Pod záštitou ministra kultury Václava Jehličky se v sobotu 19. července 2008 uskuteční slavnostní vzpomínkový akt v Čenkově u Třeště. Za účasti Sboru dobrovolných hasičů, který zároveň oslaví 80 let svého založení, zástupců kraje a hostů proběhne kladení věnců v rodišti plukovníka Josefa Jiřího Švece a u jeho rodného domu zazpívá sokolský soubor Foerster. Kdo vlastně byl tento čenkovský rodák?
Sokolem a vlastencem se člověk jen tak nerodí
Po maturitní zkoušce v roce 1902 nastoupil Josef Jiří Švec jako učitel na obecné škole v Třebíči. Zde vstoupil do Sokola a stal se skvělým cvičitelem. Protože vlastenecké myšlenky a sokolské zásady nebyly jeho povaze cizí, udávaly posléze myšlenkový směr jeho života. V té době Česká obec sokolská vysílala své cvičitele do slovanských zemí, aby tam šířili sokolské myšlenky i Tyršovy zásady. Tehdy ještě panovala idea, že všichni Slované jsou bratři a mnoho Čechů pracovalo na vzájemném sblížení Slovanů.
Idea slovanské vzájemnosti
Již v roce 1911 odjel Josef Jiří Švec do Ruska, kde v Jekatěrinodaru působil jako učitel na obchodní akademii, aby zde šířil sokolské myšlenky. Po vypuknutí 1. světové války se nevrátil domů, ale přihlásil se do České družiny, jejíž členové si říkali družiníci. Z těchto družiníků se na základě dobrovolnosti formovaly československé legie. Z jeho deníku i korespondence je patrné, že se po zralé úvaze rozhodl udělat zde něco pro vlast a svoje blízké.
Sokol Švec velitelem
Od chvíle, kdy Josef Jiří Švec obdržel své první velitelské místo, byla jeho hlavní starostí péče o svěřené mužstvo, pro které vynakládal nemálo energie v rozepřích s méně schopnými nadřízenými. Ruská generalita nebyla bohužel ideální velitelskou veličinou, jak se to v prvních dnech formování československých legií jevilo. Proto Josef Jiří Švec stále více prosazoval velení české. Pro svoje schopnosti a zodpovědnost byl oblíbeným velitelem, který stále častěji, někdy i dost narychlo, zastupoval své ruské kolegy.
V červnu roku 1917 při bitvě u Zborova velel Josef Jiří Švec tehdy v hodnosti podporučíka svým druhům. Československé legie v této bitvě zazářily jako hvězdy. Druhové - legionáři věřili, že společně s bratry Rusy, bok po boku, postoupí až do Čech a osvobodí vlast od rakousko-uherské nadvlády. Po roce 1917, poté, co bolševická revoluce zvítězila a její následky zmítaly celým Ruskem, stále méně mohlo splynout ze rtů legionářů slovo „bratře“ vůči ruským spolubojovníkům.
Následovaly boje v Penze, Samaře, Simbirsku a konečně v Kazani. Vojáci byli zklamáni Rusy, obyvateli ruských měst i ruskými veliteli československých vojsk. Švecův ešalon byl velmi vyčerpán po těžkých bojích, avšak místo zaslouženého odpočinku měl být znovu nasazen do boje proti bolševikům.
Plukovník Josef Jiří Švec, jenž byl skvělým a obětavým velitelem, nemohl umět a znát všechno. Je možné, že umění diplomacie a politiky už tak dobře neovládal.
Výstřel, který nikdo neslyšel
Bolševici bojovali proti československým legiím přímo i uvnitř, ideologicky. Rozkaz k další bojové akci, který Josef Jiří Švec přinesl unaveným druhům na trati v Belebeji, rozhodně nebyl přijat s nadšením. Když plukovník viděl, že i jeho druhové jsou zasaženi bolševickou ideologií, nedokázal tuto situaci ustát. Poté, co vojáci neuposlechli jeho rozkazy, vzniklá situace byla pro něj velkým pokořením.
Legie byly tvořeny dobrovolníky. Vojáci se mezi sebou oslovovali „bratře“. Švec nebyl schopen obrátit zbraň proti svým druhům, kteří, ovlivněni ideou bolševismu, podkopávali morálku. Obrátil zbraň proti sobě.
Těžko někdo může nahlédnout do nitra člověka ve chvíli, kdy se rozhoduje k sebevraždě. Plukovník sám sebe dostal do postavení, ze kterého neviděl cestu ven. Možná vnímal situaci jako osobní selhání. Věřil, že „čest je víc, než život“. Ve chvíli, kdy přiložil pod bradu hlaveň svého revolveru, projížděl okolo vlak a výstřel zanikl. Tragický konec jeho nadějného života byl naplněn.
Třikrát pohřben
Plukovník Josef Jiří Švec byl pohřben s vojenskými poctami v Čeljabinsku 29. října. Jeho druhové byli otřeseni; plukovník zemřel jen pár dnů před vyhlášením samostatné Československé republiky, kterou si všichni tak přáli.
V roce 1933 byly jeho ostatky převezeny do Prahy a zde 1. října slavnostně uloženy do Památníku osvobození na Vítkově. V roce 1940 byly jeho ostatky z rozkazu německých okupačních úřadů převezeny do Třeště a uloženy do rodinného hrobu.
Plukovník Josef Jiří Švec byl legionářem podle zákona ze dne 24. července 1919 č. 462 Sb. z. an. Kromě mnoha dalších vyznamenání byl vyznamenán řádem M. R. Štefánka Sokol s meči (Rozkaz M. N. O. Kleg. č. 26 ex 1923) a měl nárok na československý válečný kříž, československou revoluční medaili a medaili vítězství.
Jak německá okupační moc, tak totalitní režim nedovolovaly, aby se o něm mluvilo; na školách se o něm neučilo přes padesát let. Plukovník Josef Jiří Švec je národním hrdinou Československé republiky. Nemůže být zapomenuto, že byl jedním z těch, kteří za samostatnost Čechů a Slováků přinesli nejvyšší oběť.
