Všichni vědí, že tělo má vlastní pravidelné denní rytmy. Vědci však odhalili, že orgány v lidském těle se jeví jako množství nezávislých bytostí majících své vlastní vnitřní hodiny.
Vědci nejprve věřili, že denní rytmy lidského těla jsou řízeny výhradně hlavními hodinami, umístěnými v oblasti mozku. Nyní odhalili, že to ve skutečnosti není pravda.
V článku, publikovaném v březnu 2002 v časopise Nature, odhalili vědci Harvardské zdravotní školy a dalších výzkumných institucí zajímavý objev. Studováním srdeční a jaterní tkáně myší objevili, že fyziologické aktivity v těle jsou řízeny lokálními orgánovými hodinami.
Obrazně řečeno, zvonění jednotlivých orgánových hodin spouští u genů různé vlny činností, které se navíc mohou přizpůsobovat novému dennímu režimu člověka či změněnému životnímu tempu. Hodiny jednotlivých orgánů se překvapivě jeví jako výstřední a nezávislé na činnosti ostatních orgánů.
Například hodiny, umístěné v játrech a hodiny v srdci užívají velmi odlišné soubory genů, aby spustily v zásadě totožné tělesné procesy.
Charles Weitz, profesor neurobiologie na Harvardské zdravotní škole, v článku vysvětluje, že: „Odlišné tkáně musejí podstupovat cyklické změny – z různých důvodů. Hodiny orgánům umožňují seřídit jejich aktivitu podle vlastních priorit, což dává perfektní smysl.“
Objev ukazuje, že orgány skutečně mají své vlastní relativně nezávislé metabolické činnosti. Už prastará čínská věda přitom nahlížela jednotlivé orgány jako nezávislé životy. Například škola Tao věří, že lidské tělo je malý vesmír obsahující rozličné druhy životů.
Tradiční čínská medicína považuje každý orgán za nezávislý systém. Každý jednotlivý orgán má rozdílné vlastnosti, nejenže vzájemně spolupracuje s ostatními, má zároveň i své nezávislé životní aktivity.
V tradiční čínské medicíně existuje například teorie pěti prvků, v níž je ledvinám přiřazen prvek vody, játrům prvek dřeva, plícím kovu, ke slinivce patří prvek země a tak dál. Podle této teorie jednotlivé orgány spolupracují na bázi vzájemného tvoření a potlačování mezi pěti prvky.
Nejen to, starobylá čínská věda věří, že každý předmět na světě má duši. Na příkladu čajových lístků a bylinek dokumentuje, že člověk, který je sklízí a sbírá, nejenže musí ke sběru přistupovat v době, která je příznivá pro všechny zúčastněné strany, navíc ještě by měl disponovat velkými ctnostmi. Když čínský lékař připravoval tradiční medicínu, jednotlivé komponenty vždy vyvažoval podle různých rolí, které v léku hrály. Lék míchal z „císaře”, „úředníků”, „pomocníků” a „velvyslanců”.
Starodávná víra, že všechny věci mají svého ducha, často koresponduje s poznatky dnešní vědy.
