Čtěte první díl: Odpočívající dravci
Tentokrát dravci v ZOO Jihlava neodpočívali. Připravovali se na ukázky svého umění. Někteří vyhlíželi, že jsou ve vzrušeném očekávání, vydávali různé zvuky a třepotali letkami.
Nejvíce netrpělivá se zdála být sova pálená. Její černé oči v srdcovité tváři byly doširoka rozevřené a zobákem vyluzovala rozčilené skřeky. Dokonce se na provázku občas vnesla a mávala křídly.
Na první poslech to vypadá, jako by mezi nimi vytrvale hvízdal člověk, avšak je to hlas luňáka, jehož hvízdání je opravdu „dlouhé“.
Zatímco si návštěvníci posedali na lavičky kolem louky, byli dravci skupinkou sokolníků postupně vypouštěni, aby ukázali, co umí. V průběhu ukázek se diváci z odborného komentáře dozvěděli o dravých ptácích spoustu zajímavostí. Například, že je rozdělujeme na krahujcovité a sokolovité, že se liší způsobem lovu, stavbou těla a tvarem křídel. Denní dravci mají „kalhotky“ z peří, nočním dosahuje péřový háv až k prstům nohy. Samice dravců bývají o třetinu větší, než samci.
Hlavní sokolník volá své opeřené svěřence jmény a ti jej následují. Usedají na jeho koženou rukavici nebo slétnou a posadí se na stojánek, kam jim ukáže, a za odměnu dostanou potravu. Někteří jsou natolik krotcí, že diváci musejí uhýbat hlavou před jejich nízkým letem. Orel mořský dokonce přistál na lavičce mezi dětmi, což bylo kvitováno upřímným nadšením.
Na několik otázek nám odpověděl jeden z hlavních aktérů ukázek výcviku dravců, Eduard Školoud, profesionální sokolník:
Taková banální otázka - jak dlouho se zabýváte sokolnictvím?
Od patnácti let, je mi dvaačtyřicet, teď to nedokážu spočítat, déle než dvacet pět let. Oficiálně - legálně to dělám od roku 1989, kdy jsem složil mysliveckou a sokolnickou zkoušku.
Je to vaše povolání?
Jedenáctou sezónu je sokolnictví mým povoláním. Do roku 1989 to byl koníček, který jsem dělal při práci. Oslovovalo nás dost zájemců, zda bychom neudělali tu a tam ukázku výcviku dravců pro veřejnost, tak jsme se s kolegou před jedenácti lety dohodli, že se tím začneme živit profesionálně.
V letních měsících jsme až do září ve Žlebech u Čáslavi, kde máme stanici pro dravce. Provádíme tam ukázky výcviku dravců a sov. Kromě nich tam chováme další zvířata, například bílé jeleny, které můžete sledovat při krmení, daňky, muflony. Druhé místo, kde ukázky od loňska provádíme, je právě Jihlava.
Máme dvě skupiny dravců. Jedna je právě ve Žlebech, je jich tam kolem pětadvaceti, tady v ZOO jich máme asi dvacet.
Kromě ukázek se ti ptáci neproletí, jsou stále takto upoutáni?
I kdyby létali jen během ukázek, tak jim to létání stačí, protože v podstatě dravci jsou po člověku nejlínější tvorové na zeměkouli. Oni nelétají, protože by je to bavilo, ale protože si obstarávají potravu. A tím, že si tu potravu si opatří na ukázkách, tak jim to létání stačí. Samozřejmě čas, který na létání mají na exhibicích, je omezený. V přestávkách mezi ukázkami a večer, když odejdou návštěvníci, některé z nich necháváme ještě prolétnout, aby létání měli dostatek.
Ráda bych se vás ještě zeptala na ty pomůcky, které používáte. Jak se používají pouta, k čemu slouží čepička a rolničky. Ty rolničky mají stále na sobě?
Rolničky mají stále na sobě. Tím, že je má stále na sobě, dravec si na ně zvykne a bere je za součást sebe a nikterak mu nepřekáží.
Ta pouta na nohách - těm se říká poutka. Používají se k upoutání dravce - je to starý osvědčený způsob sokolníků a v podstatě je to pro dravce lepší, než voliéra. Když jsou dravci ve standardní voliéře, nevnímají pletivo; kdybych tam ty svoje dravce pustil, tak se v té voliéře omlátí a skalpují si hlavu... Většinou se jim tam něco stane. Takže pro ně je lepší, když jsou upoutáni, ale musejí pravidelně létat. Čepička se používá pro zklidnění, například během toho výcviku jeden dravec, orel skalní, měl na hlavě čepičku. Měl ji z toho důvodu, že dravci během ukázek nepoznají, když volám Tondu, Láďu nebo Pavla, snaží se ke mně letět všichni. I ti na těch poutkách. Z toho důvodu se jim dá čepička, oni mají tmu, sedí, čekají na svůj výcvik, soustředí se. Takže čepička se používá pro jejich bezpečnost, aby se jim nic nestalo. Když ty dravce převážíme v autě, tak sokol najednou vidí letící kořist, třeba na tři kilometry, ale nevnímá sklo, snažil by se za tou kořistí letět a mohl by se zranit o sklo auta. Proto se používá čepička - z bezpečnostních důvodů.
Slyšela jsem, že má dravec tak bystrý zrak, že by se stále vzrušoval vnějšími podněty a třepotal by letkami...
To je vlastně taky součást toho - on by se snažil neustále vyrážet na kořist, která letí někde v dálce. Ale já ho potřebuji k lovu kořisti, která se pohybuje kolem mě.
Neviděli jsme prolétnout se poštolku...
Poštolka se prolétne odpoledne po druhých ukázkách. Někdy je střídám a tahle poštolka mi včera v noci, jak pršelo, sežrala žábu. Takže je nažraná a mohla by z ukázek ulétnout. Vypustím ji, až vytráví potravu ze včerejší noci.
Zato jste mohli vidět orla bělohlavého, který je už šedesát let symbolem Spojených států. Toho jsme dostali minulý týden ve čtvrtek. Byl sem zapůjčen ze ZOO Brno z velké voliéry, kde byl s jiným dravcem, ale byl tam sestaven chovný pár a tento dravec jim zbyl, tak nám ho půjčili na letové ukázky do ZOO Jihlava.
Máte s těmi dravci nějaký zajímavý zážitek?
Osobních zážitků je moc, mé práci s dravci se podřizuje celá moje domácnost, mé vztahy a všechno. Takže dravci... to je můj život.
Zvláštní zážitek z poslední doby: právě odsud mi před třemi týdny při výcviku uletěla samička raroha velkého. Týden jsem ji hledal, už jsem se s ní rozloučil, že už se nikdy neshledáme, i když měla vysílačku. Předevčírem se mi sama od sebe vrátila sem do ZOO. Takže ji máme znovu v expozici. Je vidět, že i dravci, kteří pobudou několik týdnů v přírodě, berou člověka vlastně za partnera při shánění potravy. Mají u nás možnost se zabavit, prolétnout a tak i návrat této samičky je důkazem, že život u nás jim vlastně vyhovuje víc, než v přírodě.
Děkujeme za rozhovor.
