Na cestě do Pekingu
V osm hodin večer vlak konečně přijel. Otec do něj nastoupil a konečně si trochu odpočinul. Ve vlaku procházelo tam a zase zpět mnoho vojáků a prověřovali lidi. Cestující mlčeli a dívali se přímo před sebe.
Všichni byli v nebezpečí a ve strachu, že se stanou dalšími terči revoluce. Ústřední lidový rozhlas pořád dokola vysílal redakční program ústředního výboru „Dovést do konce Velkou proletářskou kulturní revoluci".
Znovu se otec divil a přemýšlel: „Co přesně je ta Velká proletářská kulturní revoluce? Čemu má sloužit?"
V té době otec stále věřil, že strana dělá věci z dobrého důvodu, aby přinesla národu i lidu prospěch. Chtěl také skutečně zjistit pravý smysl Kulturní revoluce a nalézt způsob, jak ji následovat. Zatímco většina lidí se slepě řídila směrnicemi strany, otec jako intelektuál chtěl věci přijít na kloub. Zatímco cítil, že na nižší úrovni vlády není něco v pořádku, stále věřil, že nejvyšší úroveň ČKS musí být správná. Dokonce i během bojových schůzí si stále myslel, že jde o velké nedorozumění ze strany lidí z vesnického výboru kulturní revoluce. Navíc si myslel, že on sám také dostatečně nestudoval a důkladně neporozuměl smyslu a záměru tohoto hnutí ČKS.
Byla to velmi dlouhá cesta ze severu Číny do centra země. V té době zabrala cesta vlakem celé dva dny. Můj otec si koupil výtisk nově zřízeného Lidového deníku, hlavních režimem kontrolovaných novin těch dnů, a četl si. Občas se objevil průvodčí, aby cestujícím zkontroloval jízdenku a vojáci s červenými rukávy stále procházeli kolem a kontrolovali osoby.
Projížděli mnoha zastávkami - stovkami - ve velkých i malých městech. Jak mnozí cestující vystupovali a noví zase nastupovali, otec, jenž zůstával po celou dobu na svém místě, začal vzbuzovat pozornost. Tři vojáci se ho s vážnými výrazy ve tváři ptali, odkud pochází a kam jede.
Můj otec klidně odpověděl, že pochází z Čchang-čchunu a jede do Pekingu. Chtěli znát jeho záměr pro cestu do Pekingu, a zda má vládní doporučení. Otec hned neodpověděl, neboť takové doporučení neměl a tak vojáci otázku zopakovali, tentokrát důrazněji.
Nakonec otec odpověděl: „Jsem řádně vyškolený úředník národní vzdělávací instituce a disponuji mnoha oceněními, které vydal Ústřední výbor státní rady. Jedu navštívit ústřední výbor v Pekingu, abych se ujistil, že všechny tyto listiny jsou stále platné a nevystavím se během Kulturní revoluce postihu."
Jak jim to tak vysvětloval, sáhl do kapsy kabátu a vytáhl listiny s osvědčeními, které mu máma pečlivě zašila do vnitřní kapsy kabátu pro případ, že by potřeboval prokázat svou totožnost. Otci trvalo docela dlouho vyjmout listiny z kapsy, protože stehy, kterými máma kapsu zašila, byly opravdu pevné. Vojáci začali být trochu netrpěliví a otec také poněkud znervózněl, když se snažil rozpárat látku, aby se dokumentům.
Vojáci si dokumenty vzali, aby je ukázali svému nadřízenému. Po chvíli mu je přinesli zpátky, nic neříkali a nechali ho pokračovat v cestě.
Dovolání u Ústředního výboru
Otec konečně dorazil do Pekingu. Vypadal jako venkovan s dlouhými vlasy a vousy, protože neměl po mnoho dnů šanci se ostříhat nebo oholit. Myslel si, že by nebylo příliš dobré, aby v tomto stavu na Ústřední výbor šel. A tak se dal ostříhat a oholit a připravil se na návštěvu Čung-nan-chaje (ústředí komunistické strany a sídlo státní rady).
V té době, na rozdíl ode dneška, byla stále možnost si stěžovat a dovolat se přímo tam. Venku čekala dlouhá řada lidí, až na ně přijde řada. Po mnoha hodinách čekání došla řada i na otce, který předložil svůj případ. Vytáhl listiny a zeptal se, zda jsou stále platné a prokazují, že byl v minulosti dobrým člověkem.
