Černá noc, černá kapuce a únos černou mafií v Číně
Jednoho dne budou tato moje slova zveřejněna a ukáží pravou tvář dnešní Číny. Tak se ukáže v pravém světle nepředstavitelně zlá povaha „vládnoucí strany“ v Číně. Moje slova ale přirozeně vyvolají i nepříjemné, ba přímo zděšené či rozpačité pocity u globálních „dobrých přátel“ a „milých partnerů“ dnešní Komunistické strany Číny. Ovšem pokud vůbec ještě tito „dobří přátelé“ a „milí partneři“ v sobě ještě špetku svědomí a morálky mají.
V současné době si Komunistická strana Číny stojí docela dobře a v podstatě pořád ještě získává více a více takových globálních „dobrých přátel“ a „milých partnerů“. Povzbuzena úspěchem pak vyřvává do světa čím dál hlasitěji onen perverzní slogan, že „Čína je zemí, kde vládne zákon“. To vše má ale katastrofické následky na pokrok a vývoj lidských práv čínského lidu.
21. září 2007 kolem osmé hodiny večer mi bylo sděleno úřední ústní předvolání na pohovor o „převýchově“. Nějak jsem cítil, že se dějí neobvyklé věci. Tajní policisté, kteří mě neustále sledovali a pořád byli v mé blízkosti, se najednou drželi zpátky. Jednoho dne jsem šel po ulici směrem dolů, a když jsem na rohu zahnul, vyřítilo se na mne šest nebo sedm neznámých osob. Najednou jsem pocítil tupou bolest v zátylku a padl jsem obličejem k zemi. Někdo mě táhl za vlasy, nadzdvihli mou hlavu a okamžitě mi navlékli přes hlavu černou kapuci.
Odvlekli mě k autu a vecpali dovnitř. Nemohl jsem sice nic vidět, ale zdálo se mi, že v autě byly dvě lavice a mezi nimi bylo volné místo. Tam mě položili, takže jsem ležel s pravou tváří u země. Najednou mi někdo zakryl obličej svou botou, abych se nemohl pohnout. Po celém těle jsem cítil ruce. Sundali mi pásek a s ním mi spoutali ruce za zády. Nejméně čtyři lidi mě svými botami drželi pevně u země.
Asi tak po čtyřiceti minutách mě vyvlekli z auta. Kalhoty mi spadly ke kolenům a takhle mě táhli do nějaké místnosti. Doposud nikdo z nich nepromluvil. Z hlavy mi stáhli tu kapuci a hned nato mě začali nemilosrdně bít a nadávat mi. „...,datum tvé smrti je stanoveno na dnešek. Bratři, udělíme mu dneska brutální lekci! Doděláme ho tady!"
Potom mě čtyři muži mlátili elektrickými obušky do hlavy i po celém těle. Bylo slyšet jen tupý zvuk úderů a můj ustrašený dech. Tloukli mě tak nemilosrdně, až mé tělo začalo sebou nekontrolovatelně cukat. „Přestaň to tady na nás hrát!“ řval na mě jeden z nich. Později jsem se dozvěděl, že se jmenuje Wang. Jeden mohutný a hodně velký muž mě chytil za vlasy a rval mě nahoru. Přitom mě strašně mlátil do obličeje. „..., ty za to nestojíš, abys nosil černý šaty. Jsi snad mafiánský bos? Svlíkněte mu to všechno!“
Vysvlékli mě z veškerého oblečení, a tak jsem zůstal nahý. Wang začal zase řvát a někdo mě zezadu tak nakopl, že jsem upadl. Ten dlouhán mě zase vytáhl nahoru za vlasy a držel mi hlavu, takže jsem viděl Wanga. Tentokrát jsem v místnosti uviděl pět lidí. Čtyři z nich drželi elektrické obušky a ten pátý měl v ruce můj opasek. „Poslouchej Kao! Ti strýcové tady ti chtějí udělat život horší, než je sama smrt. Říkám ti pravdu: Tohle je nejen záležitost mezi vládou a tebou. Podívej se na podlahu. Není tam ani kapka vody. Za chvilku ti bude voda sahat až ke kotníkům. A pak se také dozvíš, odkud ta voda pochází.“
Zatímco to Wang povídal, namířili elektrošoky na můj obličej a horní část těla. Potom řekl: „Pojďte chlapi, dáme mu druhou lekci!" Dali mi elektrošoky na celé tělo, které potom zase začalo sebou nekontrolovatelně cukat. Cukalo mi srdce, plíce i svaly. Svíjel jsem se bolestí a pokoušel se někam odplazit. Wang ale namířil svůj elektrický obušek na mé genitálie. Prosil jsem je, aby přestali, ale rozesmáli se a použili ještě horší metody mučení. Wang řval jak pominutý a třikrát za sebou použil elektrický obušek na mé genitálie. Po několikahodinovém mučení jsem už neměl sílu ani k tomu, abych je prosil, natož abych se nějak pokoušel uniknout. Můj duch byl ale pořád ještě jasný.
