pokračování první části ...
Tyto temné dny a noci pokračovaly. Na každé schůzi přišli s dalšími lživými historkami o otci a nenávist lidí vůči němu stoupala do krajnosti. Ta falešná obvinění byla vytvářena pod tlakem vůdců hlavního výboru kulturní revoluce, z nichž všichni byli členy komunistické strany. Bez jakýchkoliv skutečných důkazů se tyto vykonstruované zprávy používaly k pomlouvání a zničení "nepřítele". Byly hlasitě předčítány před lidmi a pak vylepeny na stěnách ve škole a celé vesnici a na všech veřejných místech tak, aby je všichni viděli.
Zběsilé, iracionální a davové prostředí těchto schůzí vytvářelo takovou energii nenávisti, že to lidi téměř dotlačilo do vražedného šílenství. Mnoho nevinných učitelů, profesorů, inženýrů, vědců a náboženských vůdců bylo takto ubito k smrti. I můj otec stál před touto situací. Celá naše rodina žila ve strachu, že můj otec bude jednoho dne ubit k smrti.
Jedné noci, poté, co kolem jedné hodiny bojová schůze skončila a všechna světla v obci zhasla a všude se rozprostřelo ticho a temnota, přišel k nám host. Naše rodina právě upadla do lehkého spánku, když matka uslyšela zvenku našeho domu mužský hlas. Pořád dokola opakoval: „Bratře, otevři dveře! Bratře, otevři dveře! "
Máma hlas ignorovala. Myslela si, že to je jen iluze v její hlavě vyvolaná neustálými obavami o otce. Pak jsem se probudil i já, ale byl jsem vyděšený a zůstal zticha. Ale mužský hlas stále prosil: "Bratře, otevři dveře!"
Nakonec jsme si uvědomili, že to byl můj strýc, manžel tety z otcovy strany. Stál venku v temnotě a mrazu. Řekl, že pro nás má důležité sdělení.
Můj strýc byl jedním z členů hlavního výboru kulturní revoluce v naší obci, člen komunistické strany a jeden z hlavních účastníků kritizačních schůzí proti mému otci. Jeho manželka, mladší sestra mého otce, se tím velmi trápila, ale ani ona, ani můj strýc s námi nemohli být ve spojení, neboť každý, kdo měl blízké vztahy s "nepřítelem" kulturní revoluce, se rovněž dostal do problémů. Takže na veřejnosti se můj strýc musel aktivně podílet na všech činnostech bojových schůzí proti mému otci, ale po příchodu domů trpěl pocitem viny zvláště, když viděl svoji ženu, jak potichu pláče. Někdy se ho moje teta ptala, jestli neexistuje nějaký způsob, jak by mohl pomoci. Avšak on vždy odpověděl: "Nemůžu nic dělat, také jsem z toho nešťastný."
Můj strýc a další miliony Číňanů byli chyceni v takovýchto situacích. Třídní boj byl vymyšlen komunistickým režimem, aby donutil lidi dělat za něj špinavou práci. Mnoho lidí tak bylo proti vlastnímu svědomí zatáhnuto do páchání zločinů proti svým spoluobčanům. Dělali to jednoduše ze strachu. Režim plánoval nahradit svědomí lidí „duchem strany". Duch strany zahrnuje na prvním místě přežití samotného komunistického režimu a také zacházení s jeho "nepřáteli" bez jakéhokoliv slitování nebo lidskosti. A to i v případě, kdy se jedná o členy vlastní rodiny nebo nejlepší kamarády.
Nakonec to strýc už nedokázal mlčky snášet, neboť kritizovací schůze měly přejít na další úroveň - fyzické mučení mého otce. Strýc nám sdělil, že toho dne došlo k jednání s vedením a poté začali připravovat mnoho mučicích nástrojů, jako jsou cihly, ostnaté dráty, kovové biče a hole. Bylo rozhodnuto, že při příští schůzi mého otce donutí kleknout si na cihly, aby mu pak přivázali na krk několik cihel. Lidé poté měli otce kovovými biči a holemi bít.
Rozhodli, že pokud se otec nepřizná, že je japonským špionem, ubijí jej k smrti. Ještě před kulturní revolucí býval strýc otcovým blízkým přítelem. Věděl, že by se otec nikdy nepřiznal k něčemu, co se nezakládá na pravdě. Také pochopil, že to bude poslední bojová schůze a pokud vše půjde podle jejich plánu, můj otec tam bude zavražděn.
Rozpor ve strýcově mysli zintenzivněl. Kdyby zůstal zticha, otce by zabili. V opačném případě, pokud by se snažil lidi zastavit, on sám by se dostal do úplně stejné situace. Pokud by mého otce varoval, považoval by se tento čin za vyzrazení tajemství nepříteli. Byl by sám označen za kontrarevolucionáře a dostalo by se mu stejného nebo ještě horšího mučení.
Po bolestivém duševním boji se strýc rozhodl přijít tajně do našeho domu a přesvědčit mého otce, aby uprchl. Aby se k nám dostal, musel se strýc prodíral v noční temnotě hlubokými závějemi sněhu. Musel být velice opatrný a tichý, aby nevyvolal štěkot psů. Pokud by jej někdo uviděl na cestě k našemu domu, byl by okamžitě zatčen.
Všichni jsme seděli na zemi v potemnělé místnosti, poslouchajíc strýce, jak tlumeným hlasem hovoří s rodiči: "Bratře a sestro, prosím berte má slova velmi vážně. Na zítřejší bojovou schůzi je již vše připravené k bratrovu mučení. Jediný způsob, jak se zachránit, je ještě před rozbřeskem uprchnout, jinak tě zabijí. Nakonec jsem se rozhodl přijít, riskujíc svůj život, abych vám o tomto nebezpečí pověděl. Nyní zbývá jen pár hodin, tak si prosím pospěš a připrav se k útěku někam hodně daleko!"
Poté strýc tiše odešel a my se narychlo dali do práce. Máma použila jediný kilogram mouky na chleba, který jsme měli na celý rok, aby otci na cestu upekla několik čínských placek. Seděl jsem na podlaze a pomáhal matce udržovat oheň.
Měli jsme asi jen 30 minut, abychom připravili otce k odchodu. Všichni členové naší rodiny, včetně mé malé sestřičky a babičky, plakali, když jsme se loučili a sledovali, jak se otec postupně noří do temné noci, kde zuřila vánice.
S jen pár plackami a 50 jüany v kapse, jež mu strýc dal, opustil otec za té studené zimní noci roku 1968 domov. Uprchl, aby si zachránil život, aby ho při bojové schůzi chystané následujícího večera neubili k smrti.
Yukui Liu je lékař čínské medicíny v současnosti žijící ve Spojených státech. V následujícím příběhu popisuje zkušenosti svých rodičů i své vlastní zkušenosti s čínským komunismem, počínaje kulturní revolucí po současnost. Příběh byl napsán a upraven jako exkluzivní monografie pro Velkou Epochu. Jména byla změněna z důvodu ochrany členů rodiny, kteří dosud v Číně žijí.
