Osobitá zpěvačka a cimbalistka s krásným hlasem a velkým talentem, tak by se dala několika slovy charakterizovat Zuzana Lapčíková, která již mnoho let brázdí vody nejen moravské lidové písně, ale také netradičních hudebních spojení. S touto příjemnou hudebnicí jsme si povídaly před jejím vystoupením s Kvintetem v brněnském klubu Metro Music Bar.
Ráda bych se Vás zeptala na Vaše nové album Marija panna přečistá. O čem vaše novinka je a na co se případně posluchači mohou těšit?
Nové album je pro mě zcela výjimečné, je to tematická deska. Poprvé jsem natočila autorskou vánoční desku. Dříve jsem sice točila nebo hostovala na různých vánočních nahrávkách, některé byly velmi krásné a užívala jsem si to, ale autorskou vánoční jsem nenatočila. Tohle je moje první, a můžu říci, že to byla krásná práce. Desku jsme natáčeli u Jardy Reichmana v jeho nahrávacím studiu v Dolních Bojanovicích. Bylo to zajímavé, protože vánoční deska se natáčela v červencových vedrech, kdy teplota přesahovala třicet stupňů. Bylo to velmi mimořádné, protože poprvé jsem desku točila v soukromém studiu, a ne ve velkých městech jako doposud. Tam na Podluží je velmi teplo, ale přesto se nám podařilo vytvořit na desce docela vánoční náladu...
Kolik deska obsahuje písniček?
Kolik je na ní tracků, to vám přesně neřeknu, ale určitě je tam přes dvacet písniček. A je to asi bez minuty a půl hodina muziky. Po všech stránkách je deska víceméně duchovní. Nikdy jsem si nemyslela, že pokud se někdy budu zabývat vánoční tématikou, tak mě to jednoznačně povede k duchovní písni. Ale ten předvýběr repertoáru sám naznačil cestu, kterou se ta nahrávka bude ubírat. A opravdu vznikla taková poměrně intimní duchovní deska.
Co vás inspirovalo k nápadu vydat vánoční duchovní desku?
Řekla jsem si, že bych se sama za sebe chtěla vyjádřit k tématu Vánoc, ale ono je to docela těžké. Existuje tisíce způsobů, jak uchopit tento motiv, který slyšíte dnes a denně všude kolem sebe, a když chcete natočit vánoční desku, která by byla trochu neotřelá a vřadila by se do toho proudu předvánočního shonu, tak výběr repertoáru musí být trochu odlišný. Výběr písní tedy naznačil samotné pojetí a je to taky otázka individuálního vkusu, když se člověk rozhodne takto.
Dnes hrajete v rockovém klubu, zajímalo by mě, jak se liší hraní v klubu, na festivalech, v divadle atd. Ovlivňuje Vás místo, kde hrajete?
Samozřejmě, v každém prostředí je to jiné. Ale mám pocit, že pro mě v muzice je úplně nejdůležitější si v každém prostředí vytvořit svůj časoprostor a ten prostor nějakým způsobem obsáhnout. Skupinu na jevišti a ty lidi na koncertě pohltí stejně něco jakoby mimoreálného, v čemž má moc nás dostat snad jedině muzika. V tom okamžiku už není důležité, jestli hrajete v kostele, divadle nebo v jazzovém či rockovém klubu.
Vaše tvorba je hodně spojovaná s jazzem. Co Vás přivedlo zrovna k jazzu? Vy se vlastně odmalička věnujete lidové písni a ten jazz je k tomu taková zvláštní kombinace...
Já se přiznám, že asi je to nějaká podvědomá záležitost, protože já jsem skutečně vyrůstala v takovém hodně tradičním prostředí dolňanské dědiny na Uherskohradišťsku. Na jedné straně jsem žila pod silným vlivem domácího každodenního praktikování nějakého zpívání a velmi tradičních návyků a zvyků - to pro mě představovala hlavně maminka s babičkou, které mě naučily spoustu písní. A protipólem toho všeho byl můj strýc - maminčin bratr, který měl kdysi bigbeatovou kapelu a poslouchal obrovské množství různé muziky. Já jsem jako malé dítě kolem toho všeho chodila s otevřenýma ušima. Takže když jsem si pak mohla vybrat své hudební směřování, tak ten samotný výběr byl poněkud komplikovaný. Tehdy jsem se rozhodla pohybovat se po všem, co jsem tehdy zaslechla nebo absorbovala.