Po zásahu elektrickým obuškem jsem cítil, jak mým tělem projelo silné cuknutí. Zatímco jsem se takhle cukal, všiml jsem si, že na mé paže a nohy něco kapalo. Uvědomil jsem si, že je to můj vlastní pot. Nyní jsem pochopil tu Wangovu narážku o vodě.
Moji mučitelé začali projevovat známky únavy. Tři z nich před setměním odešli. „Až se vrátíme, dostane další lekci,“ řekl Wang. V místnosti zbyli jen dva. Postavili doprostřed židli, vytáhli mě nahoru a k té židli mě přivázali. Jeden z nich měl v ústech pět zapálených cigaret. Druhý stál za mnou a ten s těmi cigaretami stál přede mnou. Ten, který stál za mnou, mě chytil za vlasy a škubal mi hlavou dopředu a dozadu a ten s cigaretami mi foukal kouř do očí a do nosu. Dělali to s ohromnou trpělivostí. Po chvilce už jsem nic necítil, jen jsem vnímal, že na mé nohy kapaly slzy. Celé to trvalo dvě hodiny.
Pak přišli další muži, aby vystřídali ty předešlé. Nemohl jsem je ale vidět, protože mé oči byly opuchlé. Ti noví začali na mě mluvit: „Kao, slyšíš fakticky ještě svýma ušima? Říkám ti pravdu, když ti prozradím, že tihle chlápkové jsou experti na likvidaci mafiánů. Jsou hrozně zlí. Byli policií speciálně vybráni a pečlivě připravováni jen za tím účelem, aby tě vyřídili. Víš, kdo já jsem? Jmenuji se Ťiang. Sledoval jsem tě po tvém propuštění v loňském roce a jel jsem s tebou do Sin-ťiangu.“
„Jsi z města Pcheng-laj v Šan-tungu?" zeptal jsem se.
„Ano, tvá paměť ti pořád ještě slouží. Řekl jsem ti, že se dříve nebo později vrátíš. Všiml jsem si v Sin-ťiangu, jak se chováš, a hned mi došlo, že se brzy vrátíš. Vždyť ses i na policii díval povýšeně. Neměli bychom tě snad naučit lepšímu chování? Také jsi napsal otevřený dopis americkým kongresmanům. Jen se na sebe podívej, ty zrádce! Copak by ti asi mohl dát, nějaký americký pán? Tady americký kongres neznamená nic. Tady jsme v Číně a tohle je území komunistické strany. Takže ukončit tvůj život je přesně tak snadné, jako zašlápnout mravence. A pokud se odvážíš psát pořád dál ty tvé hloupé články, musí ti vláda ukázat, kdo je tady pánem."
"Viděl jsi dneska večer její reakci?" pronesl Ťiang pomalu.
Zeptal jsem se: „Jak se můžete dívat na to, že jsou občané Číny biti a že jsou čínští daňoví poplatníci pronásledováni mafiánskými způsoby?"
„Ty jsi člověk, který to bití potřebuje. A ty to ve svém nitru cítíš taky, lépe než všichni ostatní. Poplatníci daní v Číně nic neznamenají. Nepoužívej tedy pojem daňový poplatník."
Když pronášel tato slova, vešel do místnosti další muž. Poznal jsem Wangův hlas. „Nezabývej se s ním a neztrácej čas mluvením. Ukaž mu něco lepšího. Ti strýcové připravili dvanáct lekcí. A včera večer jsme stihli jenom tři. Tvůj nejdůležitější strýc toho moc nenamluví a uvidíš sám, že budeš žrát vlastní °°° a pít svou moč. Do tvého údu zaboříme párátko. Tak moc nežvaň o mučení komunistickou stranou. My ti teď totiž dáme takovou lekci, že všechno pochopíš. Máš pravdu, my mučíme lidi z Falun Gongu. To všechno je správně. Abych pravdu řekl, těch dvanáct lekcí, který ti teď udělíme, ty provádíme na lidech, co dělají Falun Gong. Nebojím se toho, že bys mohl někdy ještě dál psát. My tě tady můžeme umučit a tvé tělo nikdo nikdy nenajde. Ty mizernej venkovane. (to znamená - nepocházíš z Pekingu). Co myslíš, proč tady vůbec jsi?“
V následujících hodinách mučení jsem několikrát omdlel. Nedostal jsem totiž ani vodu ani žádné jídlo a strašně jsem se potil. Ležel jsem tam nahý na studené podlaze. Několikrát jsem cítil, jak mi někdo zdvihal víčka a zasvítil baterkou do očí, aby zjistil, jestli ještě žiji. Když jsem se probral k vědomí, nesnesitelně jsem páchl močí. Ten zápach ulpěl na mém obličeji, měl jsem ho v nose i ve vlasech. Bylo zřejmé, že se někdo z nich vymočil na mou hlavu, i když nevím kdy.
Mučení pokračovalo asi tak do poledne třetího dne. Nevím, kde jsem vzal tu sílu, ale nějak se mi podařilo uvolnit se a začal jsem mlátit hlavou o stůl. Vykřikoval jsem jména obou mých dětí (Tchien-i a Ke-ke) a pokusil jsem se zabít. Můj pokus se ale nezdařil. Za to děkuji všemohoucímu bohu. To on mě zachránil. Cítil jsem, že bůh mě zadržel a dal mi život. Mé oči krvácely, protože jsem se pořád ještě mlátil do obličeje. Nakonec jsem spadl na zem. Ihned si na mě tři sedli. Jeden mi seděl na obličeji a všichni se smáli. Říkali mi, že jsem se pokoušel zabít, abych jim nahnal strach. Prý už tohle zažili mnohokrát. Potom pokračovali s mučením až do večera. Svýma očima jsem už nic neviděl. Ale ty katany jsem ještě slyšel. Po večeři se zase všichni shromáždili kolem mne.
Jeden z nich mě vytáhl za vlasy do výše: „Kao, máš hlad? Řekni nám pravdu!"
Řekl jsem: „Mám velký hlad."
„Chceš něco jíst? Řekni nám pravdu!"
Řekl jsem: „Rád bych něco snědl." Hned nato mě několikrát udeřili do obličeje, snad dvanáctkrát. Svalil jsem se zase na podlahu. Vysoká bota se zastavila o mou hruď a elektrický obušek zasáhl mou bradu. Zařval jsem. Potom mi vrazili elektrický obušek do úst.
„Ještě si vyzkoušíme, jak se bude lišit tvá huba od těch ostatních. Chceš jíst? Řekl jsi, že máš hlad. Jsi toho vůbec hoden?“ ten elektrický obušek jsem měl v ústech, ale neaktivovali ho. Nevěděl jsem, co chtěli.
Wang řekl: „Kao, víš, proč jsme tvou hubu nezničili? Dneska večer chtějí s tebou mluvit tví strýčkové, a sice celou noc. Chceme, abys nemluvil o ničem jiném, jenom o tom, proč jsi takový sukničkář. Nesmíš tvrdit, že žádný nejsi. Ani nemůžeš říct, že to bylo jenom několik žen. Hlavně nezapomeň na detaily! Ty nesmíš vynechat. Tví strýčkové detaily milují. My jsme se dobře vyspali i najedli a teď jsi na řadě ty, abys mluvil."
„Proč nemluvil? Dej mu ránu, brácho!" řval Wang. Vrhli se na mě tři s elektrickými obušky a začali mě zpracovávat. Plazil jsem se do všech směrů, jen abych unikl. Ještě pořád jsem byl nahý. Asi po deseti minutách začalo mé tělo zase nekontrolovatelně sebou cukat.
Prosil jsem je: „Já jsem žádné milostné pletky nikdy neměl. Není to tak, že o tom nechci mluvit.“ Slyšel jsem, jak se můj hlas chvěje.
„Začínáš snad blbnout? Možná ti ty šoky pomůžou a začneš mluvit.“ Potom mě dva z nich chytli za ruce a přitlačili mě k podlaze. Párátky píchali do mých genitálií. Nenacházím slov, abych mohl popsat svou bezmocnost, ty hrozné bolesti i svou beznaděj. Až když se člověk dostane k tomuto bodu, není schopen to vyjádřit slovy, ani nemá tu sílu, aby to popsal. Nakonec jsem si začal vymýšlet historky a mluvil o různých milostných pletkách, které jsem s ženami měl. Po opětném mučení jsem musel popisovat, jak jsem s každou z těch čtyř žen měl sex. Mučili mě až do svítání příštího dne.
Časně ráno mě odvlekli do místnosti, kde jsem musel podepsat protokol doznání o mých milostných pletkách. „Když tohle tady zveřejníme, tak za půl roku nebudeš nic jinýho, než ... nějakýho smradlavýho psa," řekl Wang nahlas. (Poté co jsem byl propuštěn, jsem se dozvěděl, že den po mém mučení informoval jistý Sun Chuo mou ženu o „pravdivosti“ mých milostných pletek. Moje žena mu odpověděla, že jeho se to netýká a řekla mu: „Já věřím Kaovi.")
Po tomto několikadenním mučení jsem často ztrácel vědomí a nebyl jsem ani schopen sledovat průběh času. Nevím tedy, kolik času uběhlo. Jedna skupina se připravovala na to, že mě zase bude mučit. Dovnitř vešel další muž a napomenul je. Slyšel jsem jen, že to byl náměstek ředitele úřadu veřejné bezpečnosti v Pekingu. Předtím jsem ho několikrát viděl a považoval ho za dobrého člověka. Teď jsem ho ale vidět nemohl, protože jsem měl opuchlé oči. Mé tělo bylo celé rozmlácené a nebylo k poznání. Rozzlobil se, když uviděl můj žalostný stav. Nechal zavolat lékaře, aby mě ošetřil. Řekl, že je překvapen a zděšen a pronesl: „Toto mučení nereprezentuje komunistickou stranu."
Zeptal jsem se ho: „Kdo to nařídil?"
Neodpověděl. Prosil jsem ho, aby mě pustil domů nebo zpět do vězení, ale nedal mi žádnou odpověď. Odvedl mé mučitele do jiné místnosti a tam je pokáral. Přikázal jim, aby mi koupili oblečení a dali mi deku a také najíst. Řekl mi, že se pokusí udělat, co bude moci, aby mě pustili domů nebo poslali zpátky do vězení.
Jakmile ten náměstek odešel, začal Wang strašně nadávat a řval na mě: „Kao, snad nesníš o tom, že půjdeš zpátky do vězení? Ne, ne, tak jednoduché to není. Tuhle šanci nedostaneš, dokud je komunistická strana u moci. Vůbec na to nepomýšlej."
Ten samý večer mě odvezli na jiné místo, ale nevím kam. Zase mi přes hlavu navlékli kapuci. Tam mě nepřetržitě mučili dalších deset dnů. Pak mi dali zase kapuci na hlavu a vstrčili mě do auta. Násilím mi vtlačili hlavu mezi nohy a tak jsem musel zůstat déle než hodinu. Bolesti byly tak strašné, že už jsem to nemohl vydržet a přál jsem si zemřít.
Po další hodině a na jiném místě mi kapuci sundali. Čtyři z těch pěti předchozích katanů už tam nebyli. Ale viděl jsem zase tu samou skupinu tajných policistů, kteří mě předtím sledovali.
Od té doby mě přestali mučit tělesně, ale duševní mučení pokračovalo. Sdělili mi, že začal 17. stranický sjezd a já mám vyčkat, jak o mém případu rozhodnou nadřízené orgány.
Během této doby mě v cele navštívilo několik úředníků, jejichž chování už bylo daleko mírnější. Směl jsem si dokonce umýt obličej a vyčistit si zuby. Někteří z úředníků mi navrhli, abych použil svých schopností psaní a očernil Falun Gong. Mohl jsem si dokonce stanovit i výši honoráře.
Odpověděl jsem jim, že tohle není problém technický, ale etický. „Když je to tak těžké," navrhli mi, „pak napište článek opěvující vládu. I pak dostanete to, co budete chtít." Nakonec mi dali tento návrh: „Když napíšete, co vám řekneme, že s vámi bylo ve vězení zacházeno dobře a že vás Falun Gong a Chu Ťia podvedli, pak to bude stačit. Jinak - jaké byste měl možnosti, abyste ukončil své utrpení? Pomyslete také na svou ženu a děti!"
Tak jsem napsal článek o tom, že vláda s mou rodinou zacházela dobře. Napsal jsem i otevřený dopis Kongresu Spojených států a řekl jsem, že mě Falun Gong a Chu Ťia podvedli.
Než jsem byl propuštěn a mohl se vrátit domů, odvezli mě ještě do Sienu. Musel jsem uvědomit svou ženu Keng Che. V den Podzimního svátku ode mne úřady vyžadovaly, abych dal zprávu své ženě a uklidnil ji. Ona protestovala proti tomu, že vláda zacházela zle s její rodinou, a pokusila se spáchat sebevraždu. Obsah mého sdělení mi nadiktovali. (Později jsem se dozvěděl, že odpověď mé ženy byla také naaranžovaná). V té době jsem pořád ještě nemohl otevřít oči, ale to sdělení muselo být napsáno na stroji. Takže jsem musel také prohlásit, že to nemohu na stroji napsat, jelikož jsem si sám přivodil zranění.
V půli listopadu jsem se konečně dostal domů. Můj byt byl opět prohledán, aniž by předložili nějaký dokument o povolení k prohlídce. V těch více než padesáti dnech mučení jsem zažíval podivné pocity. Někdy jsem slýchával slova „smrt“ a někdy „život“.
Asi dvanáct dnů po svém propuštění jsem mohl částečně otevřít oči. Spatřil jsem, v jak žalostném stavu se moje tělo nachází. Ani jeden centimetr čtvereční mé kůže nebyl normální. Po celém těle jsem měl modřiny, otoky a rány.
Když mě zajali, zažíval jsem každý den prapodivné pocity, co se „jídla“ týče. Pokaždé, když jsem byl krátce před vyhladověním, přinesli mi „napařený chléb“ (chleba, který je držen nad párou), a nabízeli mi ho. Podmínkou bylo zazpívat jednu ze tří slavných revolučních písní, potom jsem mohl dostat kousek toho chleba. Mým největším přáním bylo tohle přežít, dokud to půjde. Moje smrt by byla velmi bolestná pro mou ženu a děti, ale současně jsem nechtěl mít hřích na duši. Ale v takovém prostředí nemá lidská důstojnost žádné místo. Když ty písně nezazpíváš, nechají tě umřít hlady a budou tě jen dál mučit. Tak jsem zpíval.
Použili tu samou taktiku i k tomu, aby mě donutili napsat hanlivý článek o Falun Gongu. Odmítl jsem. Uzavřel jsem však s nimi kompromis. Napsal jsem svědectví, že vláda mě neunesla, ani nemučila. A také, že bylo slušně zacházeno s mojí rodinou. Tuto výpověď jsem podepsal.
Během těchto více než padesáti dnů se děly ještě mnohem horší věci, než ty, které jsem tu popsal. Takové zločiny nejsou hodny toho, aby byly historicky zaznamenány. Ale zprávy o nich mohou lidem pomoci přenést se trochu do naší situace a lépe ji poznat. Jak daleko jsou vůdci Komunistické strany Číny ochotni zajít v páchání svých zločinů proti lidskosti, aby si udrželi svůj ilegální vládní monopol? Tyto zločiny jsou tak špinavé a tak odpuzující, že se o nich nechci v této době zmiňovat a možná se o nich ani v budoucnu nikdy nezmíním.
Pokaždé, když mě mučili, vyhrožovali mi, že budu zase mučen, jestliže prozradím to, co se mnou dělali. Říkali: „Příště se to bude odehrávat před očima tvé ženy a tvých dětí.“ Ten velký a silný muž, který mě rval za vlasy, opakoval pořád dokola po celou dobu mučení následující větu. „Odvážíš-li se tohle říct na veřejnosti, vyřkneš nad sebou ortel smrti.“
Opakovali to mnohokrát. Toto brutální a násilnické počínání se neděje podle práva. Ti, co to prováděli, to v hloubi své duše vědí také.
Nakonec bych ještě chtěl říci pár slov, která se nebudou někomu líbit. Chtěl bych ty takzvané globální „dobré přátele“ a „dobré partnery“, jak je čínská komunistická strana nazývá, upozornit na to, že rostoucí brutalita a chlad komunistické strany vůči čínskému lidu je přímým výsledkem jejich uklidňující politiky. A to jak z té vaší strany, tak i z té naší (tedy ze strany našeho vlastního lidu).
Kao Č'-šeng
Napsáno 28. listopadu 2007 v mém obleženém domě v Pekingu
Ke zveřejnění pro mezinárodní společenství povoleno 9. února 2009
Rekonstrukce mučení advokáta Kao Č'-šenga čínskou tajnou policií
Článek v Němčině
Copyright © Epoch Times Europe GmbH
Související články:
Pronásledovaný čínský právník Kao Č'-šeng obdržel ocenění za svobodu projevu
