Módní návrhářství nikdy nestudovala, svou kariéru začala u maminčina šicího stroje v rodném Tachově. V roce 1999 opustila zaměstnání bankovní úřednice a odešla do Kanady, kterou označuje za „svůj osud”. „V mém životě tady pevně vykrystalizovaly všechny tři impulzy, které mě přinutily odejít z Čech. Touha ovládnout cizí jazyk, kreativně pracovat a přispět na poli „humanity”,“ říká osmatřicetiletá Copps.
V letech 2006 a 2007 připravovala kolekce šatů pro Českou Miss (kategorie Extravagantní návrhář), jako floristka navíc pro oba ročníky aranžovala květinovou výzdobu a pugéty. Letos 20. srpna představila v Praze svůj projekt Fashion For Help, orientovaný na pomoc utlačovaným lidem v Číně.
Jaká byla Vaše nejcennější zkušenost při vytváření Fashion for Help?
Projekt měl být původně představen veřejnosti 13. července, přesně sedm let poté, co Čína v Moskvě slíbila Mezinárodnímu olympijskému výboru, že zlepší situaci v zemi. Pak jsem pochopila, že na tom datu nemusím bazírovat, přestala být netrpělivá a nechala přirozenosti její běh. A ono do toho vstoupilo to Tao. Vynořili se lidé, kteří obrovsky pomohli, přišly správné momenty, udělala se dobrá rozhodnutí. 8. srpna věc přirozeně dospěla k prvnímu vrcholu. China Rights Network, pro-tibetské organizace, Falun Gong a další představili projekt na konferenci v Torontu. V Čechách jsme ve stejnou dobu přišli na nápad, udělit čínskému režimu za všechny ty syčárny „zlaté medaile”. Dnes mám dojem, že cesta, kterou jsme šli, byla daná.
Co projekt odstartovalo? Oslovili Vás aktivisté, sehnala jste pěknou čínskou látku…?
Před rokem jsem dokončovala výrobu šatů pro druhý ročník České Miss. Byli jsme s dcerou na pár měsíců v Čechách a mě už nebavilo šít pro nic za nic. Víte, móda sama o sobě je velice prázdné téma. Najednou ke mně „něco“ přišlo, já vzala papír a začala psát: Fashion for Help/Give Help a Chance. Věděla jsem, že součástí toho projektu musí být Čína, protože mě silně ovlivnil taoismus i buddhismus. Po návratu jsem přímo u kanadských Číňanů začala nakupovat čínské brokáty. Asijská kolekce se mi mimořádně dobře šila, všechno do sebe zapadalo jako bílé a černé komponenty v symbolu jin a jang. Přesto… nevěděla jsem, co s tím.
Pak jsem šla na schůzku s Patrikem Jandákem, slovenským fotografem, který žije v Torontu. Dlouho jsem přemítala, co mi vlastně na světě vadí a na té schůzce jsme se s Patrikem shodli, že to jsou totalitní režimy. Tak říkám, víš co, my s těmi mými čínskými šaty musíme něco udělat. Už během první schůzky jsme definovali, co přesně nás na čínském režimu irituje. Nebylo to těžké, oba jsme komunismus zažili na vlastní kůži.
Nakupovala jsem v čínské čtvrti další látky a někdo mi dal letáček Falun Gong. Do toho přišly březnové události v Tibetu. To už mi bylo jasné: jdeme tím správným směrem. Jednou večer jsem se připravovala na focení třetí série fotografií, když mě ruce na klávesnici počítače zavedly na Beijing2008.com. Já nechápala: co tady dělám, vždyť nemůžu olympiádu ani cítit? A najednou vidím ty piktogramy olympijských sportů. Hned mě napadlo, jo aha, to on tady pán možná střílí nějakého odsouzence, to je vlastně trest smrti. A tady ta gymnastka s tou stuhou, tu jí pak cenzor zaváže přes pusu... A Tibet, ten basebalista zřejmě mlátí pálkou Tibeťany. Začaly se vynořovat detaily, které jsme později použili na medaile Rudého draka.
