Námět: Samuel Beckett
Režie: Michal Dočekal
Scéna: David Marek
Dramaturgie: Lenka Kolihová Havlíková
„Má cenu ještě něco očekávat? A pokud ano, čekáme vůbec na správném místě?“
Na scéně Národního divadla mělo proslulé absurdní drama z pera známého dramatika a prozaika Samuela Becketta premiéru 6. ledna.
Dnes již klasické absurdní drama Čekání na Godota bylo poprvé uvedeno v roce 1953. Toto „úsporné“ drama tvoří pouze dvě dějství a jeho jedinou dekorací je jediný strom a celou scénu tvoří obyčejná venkovská cesta.
Právě zde se setkávají dva tuláci, Estragon a Vladimír, z jejichž chaotického dialogu vyplývá jen jediné, že čekají na jakéhosi Godota, který by měl změnit jejich životní osudy.
Vladimír a Estragon jsou tuláci, kteří se snad už padesát let pohybují po stále týchž místech, ačkoliv přitom putují z místa na místo. Tuláci redukovaní na nepatrné množství fyziologických potřeb a na dvě, tři morální potřeby - nezůstat sami, čekat na Godota a zabíjet čas.
Na konci prvního dějství vstupuje na scénu chlapec, oznamující, že pan Godot dnes nepřijde, ale že se určitě dostaví zítra…
Drama z irské léčebny
Hra je kritiky chápána jako tragické podobenství lidského údělu, jehož jediným možným smyslem je život v očekávání na událost, která nikomu není známa a která má být rozuzlením celého děje. Jediným způsobem, jak si svůj úděl ulehčit, nachází Becket v zaplašování času, jenž je mu vymezen.
Slova si zde dva hlavní protagonisté vyměňují nahodile a beze smyslu, neboť jejich úkolem není tomu druhému něco sdělit, ale jen zaplnit co nejvíce ubíjejícího času. Čekání na Godota není tedy hrou o rozbíjení sdělné funkce jazyka, ale hrou o čekání a ztrátě skutečného smyslu života.
Někteří kritikové odmítají drama zařadit mezi existencialistické nebo absurdní, namísto toho jej označují za kruté, neboť vrhá divákovi do tváře otázky po smyslu hry, po smyslu existence postav,i po smyslu jeho vlastní existence, a odmítá přitom podat odpovědi.
Slovo režiséra
Režisér Michal Dočekal o dramatu říká: „Vydat se na cestu s Vladimírem a Estragonem, hrdiny Beckettova Čekání na Godota, je troufalé i zoufalé. Dílo samo je geniální, nejlepší hra 20. století. Troufnout si na ni není jen tak, ale upadnout do zoufalství nad vlastní nedostatečností lze snadno. Troufalí i zoufalí jsou i Vladimír s Estragonem, jejich troufalost je však prosta pýchy, je to odvaha bojovníků předem prohraného boje a jejich zoufalství pramení z poznání toho nezměnitelného v lidském osudu.“
„Při vstupu na Novou scénu se však tato slova mohou ocitnout v jiném kontextu. Vyvstane otázka, kde se bere to troufalé slůvko „Nová“ a v zápětí se objeví námitky, co se na „Scéně“ nepovedlo. Tak to chodí. Přesto je výprava na Novou scénu s Vladimírem, Estragonem, ale i s tím starým dobrákem Pozzem a bídákem Luckym, velkou radostí,“ říká Dočekal.
Samuel Barclay Beckett
Irský dramatik a prozaik, představitel absurdního divadla. Narodil se ve Foxrocku u Dublinu kde získal vzdělání na prestižních středních školách, a poté absolvoval studium na Trinity College, kde od roku 1923 studoval práva a evropské jazyky.
Po ukončení studia v roce 1927, pracoval jako učitel v Belfastu, ale již roku 1928 odjel přednášet angličtinu do Francie, kde mimo jiné působil i na prestižní pařížské Sorbonně. V roce 1930 se vrátil do Irska, kde se léčil z těžkých depresí, z nichž se pokoušel vyléčit v psychiatrické léčebně.
Po svém propuštění z léčebny věnoval svůj čas cestování po Evropě a v roce 1938 se odstěhoval do Francie. V průběhu druhé světové války se angažoval v protifašistickém odboji v rámci francouzského hnutí odporu a od roku 1942 se usadil v jižní Francii, kde žil a pracoval jako zemědělský dělník až do konce války. Po skončení druhé světové války se Beckett vrátil opět do Paříže, kde žil až do smrti.
V roce 1969 byla Samuelu Becketovi udělena Nobelova cena za literaturu.
