Dokumentární
USA, 2008, 122 min
Režie: Martin Scorsese
Hrají: The Rolling Stones, Martin Scorsese, Jack White, Christina Aquilera aj.
Mezi nejskalnější fandy The Rolling Stones se rozhodně nepočítám, ale na tento film jsem se těšil tím více, čím menší byla šance ho vidět v kině. Nepatřím ani mezi skalní příznivce Martina Scorseseho. O to více ve mně zůstalo otazníků, když mě film mého ne-nejoblíbenějšího režiséra o mé ne-nejoblíběnější kapele... Ale to bychom předbíhali.
Chlapíci, co tomu rozumí
Na počátku můžeme shrnout údaje, které vás přesvědčí, že musíte jít a film vidět (vy pak samozřejmě půjdete do kina a film uvidíte). Že ne? Věhlasný režisér Martin Scorsese (Zuřící býk, Kundun, Poslední pokušení Krista a další) natáčel se Stouny v neworském Beacon Theatre dva dny, během nichž vše bedlivě sledovalo osmnáct kamer v rukou oscarových kumštýřů, mezi kterými nechyběli Ellen Kuras (Věčný svit neposkvrněné mysli), Stuart Dryburgh (Piano), Robert Elswitt (Magnolia) nebo John Toll (Poslední Samuraj, Statečné srdce).
Kdo krmí Slony?
Film začíná slibně - ve scénách, kde protagonisté řeší, zda světlo reflektoru neudělá Micku Jaggerovi svým žárem díru do košile, je něco málo z hollywoodské (velkohubé) komiky, která však na rozjezd velice dobře zafunguje a vy se začínáte těšit, co dalšího se ze zákulisí rockového cirkusu dozvíte. Musím se přiznat, že právě to jsem od celého dokumentu očekával. Zajímalo mě například, co všechno je třeba, aby takovýto gigantický aparát vůbec zafuněl a vylezl ze svého pelechu, kdo všechno musí tohoto cirkusového „slona“ krmit, kdo jsou ti lidi kolem, jaké vedou životy (jsem velice zvídavý), jak vypadá jejich pracovní den, jak moc se „kamarádí“ se Stouny atd. Nic z toho ve filmu nakonec neuvidíte, ale ještě pořád nemusíme mluvit o zklamání.
Levnější než lístek na koncert
To přijde až ve chvíli, kdy si uvědomíte, že namísto v kině jste se ocitli na rockovém koncertě (na druhou stranu, lístek do kina vyjde mnohem levněji než lístek na opravdové Stones). Devadesát procent filmu je totiž záznamem z jediného koncertu, a tak můžeme „doběhnout“ sentenci z počátku článku - o to více ve mně zůstalo otazníků, když dokumentární film mého ne-nejoblíbenějšího režiséra o mé ne-nejoblíběnější kapele není dokumentární film, ale „pouhý“ záznam z koncertu. Rozhovory se Stouny jsou archivní (zhruba šedesátá až osmdesátá léta) a snímek rozhodně do jiných rovin neposouvají; jsou jen glosami a vydechnutím pro posluchače, kteří by s nasazením této hudební legendy neuměli držet krok.
Ironie v rockové rétorice
Co nám Scorseseho dokument skutečně poodhaluje (bohužel jen asi ve zbývajících deseti procentech metráže), je ona nadsázka, patrná ve všech archivních rozhovorech se členy skupiny. Zvláště kytarista Keith Richards přesně ví, jak se vyhnout odpovědi a nedělat z rockové hudby příliš vážnou a intelektuální věc. Ne, že by rock nemohl být vážný nebo přemýšlivý, většinou se právě o to snaží. Ale to důležité už je v hudbě a slova to jen rozmělňují. Právě proto mohly být obrazy nadějnou formou k vyjádření něčeho nezachytitelného. Jestli se povedlo či ne zjistěte sami.