Osoba modelky na fotografiích působí trochu nadpozemsky, to je záměr?
Je to tak, ale záměr to není. Spíš bych trochu odvážně řekla, že Joannu nám „poslalo samo nebe”. Patrikovi jsem hned na začátku řekla, dám dohromady všechno, jen ne lidi. Po nějaké době přišel: „Mám Joannu, ta se ti bude líbit a mám Mikea a ten se ti taky bude líbit.” Když jsem se s oběma modely setkala, říkala jsem si, to nám snad někdo seshora pomáhá. Joanna do třetího focení zůstala neuvěřitelně záhadnou bytostí budící zdání nadpřirozena. Jakoby si držela nějaké hluboké osobní tajemství. Dvakrát jsme ji po focení nechali ve vlasech naaranžované květiny a ona s nimi jela přes město domů metrem. Pak nám nesměle říkala, že maminka a babička vzkazují, že se jim to moc líbilo, ale že už ty kytky ve vlasech nechávat nebudeme, že se na ní lidé příliš dívají. A když jsme měli fotit poslední fotografii věnovanou Tibetu, najednou mi volá, že nemůže, že její dcera má ten den narozeniny. Já na to: „Cože, ty máš děťátko?” Mě by to nenapadlo, ona studuje a vypadá hrozně mladě. Tak jsme až při posledním focení trochu nahlédli do jejího tajemného světa.
A „zlý policista“ a „chirurg“ Mike?
No, ten se zase velmi dobře vtělil do toho zla. Když jsme mu dali do ruky dětskou pistolku, tak chtěl pořád střílet. Pak dostal skalpel a komentoval to: „Ještě lepší”. Příchod Joanny a Mika nebyl náhodný. Ani tenhle projekt není náhoda. Věci se daly dohromady tak, jak chtěly (nebo měly).
Jak byste zhodnotila proměnu módy za posledních řekněme sto let? Za 1. republiky byli všichni tak upravení a styloví, dnes na sebe člověk hodí šusťákovou soupravu a jde.
Nezapomínejte, že dnešní lidé žijí v neuvěřitelném shonu. Je to o spěchu, pořád někam chvátáte. Už se ani v klidu nenajíme a nevedeme k tomu ani své děti. Jak byste si v těchto podmínkách chtěl připravit odpovídající, důstojnou garderobu? To doba omezila naše estetické cítění.
Celkově jsme zahlceni informacemi a přestáváme být citliví k tomu, jak se oblékáme. Zajímá nás spíš pohodlí. K současnému životnímu stylu: odchýlili jsme se od přirozenosti, industrializovali jsme se, jedeme dál za notné podpory ibuprofenů, chemoterapií a přestaly nás zajímat příčiny dějů.
Prodáte svoje čínské šaty?
Ne. Vznikly v projektu Fashion for Help, tak budu hledat cesty, jak je dál prezentovat. Na podzim chce jedna organizace dělat v Kanadě program k problematice trestu smrti v Číně, třeba si tam Joanna v těch šatech zahraje v nějakém happeningu. Dvě z fotografií by měly posloužit pro minikampaň věnovanou odebírání orgánů stoupencům Falun Gongu v čínských věznicích. Ať ten projekt jde dál.
Zaznamenala jste nějaký ohlas na Váš projekt mezi čínskou komunitou v Kanadě?
Ano, podpořila ho například má dobrá známá, Sheng Xue. Ona je na seznamu šesti nejméně žádaných osob v Číně. Byla v roce 1989 na náměstí Tiananmen, dnes vede na více frontách boj za vyšetření tehdejšího masakru a za demokratizaci Číny. Nedávno se rozhodla, že pojede na olympiádu. My ji zrazovali a říkali jí, nikam nejezdi, potřebujeme tě tady, v Kanadě. Ale ona je velice sveřepá, je to bojovnice. Poslední zprávy o ní říkají, že ji za protesty proti olympiádě zadrželi v Hongkongu.
Zdála se Číňanům Vaše kolekce dostatečně čínská?
