Děti z vesnice se v období dešťů koupou v jezírkách při cestě. (Ondřej Horecký/ Velká Epocha)
Děti z vesnice se v období dešťů koupou v jezírkách při cestě. (Ondřej Horecký/ Velká Epocha)

Voda je v Africe vzácná tekutina a místní lidé se s ní v průběhu věků naučili hospodařit. I kdybyste s ní u nás šetřili na maximum, průměrné spotřebě venkovana v Africe se nepřiblížíte ani zdaleka.

Tekoucí voda je luxus a přepych. I když člověk přijede do města, setká se tu a tam s výpadky dodávek vody (o elektřině nemluvě), to jen tak pro dobrou míru, aby se moc nerozmazloval. Nejhorší bývá situace v neděli ráno, kdy se chce vykoupat každý.

Zajímavé je, že spousta domů ve městě má v koupelně zavedenou i sprchu, a to navzdory faktu, že ta funguje jen ve velmi ojedinělých případech a skoro se nepoužívá. Proud je příliš slabý na to, aby vodu nahoru vytlačil a místní si stejně zvykli umývat se po jejich. Alespoň jim poslouží jako věšák.

Kdo nějaký čas žil anebo cestoval po Africe, a nemluvíme zde o turistických resortech na safari nebo na Zanzibaru, ví, co to znamená, když se řekne „kýblíková sprcha". Tento způsob tu používá většina populace a v podstatě jde o to, že se musíte umýt s maximálně jedním kbelíkem vody, z kterého si tekutinu nabíráte pomocí menší nádobky.

 

Nosení vody je tradičně starostí děti nebo žen. (Ondřej Horecký/ Velká Epocha)
Nosení vody je tradičně starostí děti nebo žen. (Ondřej Horecký/ Velká Epocha)

Nejdřív se polijete, pak namydlíte a nakonec to vše spláchnete. Pravda, jednu ruku máte pořád zaměstnanou, protože se musíte polévat, ale pořád je nádherný pocit po upoceném a zaprášeném dnu, denodenní očistný rituál přinášející zasloužené uspokojení.

Po čase se naučíte vodou šetřit tak, že vám bude stačit i polovina kbelíku a když jste šikovní, zbude vám ještě na spláchnutí (když máte mokrý záchod). Ti šťastnější se koupou v řece nebo jezerech, a protože 90 procent obyvatel nosí krátké vlasy, stačí vám jedno mýdlo, ručník a občas pemza na nohy.

Sehnat vodu v období sucha je problematické. Tuto úlohu mají často na starosti děti, popř. ženy, které můžete vidět, jak nesou vodu v kýblech na hlavách. Protože nejbližší zdroj vody může být dost daleko, není divu, že se vodou jen tak neplýtvá.

Toalety se používají takzvané turecké, které najdeme i v celé řadě dalších zemí po celém světě. Co se týče hygienického stavu veřejných i soukromých záchodků, připravte se na nejhorší a VŽDY si s sebou noste toaletní papír. Věřte mi, budete rádi, že se nad mísou dřepí - a nesedí.

Namísto toaletního papíru se používá ruka. Proto na každém (tedy skoro každém) záchodku najdete nádobu s vodou a mýdlo. Polo žertem, polo vážně lidem říkám, že dokud si to nezkusí, nezažili Afriku. Ne že bych takové zážitky vyhledával, ale nejednou jsem se ocitl v situacích, kdy nebylo na výběr. Věřte mi, že papírem takového výsledku nedosáhnete.

Když už je řeč o vodě, zmiňme ještě, že se používá před a po jídle. Když jste na návštěvě, dítě nebo matka v rodině obejde všechny hosty. V ruce třímá dvě nádoby. Z jedné vám lije vodu na ruce a druhou ji zachycuje. Když se tak vystřídají všichni strávníci, může se spokojeně začít jíst. Pokud nemají v restauraci umyvadlo s mýdlem, tuto službu si vyžádejte.

A na závěr jedno swahilské přísloví související s vodou: Maji ukiyavuliya nguo huna budi kuyaogelea (Když už si svlečeš věci (u řeky), musíš se okoupat). Je to taková varianta našeho přísloví: Když ses dal na vojnu, musíš bojovat...

Autor je reportérem Velké Epochy, který do subsaharské Afriky, zejména Tanzánie, cestuje už roky a zajímá se jak o dějiny, tak i o současnost oblasti. Jeho zkušenosti vyvěrají z osobního styku a života s místními lidmi, kterým jako člen Občanského sdružení Bez mámy pomáhá.