Jedné mrazivé zimní noci se chystal Min Te-žen vzít své dva starší syny do východní vesnice. Šli tam poslouchat otcovy přátele, kteří vypráví příběhy, z nichž se dají čerpat moudrost a vědění. Jeho nejmladší syn, novorozenec, zůstal doma s matkou.
Otec začal učit děti hned, jak vyšli z domu na zamrzlé pole. Řekl: „Synové moji, vryjte si do paměti tato otcova slova. Jako dobrý člověk v tomto světě by každý měl mít v mysli jednu základní věc – být laskavý a starostlivý ke druhým.
Buďte zdvořilí k sousedům a ctěte rodiče. Vy, bratři, byste se měli mít rádi, měli byste si pomáhat, starat se o sebe navzájem a měli byste k sobě chovat úctu. Pracujte usilovně, studujte, nebuďte líní a neztrácejte čas přílišným hraním si. Nebuďte zbrklí a nedívejte se na ostatní shora.
Když se potkáme s mými přáteli ve východní vesnici, buďte skromní, uvážliví a zdvořilí a mluvte o poezii. Nenechte lidi, aby se mi vysmáli jako otci, který neumí své děti vychovávat dobře.“
Hlavní postavy příběhu
Min Te-žen, otec
C'-čchien, nejstarší syn Min Te-žena, který se narodil jeho první manželce (zesnulé)
Jing-ke, prostřední syn, který se narodil současné ženě Min Te-žena
Li Siou-jing, Min Te-ženova žena
Dědeček, otec Li Siou-jing
Nejmladší syn, novorozenec Min Te-žena a jeho současné manželky
Min Te-ženův nejstarší syn C'-čchien pak řekl: „Otče, dřevorubec se na své cestě domů ztratil a ptáci úzkostlivě hledají jídlo, aby se mohli vrátit do hnízda. Mocný je ostře ledový vítr, jak dmýchá sníh do mé tváře. Třesu se zimou, jako kdyby studená voda promáčela mé tělo od hlavy k patě.
Táto, je mi tak zima. Vraťme se zpět domů. Nemůžeme se setkat s tvými přáteli jindy?“
„Tvůj otec už slíbil, že na setkání přijde. Jestli dnes nepůjdeme, nedodržíme slib. Držet slovo je jedna ze základních ctností muže.“
„Tati, ale já...“
„Cha! Jsi mladší než já, ale nemůžeš vydržet trochu této zimy. Jak se pak můžeš stát schopnou osobností, která bude hrát v budoucnu velkou roli! Nasedni na koně a jdeme!“
„Táto, prosím, je mi opravdu tak zima, že to nezvládnu. Vraťme se domů a pojďme za tvými přáteli na druhý den. Tati, prosím!“
Min Te-žen se obrátil k mladšímu synovi a zeptal se: „Jing-ke, řekni mi, je ti zima?“
„Není otče, jen ruce a uši mě poněkud studí. Dokonce mám i trošku zpocené tělo.“
Min Te-žen se otočil zpět k C'-čchienovi, „Takže ty... ty... musím ti říci něco hanebného!
My tři jsme spolu vyrazili za mými přáteli, abychom mluvili o příbězích, ale jen ty se obáváš zimy. Musí to být tedy tvá lenost a nechtění učit se. Nechceš tam jít, a tak si hledáš výmluvu. Tentokrát ti dám pořádnou lekci!“
Min Te-ženův bič padl na chlapcův kabát a do chladného nočního vzduchu vzlétlo pazdeří rákosu.
Jing-ke vykřikl, „Pazdeří rákosu! Pazdeří rákosu! Táto, ze C'-čchiena létá pazdeří!“
Min Te-žen se okamžitě zadíval na C'-čchienovo oblečení a pak zpět na Jing-keho. Zatímco oblečení jeho mladšího syna bylo vycpané bavlněným vláknem, to C'-čchienovo bylo vyplněno suchou trávou.
