O tom, že Václav Havel patří k důležitým klíčovým osobnostem novodobých českých, vlastně ještě československých dějin, není sporu. A to mu neodpírají ani jeho kritici, kterých má prostě dost.
Kdy a jak tohle všechno začalo
Myslím, že je potřeba se vrátit dost hluboce zpátky až do roku 1968, kdy to, čemu se říká liberalizační proces, tedy proces osvobozování od komunistické diktatury, v tehdejším Československu způsobil invazi vojsk pěti armád, tzn. že Československo bylo napadeno armádou Sovětského svazu a dalších států komunistického Varšavského paktu a Václav Havel se spoustou dalších, stovkami, tisíci lidí - zejména intelektuálů, proti tomu vystoupil a zůstal s tím tvrdým jádrem odpůrců komunismu a sovětské invaze a vytrval, čili vydržel.
Po roce 1968 statisíce lidí emigrovalo z Československa, statisíce byly vyhozeny ze zaměstnání, někteří byli zavřeni, a tito lidé pak tvořili jádro pozdějšího disentu, který potom byl důležitý tím, že organizoval Chartu 77. Ta byla později dobře známá i v zahraničí a byla do jisté míry dílem nebo dítětem právě Václava Havla.
Václav Havel byl známý nejen jako dramatik, literát a umělec, ale také jako člověk, který má úžasný smysl pro to, dávat lidi dohromady, a to i lidi, kteří jsou mezi sebou rivalové.
Pro Chartu 77 bylo totiž důležité, že tam byli vedle sebe jak katolící, tak bývalí komunisté, tak třeba i někteří vězni komunistů z 50. let. Ale zejména a zároveň Václav Havel byl velmi důležitý pro ty mladší generace.
Tady na těch panelech třeba vidíme (ukazuje na fotografie), že byl velice důležitý pro takovou část tehdejší mládeže, které se říkalo underground neboli umělecké podzemí. Další klíčové datum dlouze po roce 1968 byl rok 1977, kdy vznikla Charta 77. Ta vznikla na obranu proti uvěznění řady mladých lidí z uměleckého podzemí a Václav Havel patřil k těm organizátorům protestu, který měl velkou váhu v zahraničí. Pracoval v Chartě 77 tak intenzivně, že ani jemu se nevyhnulo vězení, odseděl si čtyři roky, celkem se vším všudy asi pět let, a ustanovil se svými přáteli tzv. VONS čili Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných.
To už jsme v 70. letech, na začátku 80. let, kdy Havel patřil k organizátorům nejen toho českého odporu, ale vlastně k té pasivní resistenci v zemích celého východoevropského bloku, kde později Charta 77 spolupracovala s polskou Solidarnosci, s maďarskými disidenty, atd.. A už projevy - znovu zdůrazňuji - pasivní rezistence nebo odporu proti sovětskému typu komunismu, který se projevoval ve východní Evropě, nebyl omezen jen na ty malé skupinky, ale začal být masovější.
To celé vedlo k době východoevropských revolucí, čili roku 1989, kdy byl Václav Havel v Československu skutečně vůdcem změn, kterým se později říkalo Sametová revoluce, kde byl obdivovaný a uctívaný, a stal se na krátký čas naštěstí - říkám já - tím miláčkem národa a posléze prvním československým postkomunistickým prezidentem.
Později má další prvenství, že po mírumilovném rozdělení Československa na Čechy a Slovensko, to je důležité zdůraznit, protože tehdy naše část Evropy žila ve stínu Balkánu, kde se státy rozdělovaly krvavým způsobem, že k tomu rozdělení země na Českou a Slovenskou došlo mírumilovně a Havel se stal prvním českým prezidentem.
Jaké byly Havlovy názory na toto rozdělení?
Troufnu si říct, aniž bych mohl mluvit za Václava Havla - zvlášť za dobu, která je už historicky pasé, že Havel patřil k těm intelektuálům, kteří byli poněkud zaskočeni nebo poněkud překvapeni tou silnou vůle velké části slovenského národa, ať už intelektuálů nebo dělníků - po samostatnosti. Myslím, že český disent to podcenil, že nás to všechny hodně překvapilo. Pro mne, přestože jsem se v politice vůbec neangažoval nebo jen minimálně, byl jsem mladý, to znamenalo jakousi emocionální ztrátu nebo částečně šok.
Nicméně bylo jasné, že velká část slovenského národa tu samostatnost chce, a tak jim bylo naprosto bez problémů vyhověno.
My máme jednu historicky dobrou,velice pozitivní věc - my sousedi - Slováci a Češi, že i přesto, že mezi námi byly dejme tomu různé tenze a pnutí, tak nikdy tam nebyla krev nebo opravdové násilí. Naše část Evropy leží blízko k té bývalé Jugoslávii, a tam se ty rozpory projevily naopak velice krvavým způsobem.
Vraťme se ještě do té doby, kdy vznikala Charta. Vy si osobně vzpomínáte na tu dobu?
Pravdou je, že Chartu jsem podepsal až někdy v roce 1985 nebo 1986. Při podpisu bylo nutno, aby byl přítomen někdo z Charty, kdo za váš podpis ručil. A docela mi připadá komické, že před těmi mnoha mnoha lety v roce 1985 mým ručitelem byl Martin Palouš, který je dnes ředitelem knihovny Václava Havla, a na oplátku zase já jsem byl ručitelem jednoho mého kamaráda, který se jmenuje Alexandr Vondra a dnes je ministrem obrany, což mi připadá legrační, protože tehdy jsme měli oba dlouhé vlasy a Saša mi to podepisoval někde v kuchyni.
Když vznikla Charta v roce 1977, byl jsem malej kluk, bylo mi asi 15 let, a slyšel jsem to jenom z rádia a vnímal jsem tu vzrušenou atmosféru právě roku 77 a 78, kdy tady došlo k velkému zatýkání, kdy tady byly procesy se signatáři a kdy můj otec, který podepsal Chartu, sice nešel do vězení, ale vyhodili ho ze zaměstnání. Jako malí sme to vlastně prožívali jako represi, ale pamatuji si, že jsme v téhle době tím nebyli vůbec zastrašeni, jenom jsme se těšili, až budeme velcí a budeme to moci také podepsat.
A to se mi povedlo až v roce 1985 nebo 1986, to by věděl historik, protože jsem Chartu podepsal, když v sousedním Polsku bylo vyhlášeno stanné právo a policie a armáda tam začala zatýkat nejen desítky nebo možná stovky lidí jako u nás, ale tisíce lidí, a vlastně pro nás jakoby mladé odpůrce underground nebyl signál ke strachu, ale naopak k tomu, že jsme se vlastně už nebáli vůbec ničeho, že odpor vůči tomu režimu byl už tak rychlý a jasný, že už nešlo nic jiného, než Chartu podepsat a snažit se v ní pracovat.
V čem vás Václav Havel inspiroval?
Mám pocit, že Václav Havel pro mě osobně a pro spoustu mých kamarádů byl ohromně důležitý v jedné věci, a to v té schopnosti nejen věci plánovat a organizovat, ale také za nimi stát. To, že nějací naši kamarádi, kteří byli o deset let starší, šli do vězení a byli to umělci, kteří chodili do hospod a byli divocí a tak dál, tak to jsme tak nebrali. Ale když Václav Havel, který byl hýčkaným světovým dramatikem, se nebál jít do vězení a být tam čtyři roky, tak to byl jednoznačný signál, že jsou věci za které - když to řeknu pateticky - stojí za to trpět.
On si získal lidi nejen řečmi a hrami, ale osobní statečností, a to je velká věc a na to se dnes, protože už uplynulo spoustu času, jakoby zapomíná. A mnohdy je kritizován lidmi, kteří se tohle neodvážili. On má vysoký morální kredit dodnes, protože se nebál riskovat.
