Motto olympijských her: „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se!“, jak se zdá, neplatí v praxi pro každého účastníka. Zatímco němečtí sportovci, a nejen oni, oslavují každou medaili jako vítězství, čínský olympionik se před svým národem uklonil s prosbou o prominutí, protože získal „jenom“ stříbrnou medaili.
Druhého dne olympijských her ve finále vzpěračů ve váhové kategorii do 56 kg nezdvihl čínský vzpěrač Wu Ťing-piao poslední závaží se 161 kg. Tím se dopustil podle čínské webové stránky sohu.com toho, že „zakalkulovaná zlatá medaile čínského mužstva vzpěračů chybí". Když sestoupil ze soutěžního pódia, zhroutil se. Třikrát se poklonil směrem ke kameře čínské státní televize CCTV a plačky řekl: „Projevil jsem se jako nehodný vůči své vlasti a svému týmu! […] Je mi líto!".
Proč se Wu Ťing-piao zhroutil poté, co získal „jen“ stříbrnou medaili, začala sohu.com prozkoumávat. Hlavním důvodem je silný vnitřní i vnější nátlak, pod kterým čínští atleti stojí. Čínské vydání Epoch Times je toho názoru, že zlatá medaile bývá pro mnohé čínské sportovce často jedinou šancí, jak se finančně zajistit do budoucna.
Kromě toho je Čína možná široko daleko jedinou zemí, kde jsou zlaté medaile z olympijských her těsně propojeny s národní hrdostí. V propagandě Komunistické strany Číny je Číňanům neustále vléváno do hlavy, že cizinci nazývali Číňany před více než sto lety „nemocní ve východní Asii". Každá zlatá medaile čínských sportovců na olympijských hrách je tak v Číně považována za vítězství Číňanů nad tímto historickým pokořením, a zároveň má i dokládat zásluhy komunistické strany. Jako kdyby samotná komunistická strana osobně byla při tom a hrdinským nasazením bojovala proti současnému pohrdání ostatních zemí Čínou.
Tento cílený zesilující komplex méněcennosti vede také k tomu, že Číňané považují druhého vítěze za poraženého. Tím se stříbrná medaile stává téměř bezvýznamnou, což se pochopitelně odráží jako ohromný tlak na čínské sportovce.
Takovýto psychický nátlak na výkonnost je asi pro ne-Číňany stěží představitelný. Sohu.com citovala vyjádření zástupce ředitele Generální správy sportu v Číně Siao Tchiena (Xiao Tian). V den zahajovací slavnosti Olympijských her v Londýně řekl, že pokud by se pro Čínu byť jen trošku snížil počet zlatých medailí oproti roku 2008, lid by na ně nejraději poslal mor. Ve fórech na téma olympijské hry na baidu.com mínil „simaguangpogang", že četl příspěvky na internetu, ve kterých nadávali čínským nositelům stříbrných a bronzových medailí.
Mnozí uživatelé internetu pak svými vyjádřeními jasně ukazují, že dokonce nejsou ani schopni představit si, že by lidé v jiných zemích nekladli tak velký důraz na olympijské zlato, jako Číňané. Jeden uživatel Baidu například na téma Wu Ťing-piao napsal, že sportovci na olympiádě nejsou sami za sebe, ale za svou vlast, kterou reprezentují. Pokud se sportovci z jiných zemí při získání stříbrné či bronzové medaile usmívají, je to jen zástěrka, protože se uvnitř musí cítit hrozně.
Ale slzy a omluva Wu Ťing-piaa přivádějí momentálně mnoho Číňanů ke změně smýšlení. Webová stránka xmnn.cn k tomu zmínila: „Je to šok, který neodpovídá duchu olympijských her!“ V článku na webové stránce finance.jrj.com.cn bylo řečeno, že patriotismus nemá s vidinou zlaté medaile nic společného, a sport má zůstat jen sportem.
Na internetu se k panující hysterii kolem zlatých medailí v Číně ozývaly také kritické hlasy. Noviny Ťin-ling Wan-pao citovaly názory na zhroucení Wua z čínského internetu. Uživatel „yuboey" uvedl, že Číňané s jejich ctižádostí trápí sami sebe i ostatní. „Haawin" kritizoval, že v Číně dostanou pochvalu jen držitelé zlatých medailí a „Leidameng" napsal, že sportovci jsou nadmíru přetěžováni. Měli by vlastně na olympijských hrách ukazovat jen své dovednosti a nechápe, proč musí být zatěžováni povinností, že hájí čest své vlasti.
Smutný osud čínských sportovců
V Číně nepatří sportovci normálně do žádného spolku či jednoty. Stojí ve službách státu pod vedením Generální správy sportu. Znamená to, že byl vybudován komplexnější systém, aby podporoval vrcholové sportovce. Mnoho dětí navštěvuje dětské sportovní školy už v pěti či šesti letech. Tam trénují tvrdě speciální obor a jen ti s velmi dobrými výkony pak přecházejí dál do sportovní školy. Jako doplněk k takovým sportovním školám fungují v každé provincii ještě sportovní mužstva. Profesionální sportovci, kteří nevykazují žádné špičkové výkony, jsou propuštěni zhruba ve věku dvaceti let.
Dle názoru čínského vydání Epoch Times mají propuštění sportovci velké těžkosti s nalezením práce a uplatněním ve společnosti, protože kromě sportu nic jiného neumí. Podle údajů „Wu Chan Wan Pao" je v Číně v současné době asi 50 000 registrovaných sportovců. Každý rok jsou propuštěny nejméně tři tisíce sportovců a 40 procent z nich je nezaměstnaných. Podle údajů novin „Pej-ťing Čchen Pao " je v Číně asi 30 000 propuštěných sportovců a 80 procent z nich potřebuje z důvodu chudoby nebo zranění naléhavě pomoc od společnosti.
Zda se Wu Ťing-piao za čtyři roky bude moci ještě jednou zúčastnit olympijských her, zůstává otázkou. Dle sdělení Epoch Times mají čínští sportovci dobré vyhlídky do budoucna jen se zlatou medailí z olympijských her. Jako příklad posloužil případ Cchaj Liho, bývalého vzpěrače z provincie Liao-ning. Tento sportovec se zúčastnil více než 40 národních turnajů a více než 20 asijských turnajů vyhrál. Po skončení sportovní kariéry činil jeho měsíční příjem pouhých 100 eur, když pracoval jako strážný v jedné budově, dokud ve věku 33 let nepodlehl rakovině plic.
{jcomments on}
