Herečka a dabérka Ivana Korolová při rozhovoru v kavárně Hany Bany, Praha. (Velká Epocha)Herečka a dabérka Ivana Korolová je rodačka z Pardubic. Do Prahy se přistěhovala až ve svých patnácti letech kvůli studiu na pražské konzervatoři, kde studuje šestým rokem hudebně-dramatický obor. Jejím prvním velkým představením byl muzikál Tajemství a poté se jí otevřely další příležitosti v muzikálech Kytice a Johanka z Arku. Z divadelních prken se později dostala do několika televizních seriálů a filmů Panic je nanic a historické komedie Ať žijí rytíři!. Ve filmové branži se dostala také k dabování a ve shonu a proudění filmového a divadelního světa se cítí jako doma. Herectví vnímá jako zábavu, ale také jako poslání předávat lidem podněty k zamyšlení. Zeptali jsme se jí na její oblíbené hry, divadlo a na každodenní shon v zákulisí filmové a divadelní scény.
Jak jste se vlastně dostala na hereckou dráhu?
Babička mě odmalička vodila do divadla. Vždycky jsme si říkaly, jak to tam krásně voní, když se otevře opona a jak jsou ti herci nalíčení. Kromě dramatického kroužku, do kterého chodilo asi každé malé dítě, a studentských představení, jsem poprvé vystoupila před diváky v divadle Kalich v muzikálu Tajemství. Nebyla to nějaká velká role, byl to spíše takový záskok na poslední chvíli, ale moc se mi to líbilo, protože mám muzikály opravdu ráda.
Na herectví se mi líbí, že díky němu můžete předat lidem nějakou myšlenku. Myslím, že jsou dvě skupiny diváků. Jedni chodí na složité psychologické hry, protože je to zajímá, hlubší myšlenka a druzí chodí do divadla vyloženě relaxovat. Chtějí úplně vypnout a jenom se smát. Takové divadlo je také pěkné, ale mě spíš zajímají ty složitější, které uvádí například Činoherní klub. Teď jsem tam byla na jedné hře, jmenuje se to Rodinná slavnost. To je opravdu perfektní představení se skvělými hereckými výkony. Začnete přemýšlet nad tím, že se věci v některých rodinách nedějí tak, jak by měly.
Myslím si, že herectví je takové poslání. Nechci říkat, že jsem ta vyvolená, to ne, ale herectví je celkově takové předávání myšlenek, aby se lidé nad sebou nebo nad ostatními zkusili zamyslet.
Váš oblíbený muzikál je prý Fantom opery.
Ano. Je to v podstatě rocková opera, která se u nás nehraje, nebo o tom alespoň nevím. Kdybyste ji chtěl vidět, musel byste si na ni zajet do Anglie, tam je prý famózně zpracovaná. Příběh se odehrává v divadle, ve kterém píše operní hry záhadný fantom, který má znetvořenou polovinu svojí tváře, na které nosí bílou masku. Fantom se zamiluje do jedné z hereček divadla, Kristýny, pro kterou píše svoje hry. Příběh se ale dále zaplétá. Je tam nádherná rocková hudba a to je to, co se mi na tom společně se samotným příběhem líbí nejvíc. Musel byste to vidět. Četla jsem, že Webber napsal další pokračování – na to jsem moc zvědavá a těším se.
Zrcadlo (Anděl hudby) Jednoho večera se fantom Kristýně ukáže a vezme ji do podzemí, kde se ukrývá před světem.
Kromě herectví se věnujete také dabingu.
Dabování je opravdu skvělá věc, protože si člověk vyzkouší takové role, který si normálně nezahraje. Najednou prožíváte nějaký americký „biják“ a v podstatě v něm skoro hrajete. Aby člověk udělal dobrý dabing, na to potřebuje hlavně čas, a o tom rozhoduje rozpočet. Je dobré si před tím rychle pročíst scénář a připravit se na to, abych věděla, co ta konkrétní postava prožívá. Někdy na to není moc času, a podle toho také dabing nakonec dopadne lépe nebo hůř.
Podle čeho se vybírají dabéři?
Většinou rozhoduje tón hlasu. Když máte podobný hlas, jako původní postava, potom jste vhodný kandidát. Také probíhají například různé castingy, kde několik lidí nadabuje stejnou pasáž a záznam se pošle tvůrcům filmu a ti si sami vyberou. Tak to bylo třeba při dabingu Muzikálu ze střední. Na to bylo také dost peněz a i dost času. Měli jsme možnost se dobře připravit a také opravit a doladit intonaci v různých scénách. Když to jde vše dobře, za hodinu máte svojí postavu nadabovanou. Když dostanete dabing nějaké velké role, trvá déle. Teď jsem dabovala takovou upovídanou postavu černošky pro Disney Chanel, namlouvali jsme dva díly seriálu, ve kterém se ta postava objevuje a to trvalo asi čtyři hodiny.
Neunavuje vás shon, který musíte zažívat, když běháte mezi muzikálem, filmem a dabingem?
To je přesně to, co mě baví. Tenhle shon. Nemohla bych třeba sedět v kanceláři. Jsem moc ráda, že se mohu mezi tím vším pohybovat.
Jaký má vliv na váš osobní život to, že se věnujete herectví?
Herci jsou obecně takoví empatičtí. Musí se vcítit do různých rolí. Je to velmi krásné a obohacující, že si můžu zkusit prožít, byť jenom dvě hodiny v týdnu, osud úplně jiného člověka, nějaké jiné postavy s jiným charakterem a jinými problémy a potom si člověk může i víc vážit vlastního života. Díky tomu, že se prokousáváme třeba složitými psychologickými postavami, může člověk brát věci v životě s větším nadhledem.
Takže herectví je taková odpočinková záležitost.
No to není, je to taková katarze. Jak se to říká. Takové očištění. Někdy to bývá strašně vyčerpávající. Zatím jsem ale nehrála takovou roli, že bych odehrála představení a potom se zhroutila a říkala si, že jsem opravdu „vyřízená“. Ale stalo se mi, že jsem šla do divadla se špatnou náladou, naštvaná z nepříjemných záležitostí a vážně se mi děsně nechtělo hrát a vytvářet komické situace. Jenže nic jiného nezbývalo. Po představení jsem si uvědomila, že jsem úplně zapomněla, proč jsem měla vlastně špatnou náladu a odcházela jsem z divadla vlastně dobitá pozitivní energií.
Na čem teď momentálně pracujete?
Teď právě připravujeme hru, která se jmenuje Noc bláznů a napsal ji Louis Nowra. Režíruje to můj bývalý spolužák Michal Hruška, který založil divadelní společnost Nevítaní a tohle je jeho třetí hra. Jestli to vyjde budeme to od ledna hrát na malé scéně divadla ABC. Je to hra o mladém režisérovi, který se rozhodne, že nazkouší představení v blázinci. Jeho představení má být pro blázny zároveň druhem nové terapie. Je to podle mě vtipné a má to zároveň i hloubku. Já hraji postavu, která vůbec netuší, co to vlastně herectví vlastně je.
Tato hra by měla dovést diváka k přemýšlení o tom, kdo je vlastně blázen. Jestli pacienti v psychiatrické léčebně nebo "normální" lidi. Mnohdy jsou totiž blázni upřímnější, rozumnější a mají seskládané lidské a morální hodnoty daleko lépe, než lidé mimo blázinec. Kdo ví, co je správné a kdo má právo o kom říci ,,Ty jsi blázen..."? To je otázka, se kterou, když se nám to podaří, by člověk měl odcházet z představení...
Přejeme ať vám představení dobře dopadne a děkujeme za rozhovor.