„Synku můj, jemuž máma zemřela, když jsi byl malé dítě. Abys měl dost jídla, teplé oblečení a aby o tebe bylo dobře postaráno, vzal jsem si za ženu tvou macechu. Kdo mohl tušit, že můj chlapec, který ztratil mámu, takto trpí! Synu, můžeš mě právem vinit.“
„Otče, prosím tě, neboj se a nebuď kvůli tomu rozčilený.“
Min Te-žen pak řekl: „Ve svém srdci viním Li Siou-jing. Udělat tak krutou věc za mými zády! Zacházet se stejnými dětmi odlišně, oblékat jednoho do bavlny a druhého do pazdeří rákosu! Kdybych tě nešlehl bičem, stále by mi můj oblak klamu zakrýval oči.
Už nechci pít víno, těšit se ze sněhu a povídat si o poezii. Vrátíme se domů a s Li Siou-jing si to vyjasním.
Jing-ke, jdi k babičce a požádej dědečka, aby ihned přišel k nám domů.“
Doma u Min Te-žena
Li Siou-jing pečovala o děťátko a jemně zpívala: „Po třináct let se o všechno starám. Milující manžel a žena – nikdy jsme se nehádali. Doufám jen, že z mých synů vyrostou důležité osoby. Lidé mě pak uznají jako dobrou ženu. Mám o trošku raději Jing-keho, ale takoví jsou všichni lidé – milují vlastní děti více!“
Pro sebe si pak ještě Li Siou-jing říkala: „Tak tvrdě spíš děťátko! Přes okno profukuje studený vítr. Jak kdyby do těla praštil led a pronikal až do morku kosti. Manžel vzal dvě děti do východní vesnice. V takové vánici musí být těžké cestovat. I když má Jing-ke bavlněné oblečení, pořád mám o něj strach. Mé děťátko, jak může vydržet takovou zimu? Těším že, že se brzy vrátí domů!“
Min Te-žen a C'-čchien v ten moment vešli do domu.
„Ó, vrátil jsi se.“
Min Te-žen odpověděl: „Ano, jsem zpět.“
C'-čchien se poklonil. „Mami!“
Li Siou-jing se hned zeptala: „Ale otče, kde je Jing-ke?“
„Něco jsem mu nařídil.“
Li Siou-jing se ptala dále: „Co se stalo? Obvykle býváš šťastný, ale dnes vypadáš znepokojeně. Kdo tě tak rozrušil?“
„Ty!“
„Proč?“
„Poslouchej mě: jsou C'-čchien a Jing-ke bratři?“
„Ano.“
„Tak proč pak starší syn nosí pazdeří z rákosu, zatímco mladší má oblečení vycpané bavlnou?“
„Vrátil ses dnes, abys mě vyslýchal? To se mi nelíbí. Starám se o celou rodinu. Můžeš se jít zeptat sousedů, jestli jsem nebo nejsem dobrou manželkou.“
„Nezaváděj náš rozhovor jinam! Položil jsem ti jen jednu otázku. Proč jeden nosí bavlnu a druhý pazdeří rákosu?“
„Pečovala jsem o něj třináct let, v zimě i v teple, a přijala ho do svého srdce.“
„Ó, to vypadá, že lepší ženu, než jsi ty, by už člověk ani nenašel! Takže myslíš, že se k C'-čchienovi chováš, jako bys byla jeho vlastní matkou? “
„Samozřejmě!“
„Ještě i teď se opovažuješ lhát mi do očí a šidit mě vznešenými slovy!
Přistup blíže C'-čchiene a poklekni, aby tvá nevlastní matka viděla, jaké oblečení nosíš!“
Když C'-čchien poklekl, Min Te-žen a Li Siou-jing se na sebe zlostně podívali.
Do domu dorazili i Jing-ke s dědečkem a všichni dědečka zdvořile pozdravili.
A takto končí první část našeho dvoudílného příběhu... Brzy se můžete těšit na pokračování.
