pokračování páté části ...
Pracovní tábor
Jakmile byl někdo označen za „kontrarevolucionáře“, bylo obtížné tuto nálepku smýt. Po otcově dovolání v Pekingu a jeho odvážném a moudrém projevu na zasedání výboru Kulturní revoluce se už v obci kritizační schůze nekonaly. Věděli totiž, že bez pádného a konkrétního důkazu už není tak snadné zorganizovat lidi, aby otce i nadále napadali a očerňovali. Ve skutečnosti byla většina řečníků na schůzích až do této chvíle najata výborem Kulturní revoluce. Každý kritický projev byl odměněn deseti pracovními body, což odpovídalo jednodenní práci na obecním družstvu. Pokud by někdo úkol nesplnil, deset pracovních bodů z jeho účtu odečetli.
Namísto toho se výbor Kulturní revoluce v obci rozhodl umístit otce do pracovního tábora, nazývaného také pracovně-převýchovný tábor. V té době mohly být pracovní tábory zřízeny z iniciativy výborů Kulturní revoluce na každé úrovni a kdekoli. Obec představovala nejnižší úroveň v zemi, avšak i v tomto případě výbor Kulturní revoluce touto pravomocí disponoval. Pracovní tábor mohl být snadno zřízen v kterémkoliv objektu, jako je škola nebo prázdná třída a podobně. Neexistovala tu žádná administrativa ani neprobíhal soudní proces. Všechno záviselo na rozhodnutí vůdce ČKS, Rudých gard nebo milicionářů, kteří vás nařídili uvěznit v pracovním táboře a vy jste tak náhle přišli o svobodu.
Během dlouhých zimních prázdnin zůstalo ve vesnické základní škole mnoho prázdných tříd. Z jedné z učeben se tedy stal obecní pracovní tábor. Otce sebrali a zamkli ho v učebně. V místnosti se zřídkakdy topilo a bylo v ní velmi chladno. Nedostával vůbec žádné jídlo a já s mámou jsme se každý den museli pěšky brodit asi tři kilometry sněhem, abychom mu donesli jídlo. V sousední místnosti byl hlídač.
Můj otec měl za úkol v areálu školy odhrnovat sníh, čistit toalety, uklízet učebny a tak dále. Když neměl žádnou práci, musel psát takzvané sebekritiky, přiznávat se k chybám, zločinům a nesprávným myšlenkám o komunistické straně. Na základě jeho přiznání pak výbor Kulturní revoluce proti otci zosnoval zprávy a obvinění a žádal, aby je uznal. Pokud odmítl, musel psát další sebekritické zprávy. Toto se opakovalo znovu a znovu a mělo to za následek extrémní psychické vypětí.
Uběhlo několik týdnů. Každý den jsem s mámou absolvoval cestu tam a zpět ke škole o délce asi šesti kilometrů, abychom otci donesli jídlo. Nesměli jsme se s ním setkat a donesené jídlo mu předával hlídač. Často se strhla silná sněhová bouře, která pronikala skrz naše bavlnou vycpané kabáty. Z matky se stal psychicky i fyzicky vyčerpaný člověk. Vypadala pohuble a často plakala.
Přemýšlel jsem, jak ji během dlouhé cesty ke školnímu „pracovnímu táboru“ utěšit a povzbudit. Zanedlouho měl přijít Nový rok, nejdůležitější svátek v Číně.
„Mami,“ povídám, „víš, tento rok s otcem možná nebudeme moci oslavit Nový rok. Ještě jsme nenapsali žádné „tuej-lien“ básně. Ale táta už složil první řádek a přeje si, abych za domácí úkol napsal druhý řádek a také nadpis. Už je mám hotové, chtěla bys je slyšet?“
Její tvář se trochu rozjasnila. „Ano, samozřejmě že chci,“ odpověděla.
„Tátův první řádek zní takto: Počasí studené, zem zmrzlá, i lidé jsou bezcitní.“
„Můj druhý řádek je: Pln elánu, mysl průzračná, mé srdce je upřímně laskavé .“
„Nadpis zní: Zlo nemůže nad dobrem zvítězit.“
Podíval jsem se na matku a konečně opět spatřil její šťastný, krásný a sladký úsměv. „Měl bys to povědět otci, moc ho to potěší,“ řekla.
Dorazili jsme do pracovního tábora a jako obvykle chtěli poslat jídlo po hlídači, kterého jsme však v jeho pokoji nenalezli. K našemu překvapení jsme objevili, že jsou dveře otcova vězení odemčené. Opatrně jsme otevřeli dveře a spatřili otce, jak nás zve dovnitř „Pojďte dál, nebojte se, hlídač šel záměrně pryč, abychom se mohli setkat.“
Vešli jsme do místnosti a maminka, stále ještě nervózní, se ptala: „Co se stalo? Kam šel hlídač? Jsi v pořádku?“
Otec rozbalil oběd a začal jíst. Přitom nám vysvětloval, že se s hlídačem spřátelili. Protože nebylo moc práce, zůstal otec většinu času uvězněn v místnosti a vyžadovali po něm, aby psal sebekritické zprávy. Za takových podmínek, izolovaný, bez lidského kontaktu, zpráv a bez naděje, cítil, že duševně skomírá. Věděl, že pokud bude takto pokračovat i nadále, čeká ho smrt. Touto cestou však zemřít nechtěl.
