Školáci divoce oslavující právě vstřelený gól svého týmu. (Ondřej Horecký)
Vždy s potěšením sleduji skupinky nebo dvojice konverzujících mužů či žen, jak si mezi sebou povídají, zhluboka se smějí a když udělají dobrý fór, plácají si navzájem dlaněmi. Dělají to s takovou radostí a grácií, že si člověk nemůže pomoci, aby se také nezasmál.
Někdy se po plácnutí prostředníčky a palce obou účastníků spojí, aby se zaklesly a udělaly hlasité „LUSK“. Tohle uvidíte mezi známými často. A když k tomu přidáte nejrůznější zvuky, výkřiky a citoslovce, máte o zábavu postaráno. Drobnosti, jako tohle, dokážou lidi spojit, a jak se sblížit lépe než ve smíchu?
Gesta jsou vůbec v Africe nesmírně důležitá. Jsou to věci, které člověk prostě získá tím, že v dané kultuře vyrůstá. I když občas také nějaké používám, proti domácím jsem jako strnulé dřevo, hlavně při proslovech, povinných součástí každého většího setkání. Dobrý vypravěč, který poučí i zabaví, se tu vždy cení.
Jako Evropan s překvapením zjistíte, že význam gestikulace může být v Africe jiný než u nás. Například tady často používaný posunek označující, že něčeho je nebo bylo mnoho, u nás značí vulgární gesto pro pohlavní styk. A když na vás lidé budou mávat (dlaň před tělem a prsty se pohybují nahoru a dolů, jakoby hrabaly), znamená to, že vás volají, abyste šli k nim.
Anebo takové zvedání obočí. Než jsem pochopil, o co se jedná, považoval jsem místní za podivíny. Teď to často používám bezděky i já, a to i v Evropě (asi jsem teď za podivína já). Pohyb obočí směrem nahoru někdy také doprovázený jemným pokývnutím nahoru a hláskou „e“ značí souhlas. Takže se není třeba bát, místní na vás nemrkají ani nelaškují, jen říkají své „jo“.
Osobní komunikace je tu velmi důležitá a lidé v ní tráví daleko více času než u nás. Jen takové pozdravy zaberou pár minut, než si je obě strany vymění. Ráno se vás ptají, jak jste se vyspal, jak se vám vstávalo, jak jste se měl od včerejška, co jste se neviděli, jestli je rodina v pořádku, a vy na každý pozdrav musíte nebo byste měli odpovědět a dodat svoji vlastní otázku. Je to takový každodenní rituál, samozřejmě doprovázený vzájemným podáváním rukou a poplácáváním.
Běžně se setkáte s uctivým pozdravem šikamó, při kterém se děti dotknou pravou rukou hlavy dospělého a přitom mírně pokleknou. Úctu můžete také projevit pokleknutím při podávání rukou a tím, že vaše levá ruka při podávání spočine u pravého lokte.
Dobrý řečník dokáže své lidi zaujmout nejenom slovy, ale i posunky... (Ondřej Horecký)
Co je tabu v jedné kultuře, může být normální v té druhé. Dřív jsem stěží snášel, když mě muži drželi za ruce, podezříval jsem je z postranních úmyslů, než jsem pochopil, že je to tu běžné. Dva kamarádi, kteří se vedou ruku v ruce nejsou ničím zvláštním, ale kluka s holkou, jak se vedou za ruce, tu neuvidíte, je to neslušné, nepřijatelné, obscénní. Líbání mladých jako u nás, kdy si navzájem zkoušejí dosáhnout jazyky co nejdál do krku, je tady, jak si asi domyslíte, zcela nepřístojné.
To všechno jsou věci, které člověk objeví časem. Znova a znova lidem opakuji, aby se snažili druhou kulturu nesoudit bez její znalosti, jinak zákonitě dojdou k nesprávným pochopením. A proto namísto otázek typu „proč to či ono“ vám spoustu věcí usnadní, když některé věci přijmete jako fakt.
Jak říkali naši předkové: Jiný kraj, jiný mrav. Tanzánijci zase říkají: Kitanda usicho kilala hujui kunguni wake (Nemůžeš znát štěnice v posteli, ve které jsi nespal.) Tohle přísloví můžete chápat jak přeneseně, tak doslovně, protože při nocování se s hmyzem velmi pravděpodobně setkáte také.
Při interakci s druhou kulturou je vždy dobré mít na paměti další svahilské rčení: Kuuliza si ujinga (čti kuulíza si uďinga) neboli Ptát se není hloupé. A tak, když něco nebudete vědět, nebojte se zeptat, místní vám rádi poradí (když vám budou rozumět) a můžete se tak vyhnout případným nedorozuměním.
Autor je reportérem Velké Epochy, který do subsaharské Afriky, zejména Tanzánie, cestuje už roky a zajímá se jak o dějiny, tak i o současnost oblasti. Jeho zkušenosti vyvěrají z osobního styku a života s místními lidmi, kterým jako člen Občanského sdružení Bez mámy pomáhá.
Další články z Afrického zápisníku
Autem nebo pěšky, život je pořád těžký
A co děti? Mají si s čím hrát?
