Drama
USA / Velká Británie, 2008, 119 min
Režie: Sam Mendes
S trochou nadsázky se dá říci, že film z prostředí USA let padesátých může být buď o maloměšťáctví, nebo o mccarthysmu. Z názvu Revolutionary Road byste mohli usuzovat spíš na možnost druhou, avšak chyba lávky – kdo zná první dílo amerického spisovatele Richarda Yatese, neomylně vsadí na tu první.
Děj adaptace slavného románu se odehrává v americkém Connecticutu, kde mladí manželé Frank (Leonardo DiCaprio – Titanic, Labyrint lží) a April (Kate Winslet – Věčný svit neposkvrněné mysli, Hledaní Země Nezemě) Wheelerovi žijí svůj obyčejný život. Frank pracuje v kanceláři a práce ho nudí, April je po neúspěšném pokusu o uměleckou dráhu v domácnosti. Něco ale není v pořádku – April je totiž nešťastná. Má sen být jiná, než ostatní, nechce skončit v domácnosti a jediné, co ji napadne, je navrhnout Frankovi, aby odjeli do Paříže. Ona bude pracovat jako sekretářka a on může pátrat, co by ho vlastně v životě bavilo. Je ale tak snadné sbalit čtyřčlennou rodinu a vydat se do neznáma? A je Frank opravdu tak „jiný“, jak si s manželkou vždycky říkali?
Trýznivá konformita
Knižní předlohu jsem nikdy nečetl, a přestože jsem se následně leccos dočetl o ní, k filmu jsem se dostal jako tabula rasa – netknutý. Hned prvních pár minut mně však naznačilo, v jaké rovině se bude odehrávat. Jak sám Yates poznamenal, jeho příběh není jen kritikou maloměšťáctví. Ne. Ve skutečnosti je to hloubková sonda do maloměšťáctví a bolestně zobrazuje, jak i lidé, kteří konformitu nenávidí, stále uvažují v jejím rámci.
Dobový příběh bez souvislostí
Film se odehrává v době, kdy Američané sice dbali na dobré mravy, ale z jejich úsměvů se vytrácela upřímnost. Snahu udržet věci na povrchu „hezké“ ať už je pravda jakákoli, demonstruje příklad člověka, který má být duševně chorý, ale vlastně se zdá, že jen říká, co si myslí. Padesátá léta asi nebyla snadná nikde na světě. U nás politické čistky, ve Státech hon na čarodějnice, v Číně Mao vraždil celé miliony lidí. Rozbouřené vody druhé světové války vystřídal šedý příkrov války studené.
Právě v takovém kontextu se dá pochopit jednání hlavních hrdinů. Je ale třeba podotknout, že pochopení takových souvislostí snímek předpokládá a tedy ani zdaleka nenastiňuje. Téměř výhradně se věnuje vztahu Franka a April a pramálo se snaží vysvětlit svět kolem nich. Pro diváka, který si atmosféru doby neuvědomuje, to může být matoucí: „Proč jsou vlastně tak nešťastní? Co je trápí?“ Jen uvažte, dámy, která z vás by si za svůj životní sen vybrala jet do Paříže a stát se sekretářkou?
Dvojka z Titanicu
Nezbývá než konstatovat, že dvojka z Titanicu, L. DiCaprio a K. Winslet, nezklamala. Přestože mi často unikaly vnitřní pohnutky postav, jejich projev byl velmi intenzivní a působil skutečně. Oba herci jsou již dlouho přátelé a manželství na plátně měli zvládnout bez problémů. Tady se ovšem jedná o dva lidi, prožívající krize osobní i krizi svého vztahu zároveň. O to větší talent museli do hry vložit. Leonardo jako úzkostný cholerik, Kate jako femme fatale u plotny. Oba na povrchu šarmantní, bystří a uhlazení, ale sami o sobě nevědí zhola nic. Skutečně působivý výkon. Ještě štěstí, že scénárista Justin Haythe zapomněl napsat role wheelerovským dětem – ve dvouhodinové stopáži je sotva zahlédnete.
Ve vedlejších rolích se představí Kathy Bates, jako realitní makléřka paní Givingsová a Michael Shannon jako její „duševně chorý“ syn. David Harbour a Kathryn Hahn sehráli sousedy Wheelerových pana a paní Campbellovy a Zoe Kazan dostala miniroličku Frankovy sekretářky.
Střípek staré Ameriky
Co se týče zpracování, možná by se celá výprava dala vtěsnat do jediného barrandovského ateliéru. Skromnější rozpočet nás nenechá uchvátit ničím velkolepým, co se materiálních věcí týče. O to větší by tedy měl být rozsah pocitový. Hlavním úkolem zde bylo zachytit dobové reálie, což se podařilo. Tečka.
Myšlenka
Dlouho jsem bádal, co bylo vlastně tím základním kamenem úrazu, který do příběhu vnáší tolik utrpení. Nakonec to ale nebylo nic prostšího, než obyčejná neupřímnost. Takhle to dopadá, když chcete udělat něco pro sebe, ale místo toho začnete sebe i okolí přesvědčovat, že to vlastně děláte pro druhé. Těžko pak můžete druhým zazlívat, že o to možná nebudou mít zájem.
Závěrem
Říká se, že manželství je otázkou kompromisu. Řekl bych, že kompromisu nezbytně ne, ale určitě tolerance. Pro mě je Nouzový východ bolestným filmem. Ignoruje příležitosti povzbudit a vytváří zápletku pocitů bez rozuzlení. Pokud máte náladu být chvíli v depresi a pak na to dokážete zase rychle zapomenout, možná je to film právě pro vás. Pokud si s tím ale chcete lámat hlavu, zkuste se zeptat sami sebe: „Co bych dělal já, na místě Wheelerových?“ Po technické stránce zcela jistě čtyři hvězdičky z pěti.
Trailer