Úředník mu řekl, že jsou stále dobré, ale že by měl mít „široké srdce a tuto revoluci duše přijmout".
Zmatený tímto vyjádřením se otec zeptal: „Náš místní výbor Kulturní revoluce odmítá moje vyznamenání přijmout a označil mne za kontrarevolucionáře. Co bych měl dělat? Proč by se měla „Kulturní revoluce" zaměřovat na lidi, jako jsem já, a co je vlastně jejím cílem?"
Úředník odpověděl: „No, kulturní revoluce je hnutí, které se dotýká duše každého z nás. Veškerá stará kultura v myslích lidí bude smyta. To je důvod, proč se to nazývá Velká kulturní revoluce, což znamená, že proletariát ničí „starou čtverku" - všechny staré obyčeje, starou kulturu, staré návyky a staré myšlenky a nahradí je revolučním duchem proletariátu a myšlenkami velkého Mao Ce-Tunga."
„Pokud jde o váš případ, vaše čestná uznání jsou stále platná, jak jste prokázal a byl jste dobrým člověkem národa, ale vaše myšlenky ještě musí projít pročištěním. Říkám to znovu, toto je skvělé hnutí, a duše každého člověka jím bude pohnuta. "
Otec se zeptal: „Jestli se Kulturní revoluce dotýká duše každého z nás, proč je použito fyzického mučení? Dělají místní lidé chybu nebo jde o nedorozumění?"
Úředník odpověděl: "Předseda Mao řekl: ´Během kulturní revoluce bychom měli používat pero a ústa, ale ne sílu.´ Mučení není dovoleno, i když v některých provinciích k němu dochází."
Otec úředníkovi poděkoval a odešel. V hlavě měl teď o něco jasněji, přinejmenším jeho ocenění byla stále platná a teď už věděl, že mučení není dovoleno. Avšak stále ještě měl v mysli zmatek: „Proč se všechny staré kultury, obyčeje, zvyky a myšlenky ničí, proč nejsou dobré?"
„Stará čtverka" znamená staré myšlenky, staré obyčeje, starou kulturu a staré zvyky, včetně učení konfucianismu, buddhismu a taoismu. Proč musely být všechny tyto „zastaralosti" zničeny? Znamenalo to, že se ČKS chtěla zbavit všech morálních učení a duchovnosti? Zdálo se, že jde o tento důvod. Nebylo už tolik chrámů, kostelů, uměleckých děl, architektonických staveb a knih zničeno a spáleno? Nebylo už zabito mnoho duchovních vůdců, lidí vyznávajících náboženství, vzdělaných lidí a intelektuálů? Zdálo se, že skutečně zamýšleli zničit všechny tyto tradiční prvky a také lidi, kteří „starou čtverku" prosazovali. To by znamenalo, že národ náhle ztratí své kulturní kořeny. Otec se strachy zachvěl a pomyslel si, co bude následovat příště a co budoucnost přinese zemi, lidem i jemu samému.
S trochou peněz, co mu zbyly, si otec koupil jízdenku na vlak a trochu chleba a vyrazil na cestu domů. Ve vlaku stále hloubal nad rozporem v úředníkově odpovědi. Na jedné straně vláda označila fyzické týrání a mučení za zakázané, protože to byla revoluce, jež se dotýkala duše, ale na druhé straně aktivně povzbuzovali lidi, aby zcela vymýtili tradiční kulturu, vzdělávací systém, chrámy, knihy i věřící a dobré lidi. Protože byl čestný člověk a vyrůstal v tradičním prostředí, byl zmaten faktem, že slova a činy vlády nesouhlasí. Také přemýšlel, jak by měl jednat s obecním výborem Kulturní revoluce, až se vrátí domů.
Yukui Liu je lékař čínské medicíny, který v současnosti žije ve Spojených státech. Tento příběh, popisuje jeho osobní zážitky a zkušenost jeho samého i svých rodičů s komunismem v Číně, počínaje Kulturní revolucí až po současnost. Příběh byl napsán a upraven jako exkluzivní monografie pro Velkou Epochu. Jména byla změněna z důvodu ochrany členů rodiny, kteří dosud v Číně žijí.