A pak samozřejmě taky tím, že byl člověk, který dokázal dávat dohromady lidi z různých okruhů. Myslím, že byl zajímavý pro mládež tehdy i z jednoduchého důvodu, že s ním byla prostě legrace. To nebyl nikdy kazatel nebo moralista, byl to chlápek, se kterým šlo jít na pivo a zasmát se, což je strašně důležitý.
Jak vás ovlivnily Havlovy hry?
Je pravda, že jsem vlastně patřil, vzhledem k tomu, kdy jsem se narodil, k těm mladým lidem, kteří nikdy nezažili hry Václava Havla v divadle, protože v tehdejším Československu byla zakázána práce stovkám lidí. Lidé, kteří nebyli komunisty a kteří tím režimem pohrdali, nekolaborovali s ním, nesměli vydávat knihy, nesměli dělat výstavy, nesměli veřejně působit, takže se ani nehrály jejich divadelní hry. Takže jsem jeho hry pouze četl, připadaly mi chytré, inteligentní a zajímavé, ale pro mě byly příliš racionální. Nepodléhal jsem přímo jeho umění, mě zajímal jeho mozek, ale poslouchal jsem hudbu, četl knihy a poezii úplně jinou.
Jak podle vás dokázal Havel vnímat svoje okolí?
Byl schopen komunikovat s dvacetiletýma dlouhovlasýma klukama v hospodě a vycítit, že co oni dělají, konkrétně mám na mysli tu skupinu Plastic People, která byla ve vězení, on byl natolik vnímavý, že poznal, že oni také dělají něco důležitého. Byl tedy otevřený projevům umění i té nejmladší generace lidí, kteří neměli čas se prosadit. To je hodně důležité, protože spousta intelektuálů žilo v jakési 'slonovinové věži', ve které byli obklopeni mlčením, žili sami a komunikovali pouze se sebou rovnými. Havel neměl problém jít do úplně spodních vrstev, kde ten underground žil na hranici kriminálu, kde ti lidé byli vysmíváni, zavíráni do věznic, do blázinců, on byl vnímavý i vůči tomu, čemu se říkalo spodina, a to je dobře vidět i na těch fotografiích (ukazuje fotografie).
Jeden z přátel Václava Havla (ukazuje na fotografii) je zde ostříhaný a to znamená, že byl nedávno propuštěn z vězení - muž jménem Ivan Jirous, dnes velice uznávaný básník, který patřil k organizátorům toho nezávislého uměleckého života mladých lidí, kteří v té době byli něco jako prokletí básníci a byli často zavírání do kriminálu.
Havel na své venkovské usedlosti na Hrádečku právě pro tyto lidi pořádal např. hudební festivaly, různé kulturní události. To je to, co jsem říkal - on na jednu stranu byl schopen komunikovat s těmi intelektuálními špičkami, spisovateli, ať to byl třeba Filip Rott nebo Kurt Vonnegut, a na druhou stranu se spustil k těm 'androšům', kteří v té době ve své zemi byli bráni mocí jako červi nebo špína. Komunistická moc se domnívala, že s těmi lidmi zamete, že je prostě zničí, protože je nikdo nezná, a práce Václava Havla byla vlastně v tom, že desítky, stovky lidí chránil tím, že je bral jako důležité a sobě rovné. Je zajímavé, že Charta 77, která patří k těm dodnes známým skupinám východoevropského disentu, vznikla díky procesu, kdy byli tehdejší mladí lidé posíláni do vězení. A Havel byl ten, kdo vytvořil vlnu solidarity, kdy se např. za mladé lidi poslané do vězení angažoval dokonce i básník Jaroslav Seifert, což je dodnes jediný český držitel Nobelovy ceny za literaturu.
Děkujeme za rozhovor.
