Na televizi už se nekoukám. No vážně. Po roce stráveném v Ghaně v západní Africe jsem se odstřihnul od pupeční šňůry televizního kabelu a už jsem to tak nechal. Proč bych měl platit někomu, kdo na mě mluví svrchu, útočí na moje nejnižší pudy a naplňuje můj obývací pokoj simulací života navrženou k tomu, aby mi bránila žít svůj vlastní?
Bez televize nyní přežívám třetím rokem, a během té doby se staly některé překvapivé věci. Vypěstoval jsem si koníčky, zájmy a v jistých oblastech jsem se stal téměř expertem.
Abych svůj sloupek slavnostně zahájil, nastavil jsem si vysokou laťku. Šel jsem na operu. Mám operu rád pro její epickou sílu - velký orchestr, mohutné hlasy, velké drama a celková aura exkluzivity a pompéznosti, která z opery dělá lehkomyslnou zábavu pro jinak přízemního a praktického člověka, jako jsem já.
Abyste si operu užili, musíte něco nastudovat. Poslechnout si dané představení předem. Zajít do knihovny a půjčit si libreto (slova bez hudby) a pár knížek o skladateli a historickém období. Pokud dokážete číst noty, najděte si notový záznam a podívejte se na kompozici celého díla. Minimálně ale jděte na webové stránky operní společnosti a projděte si všechny materiály dostupné na internetu a poslechněte si pár ukázek.
Jít na operu bez znalosti její zápletky a hudby je trochu jako jít na koncert Rolling Stones v roce 2010, aniž byste kdy slyšeli písničky Tattoo You nebo Emotional Rescue - nebude vám to prostě dávat smysl. Nebo by to možná bylo jako jít na zápas torontských Maple Leafs, aniž byste znali pravidla hokeje, což mě přivádí zpět k mé recenzi.
Sledovat představení Wagnerova Bludného Holanďana v produkci Kanadské operní společnosti (COC) bylo jako jít na zápas Maple Leafs a sledovat, jak prohrají - což je pro fanoušky torontského hokeje dobře známý pocit. Zbožňujete ten sport, chcete být u toho a vidět, jak všechno klape, a ono neklape. Každou situaci pozorujete s nadějí, doufáte, že možná dají gól, ale přestože jednou nebo dvakrát zaskórují, nestačí to, aby zápas vyhráli.
Vinu na tom zcela jasně má režisér Christopher Alden. Scéna Allana Moyera byla zajímavá a inovativní, ale Alden jejích možností využil jen po málu. Herci se belhali po nakloněném jevišti a nejvíc času strávili u konce nahnuté paluby v rohu scény, která skýtala nulové možnosti či energii.
Zhroucený Holanďan se vůbec nedokázal přehoupnout přes drsnou porážku v prvním dějství, aby se dostal k „naprostému poklidu a důstojnosti", jak sám Wagner popisoval druhý akt. Přistihl jsem se, že si pod vousy šeptám, že pokud se náš drahý Holanďan ještě jednou chytne za hruď a svalí na zem (nebo se nadechne k dalšímu tónu), pomůžu mu za jeho stvořitelem osobně!
Znova z toho viním režiséra. Když jsou zpěváci donuceni dívat se opačnými směry ve scéně, kde je hlavním objektem jejich vzájemný pohled do očí, člověk si tak říká, jak to, že se nikdo z COC nechytil za hlavu a neřekl: „Hm, Chrisi, tohle prostě nefunguje." A opravdu - postava Holanďana zírala na miniaturní portrét Senty, který držel v dlani? Páni, vážně mazané; ona poletuje kolem jeho obrovského a odporného obrazu a on civí na malinký obrázek, který nikdo z publika nevidí. Všem, kdo seděli okolo mě, kromě páru, který za mnou nahlas chrápal, bylo jasné, že je něco špatně. Příkladů by bylo až moc.
Sandra Horstová naštěstí svůj úkol splnila. Sbory zastínily celé představení, což není vůbec překvapivé. Sbory jsou jedny z nejatraktivnějších částí Bludného Holanďana. Obzvlášť zazářilo mužské obsazení. Vlastně ve skutečnosti probudili spící pár v sedadlech za mnou.
Julie Makerovová byla jako Senta znamenitá. Má silný hlas a dostatečně mocný, aby ji přes orchestr bylo jasně slyšet. Dobrá režie by k jejímu výkonu bývala mohla přidat těch deset procent, co jí scházely. Mezi ní a Holanďanem ale nebyla žádná chemie, kvůli čemuž se na jejich společné scény téměř nedalo dívat. Splynutí jejich hlasů v duetu je toho jasným důkazem.
Rád bych se nicméně přimluvil za kanadského tenoristu Adama Luthera, který si jako Kormidelník počínal dobře. Velkou část představení strávil směšně nalepený u zdi (ano, romantická opera s impresionistickým nádechem), ale podívám se po něm v jiných inscenacích. Také se mi líbil Mats Almgreen v roli Dalanda. Ze všech herců působil na jevišti nejvýrazněji.
Nicméně, i přes všechny zádrhely to bylo lepší než televize. Je jen málo lepších zážitků, než se nechat unášet hudbou linoucí se z orchestru a z jeviště. Jako správný fanoušek si stěžuji, ale zůstávám věrný svému týmu. V sobotu se přijdu podívat na Marii Stuartovnu.