Začal psát básně, jež si pamatoval a zpíval písně, na které si vzpomněl. Cítil, že mu to dodává novou energii a zmírňuje deprese. Pokračoval v tom každý den a někdy i během noci. Hlídač často poslouchal otcův zpěv a přednášení básní, začali spolu mluvit a postupně se spřátelili. Hlídač byl vlastně učitelem na základní škole a výbor Kulturní revoluce s ním měl také nějaké záležitosti. Také se jej snažili označit za kontrarevolucionáře, ale nic podstatného by jim to nepřineslo a tak to vzdali. Nechtěli ho však úplně propustit, protože ho chtěli využít jako neplacenou pracovní sílu. Tak přišli s nápadem použít ho jako hlídače, který má na otce dozírat.
Jak hlídač otce víc poznal, dojala jej jeho odvaha. Zamiloval si otcův příběh, kdy apeloval u vlády v Pekingu. Ačkoli se ho neodvážil pustit, cítil, že by mu mohl alespoň dovolit, aby se s námi setkal, když mu přineseme jídlo. Věřil otci, že mu neuteče a nedostane ho tak do problémů.
Obecní výbor Kulturní revoluce držel otce pod zámkem ve školním pracovním táboře až do začátku jarních prázdnin. Pak ho propustili, ale nálepku kontrarevolucionáře neodstranili. Otcův oficiální status byl nyní „vnější pracovní síla nápravného pracovního tábora“. Znamenalo to, že se mohl vrátit domů, ale musel ve vesnici pracovat pod jejich dohledem a kontrolou. A čas od času musel psát „zprávy o myšlenkách“. Zprávy měly zobrazovat jeho „prospěch“ z převýchovy a z nových myšlenek. Pokud se výboru něco ve zprávách nezdálo, mohli jej zatknout a umístit zpět do pracovního tábora.
Po otci se také požadovalo, aby i nadále nosit štítek se jménem a označením „kontrarevolucionář“, který byl umístěn na levé horní kapse kabátu, a to bez ohledu na denní dobu. Musel pracovat na obecní zemědělské půdě, ale bez příjmu nebo zisku pracovních bodů. Poskytli mu jen minimální množství potravin, jež sotva stačily k holému přežití.
Stockholmský syndrom
Teror „Kulturní revoluce“ konečně skončil po Maově smrti v roce 1976, kdy v čele strany stanul Teng Siao-pcheng. Celá země byla ekonomicky paralyzována. Pro rozvoj hospodářství byli opět potřební intelektuálové a někteří z perzekuovaných lidí, kteří byli pronásledováni, dosáhli rehabilitace, včetně mého otce. Jeho označení za kontrarevolucionáře bylo smazáno a v roce 1983 dostal pozvánku, aby znovu učil na univerzitě. V té doby už strávil na venkově dvacet let jako rolník a otrocký dělník. Moje babička v obci zemřela v prosinci 1982 těsně před tím, než se naše rodina přestěhovala zpět do města.
Zcela paradoxně, i přesto že byli moji rodiče tak dlouho a krutě Komunistickou stranou Číny pronásledováni, pořád ještě chválili stranu za to, že Kulturní revoluci ukončila.
Komunistická strana má na spuštění perzekuce a její ukončení systém. Tímto způsobem ČKS dosáhne toho, aby byli lidé straně zavázáni namísto, aby ji kritizovali. Vláda přesvědčí lidi, aby byli na stranu hrdí, neboť i přestože udělala chybu, dokázala ji napravit. Říká si velká, čestná a správná strana. A lidé, oběti pronásledování, jsou pak straně vděční za ukončení pronásledování. Toto psychické onemocnění se nazývá Stockholmský syndrom, kdy je oběť na straně věznitelů a obhajuje je. Poté, co byli v tolika politických hnutích traumatizováni, setrvává stále většina Číňanů po celou dobu v tomto Stockholmském syndromu.
Falun Gong
Když se moji rodiče vrátili do města, doufali, že konečně povedou svobodný a radostnější život. Můj otec se po dalších deset let věnoval výuce. Rodiče postupně zestárli a začali trpět mnoha nemocemi. V roce 1995 se dozvěděli o zdravotních účincích praktikování Falun Gongu.
