal 460 filozofů ze všech částí země, aby je pak nechal pohřbít zaživa. Kromě toho nechal bez výjimky veřejně spálit klasická díla stará stovky let. O dva tisíce let později za to sklidil velkou pochvalu a uznání od nového despoty Mao Ce-tunga. Ten se chlubil: Čchin Š'-chuang dostal do hrobu jenom 460 konfucionistů, ale my jsme si to rozdali hned s desítkami tisíc kontrarevolucionářů. Tady s námi nemůže Čchin Š'-chuang držet krok. […]“

„Vraždit lidi. To byla metoda k položení základů nového státu. O tom se nesmělo mluvit od doby Mao Ce-tunga až po Teng Siao-pchinga. V době velkého hladomoru v letech 1959 až 1962 zemřelo v celé zemi hladem téměř 40 milionů lidí. Sotva se Mao začal bát o svou moc, zatroubil do útoku proti reálným i nereálným nepřátelům a naordinoval lidu vymývání mozků. Během kulturní revoluce v letech 1966 až 1979 bylo umučeno dvacet až čtyřicet milionů lidí.“

V červnu 1989 komunistická strana opět cítila ohrožení své moci, tak nasadila asi 200 000 vojáků, aby převálcovali pokojné demokraty na náměstí Nebeského klidu (Tian'anmen). Zatímco tam pancéřovaná vojenská vozidla projížděla ulicemi, ve vzdáleném Čcheng-tu, hlavním městě provincie S’-čchuan, psal Liao I-wu báseň „Masakr“, za niž o čtyři roky později skončil ve vězení.

Pro Liao I-wu je psaní vůlí nebes, a to i metafory, které mu se samozřejmostí vycházejí z úst a pocházejí z velké duchovní tradice jeho země. Naplňovat vůli nebes pro něho znamená uchránit a uchovat pravdu pro budoucí generace.

Také nešetří kritikou aktérů současnosti, ani „katů“ z Číny, či ostatního světa, když říká:

„Celosvětově panuje všeobecný názor, že hospodářský růst Číny s sebou neodvratně přinese i politické reformy a z diktatury se náhle stane demokracie. Proto se teď všechny státy snaží katům potřást pravicí a uzavřít s nimi obchody, i když kdysi kvůli masakru na náměstí Nebeského klidu uvalily na Čínu sankce. Dnes jim nevadí, že ti samí kati pořád ještě vězní a zabíjejí nevinné lidi.“

„Bída a nestydatost se vzájemně ovlivňují. Určují naši minulost, přítomnost i budoucnost. Po masakru na náměstí Nebeského klidu krvavé utlačování pokračovalo. Namířené proti rodinným příslušníkům obětí masakru, proti čchi-kungovým skupinám, proti Falun Gongu, Demokratické lize Číny, stěžovatelům, vyvlastněným rolníkům, nezaměstnaným, právníkům, podzemním církvím, disidentům, obětem zemětřesení v S'-čchuanu, signatářům Charty 08, stoupencům Jasmínové revoluce, Tibeťanům, Ujgurům a Mongolům neustále narůstá, a tyranie pokračuje dál na vysoké úrovni.“

„Kati triumfují, protože celá země se stala jejich otroky. Hodnotový systém tohoto impéria už dávno uvnitř zkolaboval a při životě ho udržuje už jen profitující myšlení. Přesto je toto zlé pouto profitu tak daleko sahající a propletené, že svobodný svět se zamotává do hospodářské globalizace ještě beznadějněji.“


„Toto lidmi opovrhující impérium s krvavýma rukama a příčina tolika utrpení ve světě a také nekonečně velké smetiště se musí rozpadnout.

Tato veleříše se musí rozpadnout, kvůli míru a vnitřnímu klidu celého lidstva – i pro matky z náměstí Nebeského klidu (Tiananmen), pro něž jsem napsal následující píseň.“

Poté začal Liao I-wu zpívat píseň, žalozpěv i otázky k žijícím.

 

Matka z Tiananmenu

Foto: Liao I-wu zpívá pro "Matku z Tiananmenu". (Ralph Orlowski/Getty Images)
Liao I-wu zpívá pro "Matku z Tiananmenu". (Ralph Orlowski/Getty Images)

Mé dítě
Jak se ti daří v ráji?
Srdce tvé matky
Kvete už dávno na širém poli.
Dozněla střelba, uschla krev,
Mé dítě
Vrať se rychle z tohoto snu.

Mé dítě
Není ti v ráji zima?
Sněhové vločky padají hustě k zemi,
A barví vlasy tvé matky na bílo.
Řeky tečou, ale slzy jsou vyschlé.
Mé dítě,
Jsi na druhé straně osamělé?

Matko,
S kým to mluvíš, tam u okna?
Prosím, zahřej své dítě
Světlem lucerny.
Bez konce je svět lidí,
Jemně zelená tráva na hrobech.
Matko,
Co je ti platný tvůj nářek?"

Báseň z čínštiny přeložila Karin Betz.

 

Čtěte také:

Číňané se přestávají bát. Patnáct tisíc lidí podepsalo petici na podporu Falun Gongu

Čína: Zveřejněn seznam pachatelů masakru na náměstí Nebeského klidu

Mencius – druhý konfuciánský mudrc