Dva Židé, Emanuel Vardi a Ivry Gitlis, narozeni na počátku 20. století v tehdejší Palestině, se stali ve světě smyčcové hudby legendami a jejich sláva září i dnes. Oba mě přesvědčili, že lidská duše je neuhasitelná.
Já jsem měl tu čest poznat oba dva muže. V polovině 80. let, když jsem žil v Paříži, jsem při několika příležitostech slyšel Ivry Gitlise. Bezesporu je to houslový génius. Jeho talent je takový, že může být naučený pouze do určité úrovně – jinými slovy, má to v krvi.
Gitlis se narodil v roce 1922 v Haifě a převážně se vzdělával ve Francii (mimo jiné i u Jacquese Thibauda a George Enescua), ve které žije dodnes. V 50. a 60. letech vytvořil pro Vox Records několik desek, které jsou stále v katologu CD.
Cvičil také s pedagogem Carlem Fleschem, který učil mimo jiné i Miriam Solovieff, Henryka Szerynga, Josefa Hassida, Ricarda Odnoposoffa a Tibora Vargu.
Gitlis je člověk se silným fyzickým charakterem, obrovskou osobností a rád dělá věci ve svém vlastním stylu – stylu, který je impozantní a spolu s mimořádnou zručností na housle dokáže přesvědčit o jeho záměrech a pocitech. Jeho hraní je ze staré školy, přichází ze srdce a sahá až za současnou posedlost technikou.
Takže jsem si samo sebou Gitlisův malý recitál, pořádaný minulý měsíc v severním Connecticutu na Heifetz symposiu, ujít nenechal. Tento koncert organizovala Sherry Kloss, bývalá asistentka Jasche Heifetze a sama výborná houslistka.K Maestru Gitlisovi se přidal velmi dobrý pianista Jerry Robbins, který vnímal každý pohyb, jež Gitlis udělal.
Po té, co jsem se krátce setkal s Gitlisem, který se velmi rozzlobil, když vešel na jeviště, protože jsem na koncert přinesl fotoaparát, řekl mi, abych fotografie udělal ještě před tím, než začne hrát. Ale ve stylu Victora Borgea udělal z nadávání součást své satiry, a dříve než zahrál první tón, pokračoval ve vyprávění mnoha vtipů a anekdot. Byl velmi úspěšný a tak zábavný, jak jen může člověk být. Dodal události přirozenost.
Pokud počítám správně, je Gitlisovi nyní 88 let. Vezměte v úvahu, že po 70 letech je i hra na housle nevšední čin. Jeho hraní je stále fantastické a je to zázrak se na něj dívat. Jeho hra smyčcem je úžasná a intonace perfektní. A upřímně říkám, že nevím, jestli to bylo tím, že jsem poslouchal jinou interpretaci nebo že jsem si uvědomoval, že poslouchám jednoho z posledních velikánů, ale jeho představení ve mně zanechalo velmi smutné pocity.
Uvědomil jsem si, že je jedním z posledních velikánů a že mladší generace muzikantů mě obvykle zanechává dost chladným.
Kreisler's schon rosmarin
Emanuel Vardi
Emanuel Vardi, narozený roku 1915 v Jeruzalémě, je jeden z nejvýznamnějších violistů na světě. Manny (jak je s láskou nazýván přáteli) byl s mým otcem, Oscarem Shumskym, v americkém námořnictvu. Ti dva byli přátelé po mnoho let a měli v Navy skvělý kvartet, který účinkoval v týdenním vysílání s Bernardem Greenhousem jako cellistou a Davidem Stonem jako druhými houslemi.
Manny mi řekl, že během těchto vysílání hrál můj otec houslový koncert (od A do Z) a Manny hrál celý koncert pro violu s působivou skupinou vojáků, kteří zasáhli cíl mnohem lépe smyčci, než jejich krajané kulomety.
Viola jako sólový nástroj dosáhla ocenění teprve nedávno. Její krásný, smutný hlas je usazen v altovém rozsahu, zmáčknutý mezi sopránem a basem.
Ačkoli jsou violisté zaplaveni zvuky a mají unikátní výhodné postavení, ze kterého hudbu poslouchají, nejsou stále zaneprázdněni pyrotechnickými problémy prvních houslí, a proto jsou snadno přehlédnutelní. Oba dva, Emanuel Vardi i William Primrose, udělali mnoho, aby dostali violu do předních řad - věnovali tomuto skvělému ušlechtilému nástroji své životy.