Nedávno jste natočila film Osmdesát dopisů s režisérem Václavem Kadrnkou. Co vás přivedlo do světa filmu?
K filmu jsem přišla v podstatě náhodou. Když jsem vystupovala na zlínském festivalu dětských filmů, tak mě oslovil Vašek Kadrnka, zlínský režisér, který plánoval natočit svůj debut. Zajímavé bylo, že Václav si mě vybral přímo na jevišti, kde jsem hrála, a aniž bych to tušila, tak jsem prošla castingem. Zprvu jsem to odmítla, protože nemám žádné herecké zkušenosti, ale argument, že bych mohla hrát jeho maminku, stál za zvážení. Zapůsobilo to na mě, protože to bylo velmi osobní. Dokonce jsem se seznámila s oběma jeho rodiči, což byl pro mě silný zážitek, protože to jsou neobyčejně krásní lidé, kteří prošli celým světem, a tryská z nich neuvěřitelně pozitivní energie.
Jedná se o film, který je inspirovaný okolnostmi odchodu jeho rodiny do emigrace. Režisér Kadrnka vlastně sestavil příběh z dopisů, které si jeho rodiče psali v době, kdy jeho otec již byl v Anglii a on zůstával s maminkou v Čechách a nemohli vlastně k sobě. Je to komorní příběh jeho rodiny viděný očima tehdy pubertálního kluka, který citlivě vnímal vzniklou situaci, která vedla později k natočení tohoto filmu. Musím vám říct, že to byla neobyčejně zajímavá zkušenost, i když to bylo hodně náročné, protože jsme nakonec vše natáčeli během jednoho měsíce na jaře. Do toho koncertování s Kvintetem, každodenní povinnosti a ještě každý den bylo natáčení. Příjemné bylo, že jsme vše natáčeli na Moravě, tedy v lokalitách, které důvěrně znám.
Máte poměrně hodně aktivit, učíte děti, koncertujete, natáčíte desky a do toho ještě rodina. Jak to všechno zvládáte?
No, zvládám to těžko, ale mám opravdu velké štěstí, že mám dobré zázemí ve svých a manželových rodičích, kteří nám nesmírně pomáhají. Ale i tak mám stále pocit, že nezvládám skoro nic...
Ještě bych se vrátila k Vaší desce, bude následovat nějaká koncertní šňůra?
Budeme mít několik koncertů před Vánocemi, kde budeme křtít naši novou desku. Ale není to taková ta klasická zběsilá předvánoční šňůra. Brněnský křest je spíše taková naše srdeční záležitost. Oficiální křest proběhne v Praze 9. listopadu 2010 v Jazz Docku a pak ještě desku představíme na několika koncertech.
Po minulých volbách to vypadalo, že se možná stanete ministryní kultury. Jste ráda, že jste se nakonec ministryní nestala nebo vás to mrzí?
Jsem ráda, že se to se naštěstí nestalo. Uvědomila jsem si totiž jednu zásadní věc, že docela dlouho dobu se pohybuji na hudebních a divadelních pódiích a že kdyby člověk z tohohle vlaku jednou vystoupil, tak bych do něj asi nikdy nebyla schopná znovu naskočit. Takže si myslím, že je lepší, že to takhle dopadlo, protože naráz vstoupit do něčeho, v čem bych se necítila úplně svobodně a jistě, by nebylo asi úplně dobré.
Plánujete do budoucna nějaký nový projekt? Nebo jinak řečeno, existuje něco, co by vás hudebně ještě lákalo?
V poslední době mě z hudebních experimentů zlákala tzv. velká forma, a tu se mi skutečně podařilo zrealizovat. Ve spolupráci s Kvintetem, symfonickým orchestrem a Českým filharmonickým sborem jsem složila hudbu na texty Jana Amose Komenského. Premiéra se uskutečnila loni na Smetanově Litomyšli. To je opravdu velká výzva, když člověk napíše hudbu pro takové obrovské hudební uskupení. Vzniká taková veliká plocha a tuto plochu obsáhnout a zaplnit, to je pro mě osobně asi ta největší výzva.
Děkujeme za rozhovor.
Zuzana Lapčíková Kvintet pokřtí novou desku v klubu Metro v Brně
