pokračování čtvrté části ...
Týden po otcově útěku před obecním výborem Kulturní revoluce, který ho chtěl ubít k smrti, k nám stále den co den přicházeli lidé z výboru, aby nás zastrašovali. Začali jsme se víc a víc bát. Babička z toho onemocněla a zůstala ležet v posteli.
Jediného muže doma jsem teď představoval já, 11letý chlapec. Cítil jsem velkou zodpovědnost. Říkal jsem si, že musím být silný a stále podporovat mámu i babičku, aby neměly obavy a věřili, že se otec určitě už brzy vrátí i s dobrými zprávami. Jelikož bylo u nás doma velmi chladno, vydal jsem se s jednoduchými sáňkami, které jsem sám postavil, do hor pro dříví. Tak jsme alespoň mohli zůstat v teple. Neměli jsme moc potravin a naše hlavní jídlo představovaly především brambory. Večer jsme sedávali blízko krbu z hliněných cihel, a zatímco jsem dělal domácí úkoly, jež mi zadal otec, upekla občas babička několik brambor. Ta vůně a ta chuť brambor... byla to naprostá lahůdka.
Jednoho dne, jako obvykle po večeři, otevřela máma dveře, aby zkontroloval psa a ujistila se, že má dost jídla. Ale Won byl pryč. Došlo mi, že jsem celé odpoledne psa nespatřil.
Zatímco jsme se po Wonovi rozhlíželi, spatřili jsme, jak se otec vrací domů s Wonem po boku. Pes nějak vycítil, že je pán na cestě domů a tak běžel celou cestu až k vlakovému nádraží, aby ho uvítal. Otec tím byl pohnut k slzám. Zdál se pohublý, ale vyzařoval z něj klid a sebejistota.
Avšak má matka velmi znervózněla a rychle zatáhla otce do spíže a prosila ho, aby zůstal potichu a ukryl se, protože milicionář by mohl dorazit každou chvilku. Vešel jsem do spižírny za rodiči. Otec řekl, abychom si už nedělali starosti a že v Pekingu mluvil s úředníkem Ústředního výboru Státní rady. „Moje čestná uznání jsou stále platná a dokazují, že jsem se nedopustil žádného zločinu. Mimo to, tato Kulturní revoluce je jen hnutí spočívající v revoluci duše, fyzické násilí a mučení jsou zakázány. Nemohou mi nic udělat."
Najednou jsme uslyšeli štěkot psa a věděli, že přišel milicionář a je již u domu. Otec otevřel dveře spižírny, zatímco matka se začala neovladatelně třást. Otec s klidem řekl, „Nebojte se, promluvím s ním, jsem připravený s nimi mluvit."
Šel ke dveřím a nechal milicionáře vstoupit dovnitř. Muž nejprve vypadal překvapeně, ale pak otce vesele pozdravil. „Jak se máš? Už se tvoje teta uzdravila? Velmi jsme tě postrádali, každý den jsem k vám chodil a hledal tě. Jste připraven mě dnes večer následovat na schůzi?"
Otec se na něj s laskavostí a důvěrou v očích podíval a řekl: „Nebyl jsem navštívit mou tetu. Jel jsem do Pekingu a setkal se s úředníkem na Ústředním výboru Státní rady v Čung-nan-chaj, aby můj případu projednali. Bylo mi řečeno, že jsem čestný občan národa a nedopustil jsem se žádného trestného činu. Prosím, pojďme na schůzi, povím vám všem ještě více."
Milicionář se na chvíli odmlčel. Pak řekl: „Máš tolik odvahy, šel jsi dokonce k nejvyšší úrovni vlády. Jsem na tebe hrdý. Nebojíš se, že tě teď výbor může označit nejen za „současného" ale i „minulého" kontrarevolucionáře?"
Obecní schůze
Na obecní kritizační schůzi šel otec v povznesené náladě. Poté, co se vesničané dověděli, že otec jel do Pekingu a vrátil se, přišla na schůzi většina z nich. Všichni představitelé výboru Kulturní revoluce se také zúčastnili, včetně mého strýce, který byl velmi nervózní. Přišli jsme i já s mámou a nevěděli, co máme čekat, ale byl jsem na otce za jeho odvahu hrdý a věřil jsem v to nejlepší.
Na schůzi otec přednesl tento projev: „Drazí spoluobčané, zdravím vás! Všechny jsem vás během těchto deseti dnů, kdy jsem absolvoval dlouhou cestu do Pekingu, postrádal. Setkal jsem se s úředníkem Ústředního výboru Státní rady v Čung-nan-chaj. Byl jsem přesvědčen, že moje dovolání bude přínosem nejen pro mne samého, ale pro nás pro všechny. Chtěl jsem nalézt pravdu a se všemi se o ni podělit. Vznesl jsem dotaz ohledně mého případu a také na toto hnutí Velké Kulturní revoluce. Nyní všemu rozumím mnohem jasněji. Můžete pokračovat a kritizovat mne jako dříve, ale dejte mi prosím příležitost, povědět vám, co jsem zjistil."
Lidé se zdáli otcovou odvahou pohnuti a překvapeni tím, že jel apelovat až do Pekingu. Zdálo se, že čelní představitelé výboru také měli velký zájem vše si poslechnout a tak všichni mlčeli.
