Klíčovými prvky moderního systému ekonomiky jsou kapitál a majetek, přičemž je možné přeměnit jedno ve druhé. Proto považoval Marx moderní ekonomiku za systém kapitalismu pod vládou buržoazie. Pro většinu lidí v kterékoli zemi světa má největší hodnotu jejich majetek nemovitý.
Když se Čína přeorientovala ze socialistické na kapitalistickou ekonomiku, nebyl zároveň zaveden pojem soukromého vlastnictví a nebylo zřízeno zákonné právo lidí na soukromý majetek. Přestože Čína schválila Zákon o právu na pozemek, v současném politickém a právním systému se tento zákon nedá uvést do praxe. Největší problém leží právě v tom, jak tento zákon uplatnit. Mezitím jsme svědky nevázaného vyvlastňování a zabavování pozemků, navzdory nové legislativě. Jsem toho názoru, že celý tento proces je ve skutečnosti jistým druhem krádeže, protože odebrání něčího majetku za účelem vlastního obohacení se nazývá krádež, ať už pro to existuje jakákoli výmluva.
Při pátrání v dějinách nalezneme v každé dynastii mnoho názorných příkladů takové situace. Vlivní úředníci se spolčí s obchodníky a zabaví veřejný majetek. Vzniklé bohatství pak skončí v rukou několika vyvolených. Zabavování majetku vede k utrácení za drahý luxus, za určité speciální služby a rovněž k růstu nezaměstnanosti, korupci v právním systému a rozkladu autority nejvyššího vedení.
V Číně jsou největším majetkem a zdrojem kapitálu pozemky a nemovitosti. Za současného systému se státní majetek rovná vládnímu majetku, což znamená, že s ním mají právo nakládat vládní funkcionáři. V konečném důsledku to znamená, že tento majetek patří vládním funkcionářům a jejich rodinám. Není na tom nic složitého. Každý snadno pochopí, jak to funguje. Když před desítkami let komunistická strana vyvolala násilnou revoluci, bylo to právě tohle, proti čemu protestovala.
Před zhruba deseti lety jeden známý publicista Lam Chang Čchi v hongkongském Economic Journal dost důrazně prohlásil, že socialistická hnutí, která vyvolala Čínská komunistická strana (ČKS), byla v podstatě krádeží. Jednoduše řečeno, před padesáti lety ČKS zabavila téměř všechen soukromý majetek ve jménu komunismu a o padesát let později tento majetek privatizuje ve jménu revoluce. Samozřejmě, z těchto privatizací čerpají ti, kdo mají blízké kontakty na stranické špičky, což zahrnuje tzv. „Stranu korunních princů“, tedy potomků vlivných komunistických kádrů, jejich manželky a milenky. Velká část majetku, který dřív patřil lidem, tedy udělala něco jako veliké kolečko a nakonec skončila v rukou despotického vedení.
Právě proto, že jde o takovéto kolečko, majetek vyrazil opačným směrem, než z jakého se nyní vrací. Ukázalo se tedy, že všechny ideály a hesla pro vedení země, které měla ČKS před desítkami let, jsou v ostrém kontrastu vůči těm, které ČKS zastává nyní. Dřív se například zdůrazňovala nestrannost a průměr, zatímco nyní sledujeme rozšiřování mezery mezi bohatými a chudými. Dříve se propagoval třídní boj, zatímco nyní se preferuje harmonie. Majitelé pozemků byli odsuzováni a pohřbíváni zaživa, ale teď každý dychtí po tom, aby se majitelem pozemku mohl stát. Kapitalisté bývali terčem revoluce, zatímco nyní mají kapitalisté otevřené dveře, aby „revolucionalizovali“ komunistickou stranu.
Před pár desítkami let potřebovala komunistická strana krajní idealismus, přičemž nyní potřebuje krajní vulgaritu a morální nízkost. Dle mého názoru jde v obojím případě o prosté násilí. Navíc, lidé nemají pocit, že by to mohlo někdy skončit. Přesto může ČKS klidně argumentovat, že by lidé neměli panikařit, nebo se cítit překvapení, když strana znovu a znovu mění své názory, protože ČKS za těch padesát let nikdy neslíbila, že si nebude protiřečit. Jediná skutečná zásada ČKS je tedy využívat veškeré myslitelné prostředky ve svůj vlastní prospěch. Právě takováhle „zásada“ způsobila největší škody starověké čínské kultuře a pojmům hodnoty.
V čínských dějinách došlo mnohokrát k odstranění vládnoucího režimu, avšak Čína se vždycky dokázala pozvednout a napřímit díky jemné síle její kultury a hodnot. V dnešní Číně se ale všechny pojmy kulturní hodnoty nahrazují pojmem materiálních zájmů. Není tedy přehnané říci, že se Číňané nyní dostali na křižovatku života a smrti.
