Tony Vaccaro odkrývá příběhy svých nejslavnějších fotografií
NEW YORK – Vyfotografovat onoho podivného malíře nebylo vůbec snadné. V okamžiku, kdy Pabla Picassa oslovil časopis Look, aby mohl otisknout jeho profil, měl známý malíř už dávno pověst vyhazovače fotografů. Do té doby totiž stačil odmítnout a urazit tolik fotografů, mezi nimiž bylo i mnoho předních světových es v oboru, že by to vydalo na celý seznam. Look mu tedy, v naději, že se mu podaří přeci jen mistrovi zavděčit, nabídl dalších jedenadvacet jmen.
Nakonec si Picasso vybral Tonyho Vaccara, jež byl znám díky svým fotografiím z období druhé světové války, publikovaných v časopisech TIME a Look.
Když Vaccaro dorazil do malířova domu ve Francii, psal se rok 1968. Picassovu pověst už však znal. Cartier-Bresson, vyhlášený francouzský fotograf, se snažil pořídit dobrou fotku Picassa celé dva roky. Neuspěl. Vacarro si však odmítl připustit, že by dopadl stejně.
Poté, co si s malířem a jeho rodinou pohovořil a v několika skleničkách zašumělo šampaňské, vydali se oba na balkón pořídit kýžené fotografie. Picasso začal zaujímat různé pózy, ale Vaccaro jen nehnutě stál a hypnotizoval hledáček fotoaparátu. „Pózoval mi tam jako nějaký model,“ říká Vaccaro se smíchem na rtech.
„Fotoaparát nefunguje,“ řekl Vaccaro po chvíli malíři, hledíc na svůj přístroj. „V okamžiku, kdy jsem to řekl, přestal pózovat a nasadil tenhle výraz a přesně to jsem chtěl. Dodnes si pamatuji ty oči,“ vypráví Vaccaro, který brzy oslaví devadesátiny.
Dnes je Picassova fotografie jen jednou z tisíců fotek, které má Vaccaro na svém kontě. Prohlédnout si ji můžete v galerii v Astorii v New Yorku, kde je vystavená spolu s obrázky Eleanor Rooseveltové a íránského Šáha. Galerii provozuje Kulturní sdružení pro oblast Molise v USA (Cultural Association of the Molise Region in the U.S.A.), zastřešující oblast Itálie, kde Vaccaro vyrůstal.
Umění fotografie
Vaccaro se v Evropě proslavil svými fotografiemi z druhé světové války, a věhlas v USA na sebe nenechal dlouho čekat, protože jeho obrázky častokrát figurovaly na obálce časopisu TIME. Dnes žije v Long Island City v New Yorku, a pracuje na knize fotografií, která bude zachycovat jeho celoživotní dílo.
Podle Vaccara disponuje každý člověk něčím jedinečným. Schopnost najít to a zachytit v čisté, nepozměněné formě, to je umění fotografie.
„Většina fotografů se snaží lidi před objektivem dostat do připravených póz,“ řekl Vaccaro s úsměvem. „Požadují po focených, aby se nehýbali, nebo něco podobného. To já je nechám být tak, jak jsou.“
Vaccaro ukázal prstem na fotografii Jacksona Pollocka, jak intenzivně hledí s hlavou položenou v dlaních. „Vidíte, o co se při focení snažím? Snažím se zachytit lidskou osobnost,“ říká Vaccaro. „Když přijedu někoho fotit, nechopím se fotoaparátu dříve, než poznám, jaký ten člověk doopravdy je.“
V galerii je také fotka slavného filosofa Bertranda Russella v hlubokém zamyšlení. Vaccaro prozradil, že právě jeho přemýšlení chtěl na fotce zachytit. „Zeptal jsem se ho na těžkou otázku, on se na chvíli zahloubal a přemýšlel o tom, a jak vidíte, zatímco se zadumal, já udělal tuhle fotku,“ řekl.
Každá fotografie vypráví nějaký příběh. Obličeje, hledící z rámečků, a okamžiky zachycené v průběhu minulého století, nám pomáhají jasněji definovat současnou společnost.
Kousek od Pollockovy fotografie visí obrázek legendární italské herečky Sophie Lorenové. Sophie a Vaccaro se totiž znali už od mládí. „Na domluvená focení přijížděla pravidelně se zpožděním. Toho rána však dorazila asi o půl hodiny dříve,“ říká Vaccaro. Když zazvonil zvonek, právě prý vylezl ze sprchy. Domníval se, že je to obsluha výtahu, a tak šel otevřít.
„Otevřel jsem dveře jen s ručníkem omotaným kolem pasu a tam stála ona. Prohlédla si mě od hlavy až k patě a řekla: ‘Tony Vaccaro, sempre pronto’, což v italštině znamená ‘vždy připraven‘,“ říká.
Splněný sen
Vaccaro snil o tom, že jednou bude pracovat v novinách jako zahraniční zpravodaj. V mládí studoval v Itálii, ale předměty ve škole opovrhoval, neboť tehdy celou Itálii řídil Mussolini.
Každý den po škole chodíval do strýcova holičství, kde předčítal zákazníkům nejrůznější noviny a časopisy. „Spíš než ze školy jsem se tak vše potřebné dozvěděl z novin,“ řekl Vaccaro. „Chtěl jsem se stát novinářem a dělat zahraničního zpravodaje. Bohužel jsem po návratu do Ameriky skoro zapomněl angličtinu, takže tento můj sen se velice záhy rozplynul.“
Když si uvědomil, že zahraničním zpravodajem se nemá šanci stát, poradil mu učitel, aby se nevzdával a navrhl mu, ať se zkusí uchytit coby zahraniční fotograf. „V ten moment mě osvítilo a já si řekl jen ‘Páni’.“
Aby si vydělal na svůj první fotoaparát, pracoval jako nosič golfových holí. Prodavače fotoaparátů požádal, zda by mohl dostat aparát, se kterým se bude moci plížit městem a fotit, aniž by byl zpozorován.
Prodavač mu přinesl 35mm Argus C3, levný fotoaparát s hledáčkem – ten, který později používal během druhé světové války.
Během války Vaccaro pořídil více než 8000 fotografií, ale polovina z nich byla zničena při záplavách. Zbytek však tvoří nesmrtelné obrazy, které dokázaly oklamat čas – jeden z těch nejslavnějších „Polibek,“ zachycuje oslavu ve Francii poté, co Američané osvobodili jedno tamní městečko.
Po válce už život nikdy nebyl jako dřív. „Když namíříte pušku na lidskou bytost, zničí vás to,“ řekl. Válka jej opustila až v roce 1951 a mezníkem v jeho osvobození od vzpomínek na ni byla opět fotografie.
„Nechtěl jsem s nikým mluvit,“ řekl Vaccaro. „Krůček po krůčku začnete zapomínat a v určitém bodě se rozhodnete znovu se stát lidskou bytostí.“
Na fotografii je zachycena dívka v pruhovaném obleku, vyskakující do vzduchu, s výrazným úsměvem na tvářích. Stiskl spoušť aparátu právě ve chvíli, kdy vyskočila vzhůru, takže její ruce a nohy jsou rozmazané v prostoru, ale její tělo a obličej jsou zachyceny dokonale čistě.
„Chtěl jsem obrázek ženy, který by zachycoval pocit radosti,“ řekl. „Myslím, že se mi to povedlo. Pro mě je ‘radost’ a ‘štěstí‘ přesně tím, co ta fotografie říká.“
