Vědci po celém světě stále dokazují, že rostliny zdaleka nejsou tak pasivní a primitivní forma života, jak jsme se v minulosti často domnívali. Jeden z takových vědců, Ian Baldwin z oddělení molekulární ekologie z institutu Maxe Plancka v Německu, tvrdí, že rostliny jsou nejen schopné vypouštět chemické látky, určené k obraně před dravým hmyzem, ale mohou mezi sebou také komunikovat, a to prostřednictvím složitého slovníku nukleových kyselin.
Profesor Baldwin, přezdívaný svými kolegy „našeptávač rostlin“, zjistil, že tyto formy života si dokáží vzájemně sdělovat informace o svých zraněních, a mohou dokonce vyjádřit, jak a kde se jejich zranění vyskytují. Tato úroveň složité vnitřní komunikace, studovaná v posledních letech více do hloubky, ukazuje, že rostliny mohou mít jakýsi druh „zelené inteligence“.
Baldwinova nedávná studie by nemohla nikdy vzniknout, kdyby nebylo průlomové série experimentů Cleva Backstera, které začaly v roce 1960. Zatímco se někteří objevům Backstera posmívali, on jednoznačně předložil důkazy, že mnohé rostliny mají nejen vlastní emoce, ale také pokročilé telepatické schopnosti.
Backsterovy experimenty
Backster vyučoval od roku 1962 policii a další právní orgány, jak správně používat detektor lži. Jeho vpád do průkopnického věku vědy začal nápadem spojit jeden z jeho detektorů lži s rostlinou třídy dracaena. Potom, co elektrody spojil s jejími listy, rostlinu dračince zalil, a detektor lži okamžitě vytvořil graf pozitivní emoce. Zaujalo ho to natolik, že se rozhodl dále testovat hranice tohoto jevu. Jak dále uvažoval, jaký druh hrozby může vyvolat další reakce rostliny, když zvažoval spálit jí listy, zdálo se, že rostlina reaguje na jeho myšlení, ještě před tím, než něco udělal, detektor lži vyrobil jinou křivku, pozorovanou jen tehdy, když zkoumaný subjekt cítí nebezpečí. Tento šokující objev podnítil Backstera a další vědce po celém světě k dalším pokusům v oblasti „vědomí“ rostlin. Mnohé z těchto experimentů jsou podrobně rozebrány v knize „The Secret Life of Plants“ (Tajný život rostlin) Petera Tompkinse a Christophera Birda.
„Když Backster a jeho spolupracovníci zkoušeli jiné rostliny a jiné nástroje na dalších místech po celé zemi, byli schopni uskutečnit podobné pozorování a získali oprávněný důvod pro další studium. Bylo testováno více než dvacet pět různých odrůd rostlin a plodů, včetně hlávkového salátu, cibule, pomerančů a banánů. Všechna pozorování byla velmi podobná - vyžadovala nový pohled na život a jejich význam pro vědu byl průlomový,“ (z knihy 'The Secret Life of Plants').
Zatímco Backster zjišťoval, že rostliny opravdu myslí a komunikují na vyšší úrovni, než se dříve věřilo, podařilo se mu, a dalším badatelům, pomocí izolace chemických změn, které se přitom odehrávaly, rozluštit některé mechanismy za touto složitou komunikací.
Mluvící zeleň
Když se o Backsterových experimentech dozvěděl jeden inženýr z Japonska, rozhodl se, že sestrojí přístroj, který by dokázal tyto vnitřní hlasy rostlin interpretovat. Zaangažoval svoji manželku, zanícenou zahradnici, aby mluvila s kaktusem a ten jí, svým způsobem, odpovídal. Kaktus prostřednictvím zařízení vydával, v reakci na to, co žena říká, různý zvuk se znatelným citovým zabarvením.
Zatímco rostliny ve skutečnosti nekomunikují stejným způsobem jako jiné organismy - nedělají zvuky či nápadná gesta – i tak se ukázalo, že mají schopnost předávat jasné vzkazy.
Po letech výzkumu vědci zjistili, že přes malé ribonukleové kyseliny (smRNA) - látky podobné hormonům – mohou rostliny odrazit škůdce nebo jiné nebezpečí, a také požádat o pomoc a dokonce událost sdílet se svými zelenými společníky. Zatímco věda chápala smRNA jako aktivní nosiče genetických informací mezi DNA a proteiny, Baldwin a jeho tým zjistili, že tyto složité chemické látky dokáží regulovat vývojové procesy rostlin. Použitím divokého tabáku, Nicotiana attenuate, vědci zjistili, že tyto smRNA stojí za složitou slovní zásobou, používanou na ochranu před predátory.
Po seřazení celého slovníku smRNA v rostlinách tabáku, Baldwinův tým objevil asi 110 000 „slov“, každé o délce 15 až 30 písmen. V následných experimentech prokázali, že po napadení hmyzem se smRNA přepisuje, a tedy se mění „výběr slov“; v důsledku toho rostlina změnila regulaci určitých obranných genů.
Volání do zbroje
Rostliny nekomunikují jen mezi sebou, v případě potřeby také volají o pomoc ostatní organismy. Různé druhy například reagují na hrozby napadení hmyzem tak, že uvolní molekulární zprávy, které přitahují útočníky. Kromě toho, rostliny v jejich blízkosti přijímají zprávy, které stimulují jejich vlastní molekulární volání po predátorech. Tvoří tedy jako skupina skutečnou obrannou strategii.
Hmyz ve světě rostlin není jedinou hrozbou, někdy se mohou stát nepřítelem i jiné rostliny. V roce 2007 výzkumníci na univerzitě McMaster v Hamiltonu v Ontariu zjistili, že rostlinné druhy soupeří o prostor. Studie, zveřejněná v časopise Royal Society ‚Biology Letters‘ (Biologické spisy) byla schopna prokázat, co zahradníci věděli už po staletí: Určité druhy nejsou rády v blízkosti ostatních. Vědci studovali určité plevely, známé jako „mořské rakety velkých jezer“, a zjistili, že zatímco tyto byly rády v blízkosti svých kolegů, jiných mořských raket, cizí sousedy chtěly vytlačit zvýšeným růstem kořenového systému. Jak svými přerostlými kořeny vysávaly z okolní půdy všechny živiny a vodu, vetřelci brzy uhynuli.
Zatímco tato zjištění mohou v budoucnu přispět v oblasti zemědělství – například sázením určitých rostlin kolem polí, právě kvůli jejich schopnosti odrážet predátory - úžasné a složité tajemství společenských vztahů rostlin pomáhá formovat nové chápání toho, jak vnímáme náš svět. Nutí nás to ptát se, jaké další formy komunikace existují. Jak mohou rostliny bez mozku myslet a reagovat na podněty? Jak mohou bez smyslových orgánů vědět a přizpůsobit se světu kolem sebe?