Ne. Ale já jim velice rychle vysvětlila, že je spíš o tom, jak si lidé ze Západu představují Čínu. Prvky, které se mi na čínských oděvech líbily, jsem do svých modelů zapracovala volně. Třeba knoflíčky, které u čínských šatů míří šikmo přes hruď. Já je tam dala, ale na záda. Použila jsem tradiční límečky šatů, ale prostříhala kolem nich velké prostory atd.
Květiny jste také vybírala podle nějakého klíče?
Ne, vyřádila jsem se s orchidejemi, které jsem doplňovala ruličkami z aspidistrových listů. Ty se moc líbily Mikeovi, připomínaly mu jeho oblíbené jídlo, rýži, balenou v bambusovém listu.
Jaké ambice vůbec má Váš projekt?
Proč jsem si za nástroj vybrala módu? Protože je to manistreamová záležitost. Když budete lidem předkládat syrové dokumentární fotografie zachycující zvěrstva v Číně, budou se k nim točit zády. Když jim to budete podávat mravokárným způsobem, stylem ty ty ty, taky na to nemusí slyšet. Ale když jim ukážete tohle… Některým se budou líbit ty šaty. Jiní řeknou, co je to za blbost, spojovat módu s lidskými právy. Snad v každém to vzbudí nějaké emoce, myšlenky či otázky. Někdo si řekne: a to se tam fakt děje tohleto? Lidé se budou ptát, hovořit o tom, zajímat se. To je pro mě to největší zadostiučinění.
Věříte na předurčení?
Ano, teď se svým způsobem uzavírá kruh dispozic a tvůrčích možností, které mi dal Bůh. Každý máme svou cestu a po ní jdeme a ta cesta není vůbec jednoduchá. Já jsem v Kanadě prožívala velmi hluboké krize a ve svém nitru se musela vypořádat s obrovskými překážkami. Ale když necháte běhu věcí jeho přirozenost, to semínko ve vás dokáže vyklíčit. Pak můžete následovat a prožít Cestu, Tao. Jestliže cítíte Boží princip, věci se začnou odvíjet samy o sobě, úžasným způsobem.
Měla jsem problém přijmout nemilosrdné tržní nastavení světa, z duchovního pohledu jsem nemohla pochopit, proč mám vydělávat, přijímat a vydávat peníze. Jeden známý v Praze mi to dokázal vysvětlit z esoterického úhlu, řekl mi, podívej, ty nežiješ v klášteře, ty seš tady, je v pořádku peníze vydělávat a přijímat.
Váš projekt podpořily některé osobnosti módy, sportu i politiky. Oficiální čínský podnik – olympiádu – také podpořily osobnosti zvučných jmen…
Jsem nesmírně vděčná všem známým lidem, kteří předávání medailí čínské ambasádě přišli osobně podpořit. Tahle naše akce tvoří slabou protiváhu ceremoniálů na olympijských hrách. Jedna důležitá věc nicméně najevo vyšla. Udivilo mě, že do Pekingu na zakončení olympiády přijel třeba David Beckham. Proč? Měl to zapotřebí? Budou-li světová média medializovat pro-pekingský postoj podobných celebrit, je možné, že otázka lidských práv v Číně úplně utichne. Lidé si řeknou: Hele, když tam byl i Beckham, tak to s tím vražděním ve věznicích a s tou cenzurou asi nebude tak hrozný, ne?
Jaký největší problém má podle Vás Západ, když dojde na podporu lidských práv v Číně?
Trápí mě neochota lidí, kteří mohou něco změnit, ale nechtějí, konkrétně novinářů. Oni vědí, že společnost se bude měnit a orientovat podle toho, co napíšou. Stejně ale nejsou schopni dostatečně a správně informovat o tom, co se v Číně děje. To signalizuje, že na správných místech sedí nesprávní lidé. Přála bych si, aby dostali možnost poznat Tao, které jasně stanoví, že po cestě sobectví nikam nedojdete.
Všechny poháry na světě nejsou poháry hořkosti. Tento projekt chce být jednou kapkou v poháru dobrých věcí. A až se tenhle pohár naplní...
Děkujeme za rozhovor. Snad se pohár brzy naplní a přeteče.
