20090624-ilustr-foto
Ilustrační foto (Ondřej Horecký/Velká Epocha)
Lidé ve starověké Číně přikládali Žluté řece (Chuang-che) velký význam, považujíce ji za kolébku čínské civilizace. Farmáři využívali její vody na zavlažování rýžových polí. Proto také nazývali řeku “Řeka bohů” nebo “Nebeská řeka.”

Podle legendy se jednoho podzimu břehy všech řek značně zvedly díky nadměrným dešťům. Mnohé se rozlily do Žluté řeky, která se stala ještě širší, hlubší a mohutnější. Bůh Žluté řeky měl velkou radost a začal být domýšlivý, představujíc si sebe sama jako nejmohutnější vodní uskupení pod nebem.

Vydal se na cestu podél řeky, až přišel ke Žlutému moři. Podíval se východním směrem, avšak nikde neviděl pobřeží. Od toho okamžiku se cítil říční bůh pokořen a pronesl k bohu Žlutého moře: “Byl jsem vychloubačný a arogantní, myslel jsem si, že jsem větší než všichni ostatní. Teď, když vidím mohutnost oceánu, uvědomuji si svoji nafoukanost. Kdybych sem necestoval, ani bych si to neuvědomil.”

Bůh Žlutého moře však přesto zůstal skromný a odvětil: “Mezi nebem a zemí jsem jen pouhé místečko mezi obrovskými masami země. I když vezmeš všech sedm oceánů dohromady, netvoří nic víc, než zrnko prachu ve vesmíru. Já mám daleko k mohutnosti.”

Z tohoto příběhu pramení čínské pořekadlo: “Pokořen velkým oceánem”, které naznačuje, že člověk objevil vlastní hranice a je s nimi smířený.