"Nepředvídali jsme katastrofu této velikosti"
Godzilla - příšera, která přenesla japonský strach a poznatky o smrtelné radioaktivitě do vědecko-fantastického žánru a do světa fantazie, stojí jako deset metrů vysoká socha na předměstí Tokia. Děti si pod ní hrají - a vůbec netuší, že její jedovatý radioaktivní dech se může stát skutečností. Půda naší modré planety nás zcela jistě přežije, ale v podstatě bychom na ní měli žít v bezpečí. Žít!
„My jsme situaci takové velikosti nepředpokládali?" Ale ano, a vidíme ji ještě pořád. Moc dobře víme, že jaderné záření nelze eliminovat ani za dobu našeho života, ba ani života našich dětí a vnuků. Záření nás však může zamořit a to je nevyléčitelné.
Moje odpověď je taková, že musíme sami v sobě posilovat, co je odvážné, co můžeme milovat a ochraňovat, co může odolávat, co je spravedlivé, co můžeme předat, co je rozmanité a kreativní. V tom se musíme navzájem posilovat bez zasmušilosti, bez poučování a bez vzájemného napadání.
A v době, kdy píši tyto řádky, je ještě hodně takzvaných stavenišť, která naznačují, že neočekávají žádné blížící se katastrofy. Nemůžeme se vrátit zpátky do zdravého dětského světa, ale musíme se probudit v tomto světě egoistů, despotů a chamtivců, osob nezodpovědných, zlomyslných a lhostejných. Také si musíme položit otázku, jaký podíl na tom všem máme my a co opravdu chceme.
Ano, patřím k těm, kteří nechtějí nahrazovat chuť do života strachem z budoucnosti. Ráda bych věřila tomu, že lidé se zvláštní zodpovědností mohou dát jasnou odpověď na vyskytující se otázky. Jako novinář ztrácí člověk tuto dětskou víru rychle. Jako člověk by přece jen pořád nechtěl věřit tomu, co se dnes říká v Japonsku: „Nepředvídali jsme katastrofu této velikosti."
20. července 1969 se podařilo první přistání s posádkou na Měsíci v historii a považovali jsme to za „velký krok pro lidstvo", jak to alespoň řekl kosmonaut Neil Armstrong. Velký krok se udál v našem vědomí a kosmonauti to v zásadě také vyjádřili. Okénkem kabiny kosmické lodi sledovali Zemi a ohromeni hovořili o tom, jak křehká se „modrá planeta" jeví a jak zranitelně se vznášela prostorem.
Pro mne to byl z daleka viditelný tvar koule, který mě hluboce dojal, a tehdy jsem si uvědomila, že se nacházíme ve velmi křehkém systému. Pochopila jsem, že všechno, co děláme, skončí v koloběhu kolem dokola zeměkoule. Nic nezmizí, ale může se přeměnit a bude působit dál. To všechno, co vyšleme, se nám vrátí zpátky. V hmotném smyslu i v imaginárním a morálním smyslu. Jak rádi věříme tomu, že odpad, který byl „zlikvidován" už žádné problémy nepřinese, ale důkladně bychom se měli podívat, že tomu opravdu tak je.
A to „podívání", by znamenalo jen další poznatek, který nám byl dán právě díky přistání na Měsíci a který nám daly i další cesty našich kosmonautů po oběžné dráze. Jen kdybychom vidět chtěli. Chtěli jsme to doopravdy? Nebylo snad pohodlnější využít současného razantního technologického vývoje, abychom mohli žít ještě pohodlněji a nevidět?
Kolik času nám ještě zbývá, abychom zjistili, jestli vidět chceme? Chceme žít? Chceme budoucnost? Chceme převzít zodpovědnost za nás a náš druh?
Copyright © Epoch Times Europe GmbH