Falun Gong, také známý jako Falun Dafa, je tradiční čínská duchovní cesta, která se skládá z praxe pěti cvičení, včetně meditace a studia morálních učení založených na principech pravdivosti, soucitu a snášenlivosti. Rodiče začali Falun Gong praktikovat a jejich zdravotní stav se skutečně o hodně zlepšil.
Ale brzy poté vůdce Strany Ťiang Ce-Min, zahájil v červenci roku 1999 pronásledování Falun Gongu. Skupina praktikujících na univerzitě, kam rodiče chodili, byla rozpuštěna a jejich knihy a kazety o Falun Gongu byly spáleny. Někteří z této skupiny byli během pronásledování zavražděni a jiným odposlouchávali telefony. Nikdo z přátel nebo spolupracovníků se s nimi neodvážil mluvit, protože otázka Falun Gongu se stala „citlivou záležitostí.“
V mých rodičích to vyvolávalo pocit, jako kdyby se vrátila Kulturní revoluce s tím rozdílem, že se zaměřila na jinou oblast společnosti. Rodiče se znovu ocitli v této cílené skupině. Stejně jako během Kulturní revoluce, začali skrývat své názory a kontrolovat řeč. Na veřejnosti přestali Falun Gong praktikovat, což zapříčinilo návrat některý zdravotních problémů, které měli dříve.
S pronásledováním Falun Gongu rodiče konečně zcela pochopili zlovolnou povahu ČKS. Uvědomili si, že nikdy nepřestane lidi ničit, ani když následují zásady pravdivosti, soucitu a snášenlivosti.
Přání svobody
V roce 2008, čtyřicet let po začátku perzekuce naší rodiny během Kulturní revoluce, se otec ve věku 84 let, i s matkou do naší vesnice vrátili. Obec se příliš nezměnila. Náš dům ještě stál, jen vypadal starší. Ale když hledal známé tváře, našel jich jen pár. Bylo mu řečeno, že všichni lidé, kteří se zúčastnili pronásledování naší rodiny, jsou dávno mrtví. Zvláště všichni představitelé výboru Kulturní revoluce, kteří tehdy měli dvacet třicet let, zemřeli v mladém věku, mnozí z nich na rakovinu, jiní při dopravních nehodách, nebo rukama svých vlastních příbuzných během bojů. Otec se pro ně rmoutil, protože cítil, že se i oni stali obětí Kulturní revoluce. Byli podvedeni a vymyly jim mozky.
V posledních desetiletích došlo k obrovskému rozvoji ekonomiky a lidé podlehli iluzi, že se ČKS změnila nebo změnit mohla. Změny zůstaly pouze na povrchu, ve své podstatě zůstalo vše při starém. Skutečná povaha ČKS se ukázala v roce 1989 během masakru studentů, zacházení s národnostními menšinami a v jedenáct let trvajícím pronásledování Falun Gongu. Systém násilí, páchaného na čínském lidu, byl aplikován po celou dobu více než šedesát let, kdy jsou komunisté v Číně u moci.
Hospodářského rozmachu bylo dosaženo jen díky zneužívání lidí, nuceným pracem a ničení životního prostředí. Více než miliarda Číňanů přežívá v nejhorší chudobě a nikdo nemá právo svobody projevu a nezávislého myšlení. Vymývání mozků, mučení a nucené práce jsou stále ještě široce využívané metody státního útlaku.
Moji rodiče, stejně jako mnoho Číňanů jejich věku, trpěli prostřednictvím čtyř velkých politických hnutí a pronásledování, která jsou všechna založena na takzvaném třídním boji. Všechna tato hnutí mají stejný cíl: vytvořit prostředí, které vnáší do řad široké veřejnosti strach a zmatek tak, že Komunistická strana Číny může snadno zemi ovládnout, vybírat zlé lidi, aby svou moc posílila a potlačit politické oponenty.
Téměř každá země, kde kdysi komunismus lidi terorizoval, od něj byla již očištěna a komunismus byl vymýcen. Hnutí vystupování z ČKS se nazývá 'tchuej-tang' (tuidang v pinyinu), a probíhá jako tichá revoluce, která během posledních šesti let osvobodila mysl více než osmdesáti milionů Číňanů. Také já jsem z Čínské komunistické strany vystoupil. Až to v blízké budoucnosti udělá více mých rodáků, jsem si jist, že Čína bude svobodná.
Yukui Liu je lékař čínské medicíny, který v současnosti žije ve Spojených státech. Tento příběh, popisuje jeho osobní zážitky a zkušenost jeho samého i svých rodičů s komunismem v Číně, počínaje Kulturní revolucí až po současnost. Příběh byl napsán a upraven jako exkluzivní monografie pro Velkou Epochu. Jména byla změněna z důvodu ochrany členů rodiny, kteří dosud v Číně žijí.
Související články:
Děsivá zima roku 1968: Vzpomínky na čínskou kulturní revoluci, část III.
Děsivá zima roku 1968: Vzpomínky na čínskou kulturní revoluci, část IV.
