Řekou Sázavou v Okrouhlici proudila velká voda. Bylo po bouřce. Když ustal déšť, děti vyběhly hrát si ven. Ale čtyřletý Ludvíček spadl do řeky a topil se. Jeho zoufala matka, která právě očekávala narození dalšího dítěte, se sama vrhla pro svého nejmladšího synka do rozbouřené Sázavy. Bylo však už pozdě. Chlapeček utonul. Snad to považovala za své selhání a tížil ji celoživotní pocit viny...
"Maminka strašně naříkala,... po celý život, kdykoliv se o Ludvíčkovi někdo jen zmínil. Narodil jsem se pět měsíců po jeho smrti," vzpomíná na tragickou událost z jara roku 1890 malíř Jan Zrzavý. Malému Jeníkovi se potom utonulý bratříček zjevoval ve snech.
Nejenom toto zjevení, ale také zdejší krajina určitou měrou přispěly k malířově melancholii.
Malířův dojem z Vysočiny
"Kdybych si mohl volit, kde bych se chtěl narodit, tak nikdy ne tady. Vůbec ne v téhle krajině. Ona je sice - nemůžu říct, že by se mi nelíbila - ona je i hezká. Ale není malířská.
Tady ty barvy jsou takové syrové, zelená je zelená, černá je černá, modrá je modrá... a jiná barva tu ani není! Vůbec - je to smutné všecko. Hrozně. A tragické. To je tragická krajina."
A přece Vysočinu maloval. Když navštívil Bretaň, tak mu právě nejvíce připomínala rodnou krajinu. A od Bretaně byl krok k pochopení smutné Vysočiny.
"Tady v Okrouhlici, dřív před školou, tam byla skála a dost veliká mělčina... A tam ta voda, ta řeka, tak divoce tekla. Tam se to převalovalo a pěnilo a někdy úplně hřmělo, když bylo víc vody.Tam jsem rád sedával, moc. A to mi taky připomínalo Bretaň."
Monografická výstava v Havlíčkově Brodě
Od 14. prosince 2007 se v havlíčkobrodské galerii otevírá monografická výstava děl Jana Zrzavého, ve kterých věnoval svoji pozornost rodné krajině. Tato výstava vzdává hold třicátému výročí malířova úmrtí (1890 - 1977). Expozici doplňují fotografie Václava Chocholy, na kterých mistrovsky zachytil umělce v letech 1944 až 1977.
Na této výstavě je jedinečná možnost spatřit málo známá díla, po léta opatrovaná v soukromých sbírkách či v galeriích, zapůjčená z četných měst..
Najdeme zde Vadínskou pazdernu (1906), motiv ze sousední vesnice poblíž rodné Okrouhlice, Krucemburk (1920), kde je malíř na tamním hřbitově pochován, kostelík v Krásné Hoře (1940), kam rád chodíval. Podivuhodné akvarely z roku 1906, na kterých je zachycena zimní Okrouhlice, nedávají ani tušit jeho pozdější charakteristický styl. Dosti tmavý obraz Jez na Diouse z Krucemburku (1940) i Podvečer v Okrouhlici nejsou šeré, ale proniká z nich světlo. Jsou jako věčný odraz čisté malířovy duše.
Vyznání duše
Z vyznání, které mistr napsal ve svých dvaasedmdesáti letech:
"Tak i já, blíže se k odchodu do věčnosti, shledávám, že smysl a cíl života, nejvyšší řád jeho moudrost a pravda jest: Krása, Krása, Krása! Pod všemi formami, pod všemi jmény! ... Jak šťastně a slavně bych umíral, kdybych věděl, že se mi podařilo pozvednout aspoň trochu záclonu přírody, která je zakrývá, poodhrnout její cípek, abych aspoň skulinkou dal lidem nahlédnout jeho Krásu a slávu!"
Malířův vztah k dílu
"On měl svoje obrazy rád, jakoby to byly jeho děti.." řekla na vernisáži znalkyně jeho celoživotního díla PhDr Jana Orlíková, a dodala:
"Na zahájení své poslední velké výstavy v Hlinsku v Čechách roku 1977, nazvané "Krajina snů a skutečnosti", se starostlivě ptal na majitele některých jeho obrazů, zapůjčených ze soukromých sbírek; Zdali ti lidé, kteří jeho obrazy vlastní, jsou hodní."
Podle vzpomínek Jana Zrzavého v Českém rozhlase a galerie v Havl. Brodě
