Umělci se vracejí zpět k tradičním technikám, odmítají současná nicneříkající díla moderního umění

20120115_realism3
Daniel F. Gerhartz, Bezstarostná. (se svolením autora)

Narozdíl od „normálních" uměleckých škol se ateliérové školy zcela zaměřují na umění popisné. Přísný studijní plán obvykle vyžaduje, aby se umělec podrobil jednomu až dvěma rokům kreslení, než může přejít na malování. V knize Lessons in Classical Drawing (Hodiny klasické kresby, pozn. red.) Juliette Aristides píše: „Vaše práce, ať už kresba, malba nebo socha, obstojí jen tehdy, pokud je postavena na pevných základech... Kreslení je tím nejzákladnějším koridorem, kterým se dostanete k síle umění, abyste vyjádřili hluboké univerzální myšlenky, pocity, přesvědčení a pravdy". John Angel z Angel Academy of Art ve Florencii těchto metod vyvinutých v posledních šesti staletích využívá a nemíní dovolit, aby vymizely. Za roky svého působení byl svědkem toho, jak škola roste, a je přesvědčen, že: „Dvacáté první století je svědkem renesance humanismu tím, jak se lidé zajímají o lidský způsob života, což se také odráží ve figurativních formách umění."

Ateliérové školy, sdružení, časopisy a internetové stránky nejsou jedinými signály toho, že tradiční umění nastupuje do protiútoku. Ceny za realistické obrazy a sochy na aukcích se za posledních 35 let dramaticky zvýšily, zejména za díla 19. století. Například obrazy Williama Bouguereaua se v některých případech prodávají za tisícinásobek původní ceny. Kusy dalších umělců, například Sira Lawrence Alma-Tademy vykazují podobný trend. Tademovo Nalezení Mojžíše se v roce 1942 prodalo za 237 liber a deset šilinků, zatímco v roce 2010 se cena vyšplhala už na téměř 36 milionů USD. Vypadá to, že není možné, aby prudký nárůst aukčních cen obrazů z 19. století a vytrvalé šíření hnutí současných realistů spolu nesouvisely anebo šlo pouze o izolované případy.

Celosvětový přechod k realismu je na cestě. Galerie, mezi nimi i ty význačné, jako Hirschl a Adles v New Yorku, opět prodávají a vystavují realistické umělce. Muzea opět přijímají realistická díla do svých sbírek, a to včetně od žijících umělců. Portrét od Johna Angela nazvaný Annigoni 1954 byl nedávno přijat do muzea Villa Peyron v italské Florencii. Obraz zachycuje Pietro Annigoniho, jednoho z mála realistů 20. století, který prohlásil: „Samotný impulz umělecké dílo netvoří," a „Jsem přesvědčen, že díla dnešní avantgardy jsou otráveným ovocem duchovní dekadence se všemi následky, které vyvstávají z tragické ztráty lásky k životu."

Žijící mistr sochař, Richard MacDonald, v současnosti pracuje na obří několikadílné instalaci pro Královský balet v Anglii. James Childs dostal během olympijských her v roce 2004 zakázku na vytvoření pětimetrového vlysu pro Kulturní organizaci města Atén, Socha Evy od Cody Swansona je zase vystavena ve dvoře Springville Museum of Art v Utahu a Duffy Sheridan právě dokončil zakázku velké krajinné malby pro Světové středisko Bahá'í v izraelské Haifě. Uvedeno bylo jen několik příkladů rostoucího trendu a poptávky po tomto druhu umění. S tím, jak stále víc a víc lidí objevuje tradiční umění, nebojí se prohlásit, že se jim modernismus nelíbí. Slyšet něco takového bylo v roce 2001 šokující.

Ředitel ARC, Fred Ross, tehdy ve svém proslovu v Metropolitním muzeu v New Yorku, pronesl k zástupu 700 malířů, majitelů galerií a zástupcům tisku: „Jelikož většina lidí se výtvarnému umění nevěnuje ani ho nestuduje, úspěšně zastrašili velkou část lidstva, aby se v tichosti krčili v koutě a cítili se hloupě za to, že nejsou schopni ho chápat. Průměrný člověk ucukává před vírou v realitu vlastních smyslů... Co se často stává lidem, kteří se nechali přesvědčit, že císař nosí krásné šaty, je to, že za roky papouškování té samé falše jsou i oni plni ega a cítili by ponížení z přiznání, že byli podvedeni... Když se neozveme a neřekneme světu, že císař je nahý, nikdo jiný to neudělá."[6] Ross sklidil bouřlivý potlesk.

Dnes se ozývá čím dál víc lidí. Například deník Los Angeles Times přinesl nedávno zprávu, že veřejnost v Jižní Koreji ostře brojí proti zákonu schválenému před 16 lety, který vyžaduje, aby stavitelé velkých komerčních projektů nechali v rámci každého projektu udělat umělecké dílo v hodnotě jednoho procenta z celkové částky určené na stavbu. Od doby, kdy zákon vstoupil v platnost, bylo vztyčeno 10 684 veřejných uměleckých děl v hodnotě přesahující 546 milionů amerických dolarů. Někteří jedinci dokonce zašli tak daleko, že prohlásili: „zákon stvořil obludy" a že pochybná díla moderního umění teď stojí po celé zemi. V článku bylo citováno prohlášení Státního výboru (korejská vláda, pozn. red.), kde se uvádělo: „Současná umělecká díla neslouží veřejnosti... Ve skutečnosti se kvůli tomu vytratilo pochopení veřejného umění." K tomuto závěru se dospělo na mezinárodní konferenci, která měla posoudit domácí i mezinárodní politiku veřejného umění.[7] Jde o další příznak globálního odklonu od modernismu, kdy si tradiční umění nachází ve stále větší míře cestu do srdcí lidí.

Kolo dějin se opět otáčí a moderní realisté se v roli vyděděnců pokoušejí povstat a vést válku proti bedlivě střeženému zřízení moderního umění, které se již sto let snaží realismus potlačovat tím, že jej znehodnocuje jako projev lidského ducha i jako legitimní formu současného umění. Realismus stále tvoří pouze malou část děl dnešního uměleckého světa, ale už se mu podařilo pevně zakořenit. Ve světě, který zoufale prahne po umění, na které se dá dívat, poznat, co vyjadřuje a dotknout se srdce i mysli bez toho, aniž by bylo třeba dlouhého vysvětlování a ospravedlňování, realismus roste a vzkvétá. Za použití tradičních metod vyprávění příběhu, technického mistrovství, přesného zobrazení reality, krásy, vyrovnané kompozice, dramatického osvětlení, a co je nejdůležitější, témat, které souvisí s lidstvím člověka a toto vyjadřují, se hnutí moderního realismu stává představitelem rychle rostoucího globálního posunu v dnešním uměleckém světě.

 

Kara Lysandra Ross je provozní ředitelkou Střediska pro obnovu umění a odbornice na evropské malířství 19. století.


Čtěte: Hnutí moderního realismu - část 1.

 

Poznámky

[6] Fred Ross, Good Art Bad Art: Pulling Back the Curtain, 7.června 2001 (anglicky)

[7] Jung-yoon Choi, Los Angeles Times, June 27, 2011


small_United_Kingdom