Já jako violista vím, že diváci přichází, aby slyšeli krásnou hudbu, a pokud dají stranou své předsudky o tom, čeho všeho je tento nástroj schopný, budou pravděpodobně uchváceni její krásou. Její lidštější rozsah okouzlí posluchače krásou čistého tónu.
I přes krásu tohoto nástroje obvykle nemám ze hry violistů radost. Tolik hráčů na struny tlačí a vydávají ukňouraný zvuk, který může být i nepříjemný, hlavně na horní struně A. Ale
Emanuel Vardis je mistr virtuoso, který krásně ovládá vyšší polohy tónů a v jeho rukách se rozsah violy rozprostře v opravdový čtyřoktávový nástroj.
Je to obrovský talent a vidí hudbu vícerozměrným pohledem – je jisté, že je ovlivněn jeho paralelní genialitou pro malbu.
Od škaredé nehody v roce 1993 trpí Emanuel Verdi omezenou pohyblivostí ramene, což ho donutilo přestat s hraním na violu. Ale ani tento smutný fakt tohoto fascinujícího umělce nezastavil. Manny jednoduše začal svou energii zaměřovat na svou druhou lásku - malování.
Toto odhodlání tvořit je skvělou inspirací pro všechny hudebníky. Možná jsme my hudebníci „v tunelu“ a příliš moc přemýšlíme o našich konkrétních nástrojích a málo přemýšlíme nad tím, co je to, co vlastně chceme říct.
Fakt, že si Verdi vybral pokračování na umělecké dráze, mě dovedl k tomu, abych se zamyslel nad podobnostmi mezi malováním a hudbou. Hudba je bezpochyby ohraničena a její pravidla se nemohou moc porušovat (pokud ovšem nejste Ivry Gitlis), ale malování umožňuje svobodu představivosti. Poskytne hudba více prostoru, než jí my normálně dovolíme?
Estetické principy musí určovat naše fantazie, kolik svobody je ale k mání?
"La plus que lente" by Debussy (pouze audio)
O Ivry Giltisovi
Když houslista Bronislav Huberman slyšel Ivry Gitlise hrát, poslal ho studovat do Conservatoire de Paris, kde ve svých třinácti letech získal první cenu.
V roce 1951 měl Gitlis v Paříži své první vystoupení; pokračoval v koncertování po celém světě. Hrál s nejprestižnějšími orchestry, včetně filharmonií z New Yorku, Berlína, Vídně, Filadelfie a Izraele.
Ivry Gitlis je považován za jednoho z nejtalentovanějších hudebníků své generace a mnoho z jeho nahrávek je považováno za klasiku. Jeho první nahrávka „Le Concerto à La mémoire d'un ange“ od Albana Berga vyhrála ve Francii cenu Grand Prix du Disque.
Bruno Maderna pro něj napsal „Dílo pro Ivryho (angl. Piece for Ivry)“ a v roce 1972 uvedl Gitlis premiéru „Mikka“ od Xenakise.
O Emanuelovi Vardim
V roce 1942 získal Vardi od Newyorských kritiků prestižní cenu „Recitalist of the Year“ (Recitalista roku) za nejlepší recitál, který následoval po jeho debutu v Městské radnici.
Během Druhé světové války mu byla udělena mimořádná pocta, aby zahrál v Bílém domě pro Franklina D. Roosevelta. Vardi je jedním ze dvou violistů na světě, kterým bylo umožněno hrát sólový recitál v Carnegie Hall.
Vardi vyučoval na Manhattan School při Temple University. Vedle jeho odborných schopností jako dirigenta, viditelného na Kapp Recordings, jezdil tento skvělý hudebník na turné a vystupoval s jazzovými velikány, včetně Louise Armstronga a Ala Hirta, což skutečně dokazuje jeho flexibilitu v těchto dvou naprosto charakteristických světech jazzu a klasické hudby.
V roce 1985 figuroval Verdi v dlouhém článku v Strad Magazine a v roce 2003 byl poctěn dlouhým rozhovorem v The American Viola Society Journal s jeho malbou „Homage to a Great Violist“ (Pocta velkému violistovi) na titulní stránce.
Autor článku Eric Shumsky je koncertní violista. Pro více informací navštivte www.shumskymusic.com.