Otec pokračoval: „Bylo mi řečeno, že mé již dříve vládou vydané doklady, jsou stále v platnosti a prokazují, že jsem uznávaný člověk a byl jsem našemu lidu prospěšný."
„Také jsem se dozvěděl, že tato Velká kulturní revoluce se má dotknout pouze duše každého z nás s cílem, abychom sami sebe individuálně zlepšili. Můžete mne kritizovat, pokud se mýlím, ale já jsem cenný člověk, který národu prospívá, nikoliv nepřítel. Předseda Mao sám řekl, že kulturní revoluce nemá za úkol lidi mučit nebo týrat. Od nynějška mě můžete, pokud máte důkazy, kritizovat, ale ne očerňovat. A také nesmíte fyzicky a psychicky napadat mne ani mou rodinu. Každý, kdo to udělá, se bude v budoucnosti zodpovídat."
Několik lidí se dívalo jeden na druhého, zatímco otec pokračoval: „Vážení spoluobčané, v průběhu posledních pěti let, od doby kdy jsem s rodinou přišel do této vesnice, jsme byli dobrými sousedy. Opravdu si myslíte, že jsem špatný člověk nebo váš nepřítel? Pamatujete si, když vaše děti uprostřed noci onemocněly, šel jsem s vámi po dlouhé horské silnici k doktorovi a střídali jsme se v nesení dítěte na zádech?"
„Vzpomínáte si, většina z vás přicházela do našeho domu a žádala mne o přečtení a napsaní vašich dopisů, protože neumíte číst a psát?"
„Pamatujete si, když jste měli problémy v manželství a přišli jste ke mně pro radu a já jsem vám pomohl vztah zachránit?"
„Pamatujete si, jak jsem začal realizovat plán na přivedení elektřiny do vesnice a jak jsme doufali, že budeme mít elektrická světla do konce letošního roku? Bohužel se nyní zdá, že je to nemožné, neboť se mnou bylo zacházeno jako s nepřítelem a všichni z vás se projektu přestali účastnit. Věřím, že nikdo z nás tohle opravdu nechce."
„A pamatujete si, jak jste každého roku před Novým rokem byli všichni zvyklí chodit do mého domu a žádali mne a mého syna o napsání „tuej-lien" básní (krátké básně o dvou řádcích, které se kolem čínského Nového roku vylepují na dveře, pozn. red.), aby přinesly vaší rodině v příštím roce štěstí? Letos jsme ještě nezačali, a já si nejsem jistý, zda ještě zbývá dost času."
Lidé sklonili hlavy a začali šeptat: „To je pravda." Někteří z nich vypadali hodně posmutněle a lítostivě.
Pak povstal předseda výboru Kulturní revoluce a řekl mocným hlasem: „Buďte všichni zticha! Musíme být opatrní! Toto je jak nám náš třídní nepřítel dokáže mazat med kolem huby, aby otupil ostražitost našeho třídního boje!"
Nyní se zraky všech upřely na něj. Otec se na něj také podíval, a pokračoval v proslovu, očima sledujíc hlavního vůdce.
„Někdo s politickými ambicemi a sobectvím chce dosáhnout politických cílů a využívá výhod tohoto politického hnutí, aby očerňoval nevinné lidi. Takový člověk ztratil své svědomí i srdce. Sleduje své vlastní zájmy tím, že zapříčiňuje utrpení nevinných lidí. Jak ohavná je duše tohoto člověka!"
„Pamatujte si, uděluji tomuto člověku přátelské napomenutí: Dobré je odměněno dobrem a zlu se dostane odplaty, to je nebeský zákon, jež všem přináší spravedlnost. Jste-li taková osoba, vaše svědomí bude zasaženo a pak okamžitě přestanete dělat špatné skutky. Jinak pro vás bude příliš pozdě."
Otcova slova zasáhla vedoucího výboru jako úder blesku. Jeho tvář se zkřivila vztekem a ponížením. Zaměřila se na něj pozornost všech lidí. Všichni věděli, že to on inicioval obžalobu mého otce. Ve skutečnosti v obci neexistovali žádní „třídní nepřátelé", on ale nějakého potřeboval, aby podpořil svou politickou kariéru.
Otec přednesl svůj názor a lidé byli dojatí. Ve chvíli ticha řekl jiný představitel kulturní revoluce: „Nyní raději naši schůzi ukončíme a znovu ji zahájíme, až se výbor poradí."
Po setkání se zdálo, že jsou k nám lidé trochu přátelštější, a několik z nich nám kývnutím nebo úsměvem prokázalo rezervované sympatie.
Přejít na šestou, závěrečnou část ...
Yukui Liu je lékař čínské medicíny, který v současnosti žije ve Spojených státech. Tento příběh, popisuje jeho osobní zážitky a zkušenost jeho samého i svých rodičů s komunismem v Číně, počínaje Kulturní revolucí až po současnost. Příběh byl napsán a upraven jako exkluzivní monografie pro Velkou Epochu. Jména byla změněna z důvodu ochrany členů rodiny, kteří dosud v Číně žijí.
Související články:
