Do kin přišel první díl dilogie o kubánské revolucionářské ikoně „Che“[1] Guevarovi, nazvané Che Guevara Revoluce. Film začíná událostmi okolo 26. listopadu 1956, kdy se Fidel Castro vydává na Kubu s osmdesáti povstalci. Jedním z nich je Ernesto Guevara, argentinský doktor.
Kritici však projevují nespokojenost s filmovým zpracováním, které podle nich opěvuje revolucionáře, kteří bojují proti útlaku bez jediného záběru na těla a rodiny těch, které povraždili. Revolucionáři, vedení Guevarou, jsou vyobrazeni jako „féroví hoši“, kteří jedí tvrdý chléb, ale jejich „spravedlivé myšlenky“ je vedou k vítězstvím vykoupeným lidskými životy, které si berou ve jménu revoluce. Nádech ospravedlnění rozsáhlého zabíjení jednotek Fidela Castra kromě jeho režiséra také přidal fakt, že film vychází z velké míry ze zápisků samotného Guevary.
Ernesto Rafael Guevara de la Serna
Pokusme se zaplnit prázdná místa a podívejme se trochu blíže na život samotného Guevary a na to, co ve filmu neuvidíte.
Narodil se 14. června 1928. Protože měl těžké astma, nechodil v dětství do školy. Vyučovala jej jeho matka, která vněm údajně pěstovala lásku ke knihám. V čase stráveném mimo školní kolektiv si vytvořil uzavřenou a introvertní povahu. Na střední školu nastoupil v roce 1941, hrál rugby a ve studiu, o které neprojevoval velký zájem, byl však paradoxně nadprůměrným. V roce 1944 se Guevarova rodina přestěhovala do Buenos Aires, kde v roce 1946 ukončil středoškolská studia. Začal pracovat a současně se přihlásil na lékařskou fakultu v Buenos Aires. Do Castrových jednotek narukoval právě jako lékař.
V prvních letech studia procestoval severní a západní Argentinu, kde v tamních vesnicích studoval lepru a tropické nemoci. V posledním roce studia se prý vydal napříč Latinskou Amerikou na starém motocyklu. Podle zápisů v jeho denících a dopisech si stále více uvědomoval nespravedlnost, chudobu a útlak, které na cestách poznal. Z těchto toulek napsal knihu Motocyklové deníky.
V tomto období hodně četl díla Lenina, Marxe, Engelse a Stalina. Po promoci v březnu 1953 se rozhodl pro práci v kolonii nemocných leprou ve Venezuele. Na cestě do Venezuely se v hlavním městě Peru potkal s právníkem Ricardem Rojem a díky němu změnil svůj plán jet do Venezuely. Namísto toho s ním odjel do Guatemally.
Později narukoval do vojenského hnutí Fidela Castra a společně rozšířili „revoluční“ řady a vedli partyzánskou válku proti režimu Fulgencia Batisty. V roce 1952 generál Fulgencio Batista zorganizoval na Kubě politický puč, stal se prezidentem a pozastavil svobodné volby. Ačkoliv byla jeho diktatura zaštítěna armádou čtyřiceti tisíc mužů, mladý právník jménem Fidel Castro se pokusil podnítit národní povstání útokem na kasárna Moncada 26. července 1953. Útok se však nezdařil a Castro strávil dva roky ve vězení. Poté odešel do exilu do Mexika.
Jednotky Fidela Castra nakonec svrhly Fulgencia Batistu a Castro pak společně se svými muži ovládl Kubu.
Konec mýtu
V roce 1959 Guevara získal kubánské občanství. Ve stejném roce začal působit na různých postech v nové Castrově vládě jako prezident kubánské národní banky a později řídil také ministerstvo průmyslu. Guevara a Castro se už za doby bojů proti Batistovi přidali k tehdejšímu komunistickému Sovětskému svazu a hojně propagovali myšlenky komunismu. Společně také rozšířili počet obětí, které padly komunistickým vládám.
Doktor Guevara rezignoval na Hipokratovu přísahu a po účasti v revoluci, kde raněné nejen ošetřoval, ale také vytvářel, vedl první popravčí čety. Založil kubánský systém „pracovních táborů“, do nichž byli posléze zavíráni homosexuálové, disidenti a oběti nemoci AIDS.
Četní vedoucí představitelé kubánské revoluce zpočátku chtěli, aby se Kuba vydala demokratickou anebo demokraticky socialistickou cestou. Che však prosazoval vliv ortodoxní prosovětské linie a jeho skupina zvítězila.
Komunistická ideologie, která hlásá třídní boj, podporuje zabíjení a nepokoje. Guevara v komunismu našel svého spojence, o čemž svědčí také jeho prohlášení: "Nenávist je součástí boje; neomezená nenávist vůči nepříteli, která donutí člověka, aby překonal svá přirozená omezení, takže se stane efektivním, násilným, selektivním a chladnokrevným strojem na zabíjení. A takovými stroji na zabíjení se musejí stát naši vojáci..."
Zasel vítr...
V roce 1966 Che Guevara kvůli rozporům s Castrem a tehdejšími představiteli Sovětského svazu Kubu opustil, aby pokračoval v šíření revoluce v dalších státech; nejprve v Zairu a potom v Bolívii, kde byl zajat při vojenské operaci, zorganizované americkou CIA. Svědkové tvrdí, že se tak stalo po zradě jednoho z vesničanů, kteří mu nosili jídlo.
Ačkoliv někteří činitelé CIA chtěli patrně Guevaru nechat naživu kvůli výslechu, bolivijští vojáci jej 9. října popravili. Nejprve mu byly prostřeleny nohy a poté byl zabit kulkou do srdce. Po smrti mu byly podle zpráv amputovány ruce na důkaz, kdyby jeho smrt chtěl někdo popřít, zbytek těla měl být podle rozkazu zpopelněn, ale spěchající vojáci jej pouze pohřbili. Jeho hrob byl objeven až 13. července 1997. Třicet let po jeho smrti byly Guevarovy ostatky slavnostně převezeny na Kubu.
Názory na Guevaru
Guy Sorman, francouzský filozof a ekonom, autor knihy „Říše lží“, říká: „Revoluční romantik Che, jak jej v Soderberghově filmu ztělesňuje Benecio del Toro, nikdy neexistoval.“ Podle Sormana je filmový Che „vrah namalovaný narůžovo“. Sorman říká, že „Bez ideologie by Che skutečně nebyl nic víc, než jen další masový vrah. Štít ideologických sloganů mu umožnil vraždit ve větším rozsahu, než si jiní sérioví vrazi dokážou představit, a to vše ve jménu spravedlnosti.“ (idnes.cz)
„Čtyřicet let po jeho smrti stále existuje mnoho důvodů, proč Che zůstává i dnes mocným symbolem. On je nepochybně symbolem mladé rebelie a idealismu a já myslím, že tyto dvě věci jsou věčné, nadčasové. Nás nezajímá současná politika na Kubě. My jsme filmaři, kteří natočili film o specifickém období viděného očima Che,“ vysvětluje Laura Bickfordová, jedna z producentů filmu Che Guevara Revoluce. (spi-film.cz)
Paul Berman, spisovatel působící na univerzitě v New Yorku, autor knihy „Moc a idealisté“, říká: „Dnešní kult Che Guevary - trička, bary, plakáty - kamufluje tuto strašlivou realitu... Che byl nepřítelem svobody; přesto z něho dělají symbol svobody. Pomohl vytvořit na Kubě nespravedlivé sociální zřízení a dělá se z něho symbol sociální spravedlnosti. Prosazoval zastaralou ortodoxii jihoamerického myšlení v jeho marxisticko-leninské verzi, a přesto je oslavován jako volnomyšlenkář a rebel.“ (blisty.cz)
„Hrdina levice, typický svými hippie vlasy a vousy, dnes obrázek tištěný na trička a hrnečky po celém světě, je mýtus smyšlený propagandisty Fidela Castra,“ říká Guy Sorman. (idnes.cz)
„Che Guevara byl usmrcen v roce 1967 v Bolivii, kde se pokoušel vést partyzánské hnutí, k němuž se nepřidal jediný bolivijský venkovan. Přesto inspiroval desetitisíce středostavovských lidí z Latinské Ameriky, aby opustili univerzity a začali organizovat vlastní partyzánská hnutí. A tato partyzánská hnutí také nedosáhla ničeho, jen způsobila smrt statisíců lidí a zvrátila a zpomalila vývoj jihoamerické demokracie. Byla to obrovská tragédie.“ Říká Paul Berman. (blisty.cz)
Divačka s kubánskými kořeny
Po shlédnutí filmu jedna z diváků s kubánskými kořeny jménem Doris Fuentes Gutierés Rómula odpověděla reportérovi Velké Epochy v Prahe na několik otázek.
Jaké máte vazby s rodnou zemí svých rodičů?
„Kubánci, které jsem znala z dětství iluze ztratili, ale milovali svou zemi natolik, že si ji připomínali maličkostmi, vzácnými prostými chvílemi. V České republice pracovali daleko od domova, potýkali se svým živočišným temperamentem v hudbě, žárlivosti, prohnanými potyčkami mezi sebou, ale milovali život jako takový.“
Zajímala jste se někdy o život a myšlenky „Che“ Guevary?
„Matně si pamatuji svého otce, který rád polepoval zrcadla či holé zdi fotkami s tváří Ernesta Che Guevary. Kdo ví, co se honilo hlavou této argentinské ikony. Jisté je, že své myšlenky a představy zhmotnil.Vstříc osudu, snu, kterému slepě věřil a snad se i bál pohlédnout do sebe a připustit, že se v něčem stala chyba.Všichni pykáme za své chyby, chyby učí a pokořují. Jeho pokorou byla situace, kterou nakonec nemohl změnit či ovlivnit ani on sám, a také jeho smrt.
Nezajímala bych se o chlapíka s černým baretem, symbolem promarněné doby, nebýt mého otce a faktu, že jsem součástí jeho země.“
Děkujeme za rozhovor
Zdroj: idnes.cz, wikipedie, spi-film.cz, blisty.cz
Aktualizováno: 1.4.2009
