Jeden z nejoblíbenějších titulů z pera Wolfganga Amadea Mozarta asi není třeba představovat. Osudy udatného Tamína, krásné Pamíny a veselého Papagéna se nám připomínají z operních scén celého světa již více než dvě staletí.
V režii Ladislava Štrose a zvláště ve scénografii Vladimíra Nývlta působí Kouzelná flétna trochu tajemně, avšak nechybí jí vtip a lidová atmosféra 18. století.
Kulisy na první pohled vypadají, jako by je schválně nechali několik týdnů na větru a dešti, ale samozřejmě v tom byl záměr, nejspíš aby zastoupily sloupoví chrámů i kmenoví lesů zároveň. Poněkud odvážný krok a možná stál v pozadí i těsnější rozpočet.
Přesto si inscenace udržuje dobový nádech, a to hlavně díky kostýmům Josefa Jelínka, který vsadil na jemně komicky okázalé rokoko, ale nezacházel do extrémů, čímž rozhodně představení udržel jistou úroveň a okulibý tradiční styl.
Na Mozarta se ale chodí hlavně kvůli hudbě, a tak se jí tedy náležitě věnujme:
Kouzelná flétna je plná chytlavých melodií v romantickém aranžmá. Díky kompaktním rozměrům Opery je orchestr hraje bez umělé reprodukce, což je na jednu stranu plus, ale na druhou stranu doporučuji rezervovat si místa co nejblíže pódiu, abyste si sílu hudebního tělesa náležitě užili. Úroveň orchestru je tradičně výborná. Zaslechl jsem jen několik nepatrných chybiček.
Představení je sice uváděno s titulky, ale naprosto doporučuji se na ně nedívat. Nejen, že mě osobně libreto Emanuela Schikanedera připadá dost slabé, ale odhlížení na titulky mě navíc velmi nepříjemně vyrušovalo od poslechu.
Po pěvecké stránce vystoupení zcela opanovaly ženské hlasy. Martin Šrejma možná má zlato v hrdle, ale fyzicky se mnou nepohnul. Jeho Tamíno mi zkrátka v paměti moc neuvízl. Z kněžích Hrachovce a Havláka jsem měl dojem, že jim ujíždí rytmus a jemný hlas Jiřího Hrušky (Monostatos) ke mně do sedmé řady sotva doléhal. Mužskou část ansámblu podržel bodrý baryton Miloše Horáka (Papageno) a dramatický bas Ladislava Mlejnka (Sarastro). Řekl bych ale, že moje vlažná reakce padá na konto mistra skladatele, který jako by pozapomněl napsat tenorům nějaké náročné party ve vyšších polohách.
Splněná očekávání od ženské polovičky ale posouvají moje dojmy do oblasti superlativů. Od tří dam z královniny družiny, přes „tři chlapce" (v podání dívek) až k princezně Pamině a usměvavé Papageně. Všechny nabídly skvělou kombinaci herectví, komedie a v podstatě nekompromisních pěveckých výkonů. Tři dámy hrály dobovou komedii; čisté, zvonivé hlásky tří géniů byly přímo balzámem na uši a ušlechtilý hlas Aleny Miro výborně ladil k charakteru Paminy.
A samozřejmě - Královna noci. Asi nejslavnější árie opery a jedny z nejnáročnějších v operním světě vůbec patří, ironicky, záporné postavě příběhu. Kdo ví, proč Mozart napsal tak skvělý kus, jako je její árie z druhého dějství, zrovna na obraz, kdy matka přesvědčuje vlastní dceru k vraždě. Jana Sibera je ale pro tuto roli dokonalou volbou, kdy její pronikavý pohled překonává jen její pronikavý soprán. Jakmile se blíží okamžik, kdy má Královna noci zazpívat svou árii Der Hölle Rache, začne být v publiku cítit napětí. I když ji znáte nazpaměť i pozpátku, ve chvíli, kdy ji někdo zpívá naživo, musí se vám zatajit dech, jinak snad ani nemáte srdce. Nejen, že jde až na hranice lidských možností, ale dokáže na nich s grácií balancovat. A Jana Sibera rozhodně má, co si tahle árie žádá. Bez nadsázky říkám, že už jen kvůli těmto pár tónům se vyplatí na Kouzelnou flétnu přijít.
V kostce řečeno, Kouzelná flétna ve Státní opeře nezklamala. Z velké části tradiční pojetí a výborná úroveň místních umělců zaručují, že představení splní očekávání i náročných hudebních fajnšmekrů.
Recenzované obsazení:
Sarastro: Ladislav Mlejnek
Tamino: Martin Šrejma
1. kněz: Lubomír Havlák
Mluvčí a 2. kněz: Ivo Hrachovec
Královna noci: Jana Sibera
Pamina: Alena Miro
1. Dáma: Dagmar Vaňkátová
2. Dáma: Michaela Kapustová
3. Dáma: Jana Sýkorová
Papageno: Miloš Horák
Papagena: Věra Likérová
Monostatos: Jiří Hruška
Génius: Kühnův dětský sbor
