My doktoři si rádi myslíme (anebo to alespoň tvrdíme), že léčba, kterou pacientům doporučujeme a poskytujeme, je založena na důkazech. Už ani nepočítám počet lékařů, se kterými jsem hovořil, kteří se tímto termínem oháněli jako ospravedlnění způsobu, jakým své pacienty léčí.
To je v pořádku, ovšem říci o něčem, že je to založeno na důkazech, neznamená, že to tak skutečně je. Často totiž toto klišé není založeno na výzkumu.
Dobrým příkladem toho je vydání Archívů interního lékařství z 11. července, kde se píše o stentování, tj. vpravení malé kovové trubičky do koronární tepny, což má za účel znovu nastolit a udržet zásobování krve do srdečního svalu. Stenty se mohou vkládat kovovým drátem, který se zpravidla vsune do velké krevní cévy ve slabinách a pak se cévami protáhne okolo srdce. Stenty se většinou vkládají po infarktu myokardu a obecně se má za to, že čím dříve se tak učiní, tím lépe.
V roce 2006 vyšla studie, která ukazovala, že stenty zasunuté více než 24 hodin po srdeční příhodě nepřinesly pacientům žádný přínos v porovnání s běžnou péčí založenou na léčbě léky. Následující rok použila Americká srdeční asociace a podobné skupiny tento výzkum jako podklad pro radu doktorům, aby upustili od stentování víc než 24 hodin po infarktu.
Hlavní autorka této vlivné studie z roku 2006, Dr. Judith Hochmanová, se pustila do podrobnějšího zkoumání toho, jaký dopad její výzkum měl na lékařské praxe, a své nálezy zveřejnila v prosincovém vydání (2006) časopisu New England Journal of Medicine.
Analýza téměř 30 tisíc jedinců přijatých do téměř 900 nemocnic odhalila, že míra stentování zůstala jejím výzkumem a oficiálními doporučeními v podstatě nedotčena. Jedním potencionálním důvodem toho, že doktoři na tuto radu nedbají, může být, že si nejsou vědomi výzkumu, který za tím stojí. Nicméně, zvážíme-li podstatu jejich práce, šance, že by tuhle informaci přehlédli, je asi tak malá, jako přehlédnout náklaďák, který se vám prožene obývákem.
Dalším potencionálním vysvětlením je, že se výzkum rozhodli ignorovat navzdory tomu, že o něm vědí. Ale proč by to dělali? Další důvod má co do činění s tím, že doktoři ve Spojených státech jsou obecně placeni podle daných úkonů. Cena za stentování je kolem dvou tisíc dolarů. Netuším, kolik z toho jde lékaři, který zákrok provádí, ale odvážím se hádat, že to bude někde v rozmezí pěti tisíc dolarů. Procedura obvykle zabere 30 – 60 minut. Pro mnohé doktory by mohlo být vskutku těžké obrátit se zády k takovému výdělečnému potenciálu.
Před zhruba jedním rokem zvažoval syn mého známého operaci kyčle. Chirurg, ke kterému soukromě šel (jako platící zákazník), byl silným zastáncem zákroku, ale můj známý váhal. Jak už to bývá, znal jsem jednoho doktora, který zmiňovaného chirurga dobře znal. Zavolal jsem mu, aby mi doporučil někoho pro druhý názor.
Když jsem mu prozradil jméno chirurga, vyjádřil se, že ho nepřekvapuje, že doporučil operaci. Když jsem se zeptal, proč, odpověděl, že je známý jako člověk, který doporučuje operaci každému bez ohledu na to, zda ji potřebuje nebo ne. Řekl, že ten chirurg je příkladem doktora, který se víc stará o byznys než o lékařství.
Nemám nic proti lidem, kteří si vydělávají na živobytí, ani když je to velmi slušné živobytí. Problém je v tom, že způsob, jakým jsou doktoři odměňováni, může představovat konflikt zájmů, který může kompromitovat dobrou lékařskou péči. Nejsem proti soukromému lékařství jako takovému, ale moje zkušenost mě přivedla k závěru, že může prosazovat vyšetření a léčbu, které lze z lékařského hlediska těžko ospravedlnit. Proč doktoři ignorují léčebné důkazy a neudělají pro své pacienty tu správnou věc? Protože někdy se jim to vyplatí.
Dr. John Briffa je lékař s praxí v Londýně a autor píšící o výživě a přírodní medicíně. Jeho webové stránky jsou DrBriffa.com.
