Rodina je pro Afričany základní stavební prvek společnosti. Na rozdíl od naší kultury se ale za blízké členy rodiny považují i u nás vzdálení příbuzní z druhého či třetího kolene - tzv. rozšířená rodina.
Zatímco v jiných zemích Afriky mohou hrát silnou úlohu i klany a kmeny, v Tanzánii se s tímto jevem nesetkáte, protože společnost už je hodně pomíchaná a žádný z kmenů není dostatečně silný na to, aby dominoval ostatním. Tanzánijci jsou navíc, jak vám potvrdí mnoho cizinců a zcestovalých lidí, velmi mírumilovný a tolerantní národ.
Systém široké sítě příbuzných má své výhody, protože poskytuje lidem záruku pomoci a zabezpečení v případě nouze. Nejde ale jen o výhody, protože jako člen rozšířené rodiny v ní máte vlastní úlohu a povinnosti z vašeho postavení vyplývající.
Od těch, kteří jsou ve společnosti úspěšní, se očekává, že svůj prospěch budou sdílet i s ostatními členy rodiny. Je například běžné, že váš bratranec zaplatí vzdělání za vaše dítě, nechá je u sebe přes celý školní rok bydlet nebo vám v případě finanční nouze vypomůže.
V zemi je velké množství sirotků a většina z nich končí právě u příbuzných, kteří se o ně postarají. Stejně je ale stále dost dětí, o které se už příbuzní, často prarodiče starat nemohou nebo nemají kam jít, a právě takovým se snažíme pomáhat.
Strýc jako otec
Blízké vztahy mezi příbuznými se odrážejí i ve způsobu, jakým se lidé nazývají. Často se místo jmen používá označení jako mama mdogo (doslova malá matka, tedy sestra matky), baba mdogo („malý otec", tedy bratr otce) apod. Když vám někdo představí svého příbuzného jako bratra nebo sestru, nemusí ještě nezbytně jít o opravdového bratra či sestru.
Nedávno jsem byl u známého na návštěvě, kde mně představil svého „mladšího bratra". O chvíli později jsem se od nich po zmateném vyptávání (všechny jeho bratry jsem znal) dozvěděl, že jde o jeho bratrance. Nejde jen o oslovování, tyto vztahy jsou skutečně stejně silné jako ty sourozenecké u nás. I sirotci, o které se staráme, nás dobrovolníky automaticky nazývají „baba" (otec) nebo „mama" (matka).
Když jsem už tak objasnil sílu pokrevního spojení, nebude asi pro vás těžké pochopit často používané svahilské přísloví Damu nzito kuliko maji (Krev je hustší než voda).
Zatímco vztahy mezi rodiči a potomky jsou poměrně formální, s ostatními příbuznými mají děti vztah uvolněnější. Na vesnici platí, že čím víc dětí, tím líp. Je to jako u nás před nějakými sty lety, kdy byly rodiny velké, s mnoha dětmi. V případě farmářů a pastevců jde i o to, že se děti stávají důležitými pomocníky na poli, kolem dobytka a v domácnosti.
Instituce manželství
Ve městě se s velkým počtem dětí v rodině už tak často nesetkáte. Rodiče si uvědomují, že děti vychovat a hlavně dobře vzdělat je drahá záležitost.
Svahilská jména odrážejí vděčnost a radost z každého dítěte. Setkáte se se jmény, jako Baraka (požehnání), Madawa (lék), Zawadi (dárek), Neema (půvab) apod. Ženám se kromě jejich rodného příjmení a později příjmení manžela říká i podle jména posledního potomka. Jestliže například máte poslední dítě jménem Aša, budou vám říkat mama Aša.
Od novomanželů se obecně očekává, že budou mít do roka, maximálně do dvou let od svatby děti a neplodná žena, na kterou se to zpravidla svede, je považována za bezcennou a může být vyhnána, zejména na venkově. Muslimové mají povoleno mít žen několik.
Rodiče mají na výběr partnera stále silný vliv. I když už nemohou své potomky nutit ke zvolení si chotě podle jejich volby, stejně se jejich přání zpravidla respektuje. Pro místní je velmi důležité, aby získali požehnání svých rodičů. Kdyby se přesto rozhodli jít proti vůli rodičů, hrozí jim, že je odsoudí a odstrčí i velká část příbuzných.
Rodiče si svůj vliv zachovávají i po případném rozvodu. Například jeden můj přítel se mi svěřil se svým trápením, kdy se otec jeho přítelkyně rozvedl se svou ženou kvůli tomu, že ona byla křesťanka a on muslim. Teď jim nechce dát požehnání k sňatku, dokud nebude ženich také vyznávat islám. Protože kamarád o ničem takovém neuvažuje, ocitli se v patové situaci.
Za posledních deset až dvacet let prochází instituce manželství a rodiny krizí. Vztahy se rozpadají v důsledku alkoholismu jednoho z rodičů, epidemii HIV a měnícímu se životnímu stylu, kdy mladé páry přistupují k rozvodům čím dál častěji. Mladíci, kteří otěhotní mladičké školačky, často utíkají do anonymity města, aby unikli „potrestání" v podobě svatby se svou „obětí". Jak to podal jeden známý, lidé rychle ztrácejí morální zásady, ale to pravdaže není problém jenom Afriky.
Co se týká hostů, ti se také stávají váženými členy rodiny a chová se k nim se vší úctou. Obzvlášť jako bělocha vás budou všude vítat s otevřenou náručí, někteří v naději o pomoc, druzí jako raritu. Nesmí se ale zapomínat na to, že pohostinnost nelze zneužívat. Jak říká svahilské přísloví: Mgeni wa siku tatu, mpe jembe! (Po třech dnech dej hostovi motyku!).
Autor je reportérem Velké Epochy, který do subsaharské Afriky, zejména Tanzánie, cestuje už roky a zajímá se jak o dějiny, tak i o současnost oblasti. Jeho zkušenosti vyvěrají z osobního styku a života s místními lidmi, kterým jako člen Občanského sdružení Bez mámy pomáhá.
Autem nebo pěšky, život je pořád těžký
A co děti? Mají si s čím hrát?
Lotři, padouši a slušní zloději
Moderní technologie pod rovníkem
