Kolo je stále hlavním způsobem přepravy nejenom lidí, ale i nákladu. (Ondřej Horecký/Velká Epocha)
Jak napovídá název, který jsem si vypůjčil od hudební skupiny Mňága a Žďorp, bude řeč o cestování. Jak si lidé v životě polepšují, čím dál více jich touží mít auto. To je koneckonců celosvětový fenomém. A tak i Dar es Salaam, největší město Tanzánie ležící na pobřeží Indického oceánu, zažívá čím dál větší a delší dopravní zácpy a tempo rozšiřování silnic je hodně daleko za tempem nárůstu silniční dopravy.
 
Jedině tedy vítám, že opouštíme hluk, vedro a pachy velkoměsta a hneme se o kousek dál. Ten kousek měří skoro 900 km a cesta trvá kolem dvanácti hodin v závislosti na typu autobusu. Společnost SUMRY už je dnes na trhu jasnou jedničkou a nabízí dokonce klimatizované vozy. Pamatuji si ještě, když jsem tuto trasu absolvoval poprvé. Obnažený do půl pasu, lil ze mě pot jako z konve. Ani plně otevřená okna moc úlevy neposkytovala. Pravda, bylo to i tím, že bylo období sucha.
 
Teď máme období dešťů, všechno se zelená a v některých úsecích scénické cesty i prší. Zastavuje se jen na krátko, jedna desetiminutová přestávka na oběd a dvě pětiminutové na vykonání potřeby. Zastavuje se někde v buši u cesty, ženy vždy vyběhnou nalevo a muži napravo, takové je nepsané pravidlo.
 
Kvalitní společnosti jezdí na čas, a jak se doba zrychluje a kontinent modernizuje, je jich takových stále víc. Stejně jsou ale stále ještě autobusy, které to berou „po africku". Když jsem jednou cestoval po Zambii od hranic do hlavního města (a odtud pak k Viktoriiným vodopádům), pánové v kanceláři, vypadající jako opuštěný sklad, mi kladli na srdce, ať jsem na místě včas. „Ve čtyři odjíždíme, na nikoho nečekáme." Osm hodin a my jsme se ještě nepohnuli. I tak se cestuje.
 
Kde je asfaltová silnice, cestuje se snadno. Horší to je, když z ní sjedete. Doprava se pak stává víc a víc sporadická a pak vám nezbývá, než čekat na kolemjdoucí auto, které vás (společně s desítkami dalších) za malý poplatek vezme, nebo, když máte štěstí a váš cíl není tak daleko, můžete jít pěšky či si vzít kolo-taxi.
 
Vrak? Ne tak docela. Taxík jezdící k jezeru Nyasa je v provozu možná ještě dnes. Čím dále od civilizace, tím horší je stav vozidel (Ondřej Horecký/Velká Epocha)
Těch kilometrů pěšky už jsem v Africe našlapal hodně. Ale doba se mění. Po cestě autobusem jsem si četl, jak si mladíci přivydělávají převážením lidí na motocyklech. O pár hodin později jsme vystoupili a namísto obvyklých kolo-taxíků nás čekala... ano, motorka (swahilsky se jí říká piki-piki). Za cenu o málo vyšší, než jsme platili za kolo, jsme se tak dostali na místo určení do deseti minut.
 
Rostoucí obchodní potenciál větří i čínští a indičtí výrobci motocyklů a Afrika jich importuje čím dál více. Indická firma Bajaj se letos chystá otevřít novou továrnu v Tanzánii. 
 
V Africe se často setkáte s malými dodávkami, které slouží k přepravě osob na kratší vzdálenosti do 100 kilometrů. V Tanzánii jim říkají dala-dala, v Keňi matatu. Dodávky se dováží z Asie přes Dubaj, kdy už za sebou mají nejlepší léta. Někdy jsou na nich stále ještě čínské nápisy. Zatímco v Zambii, Keňi i Tanzánii předpisy zakazují v dodávkách stát, v Tanzánii se tento zákaz nevynucuje, a tak se někdy ve vozu mačkáte s dalšími třiceti lidmi.
 
Stav vozidel se úměrně zhoršuje se vzdáleností od civilizace. Nároky, které jsou na ně kladeny, jsou obrovské. Kromě lidí totiž musí přepravovat také velké množství zboží a nákladu, který s pasažéry cestuje, od obřích trsů banánů přes pytle s kukuřicí až po slepice.
 
Ať už tedy cestujete čímkoliv, neškodí se obrnit trpělivostí. Tanzánijci říkají: „Haraka haraka, haina baraka", doslovně: spěchání, spěchání, není požehnání.
 
Autor je reportérem Velké Epochy, který do subsaharské Afriky, zejména Tanzánie, cestuje už roky a zajímá se jak o dějiny, tak i o současnost oblasti. Jeho zkušenosti vyvěrají z osobního styku a života s místními lidmi, kterým jako člen Občanského sdružení Bez mámy pomáhá.