Jiří Trnka se narodil v Plzni – Petrohradě a od dětství se u něho projevoval nevšední výtvarný talent. Vyrostl v rodině, kde se podomácku vyráběly hračky a loutky.
Jeho matka Růžena Trnková, švadlena, jej odmala podporovala při vyřezávání a oblékání loutek.
V roce 1923 se seznámil s profesorem J. Skupou, tehdy učitelem kreslení na plzeňské reálce. Vedle svého vyučování profesor Skupa průkopnickým způsobem provozoval loutkové divadlo v legendárním Spolku feriálních osad, což mladého studenta Trnku fascinovalo.
Na loutkářské výstavě r. 1929 naplno zazářil Trnkův talent.
Studia a loutkové divadlo v Praze
Od r. 1929 do r. 1935 studoval na „Umprum“ v Praze u prof. Jaroslava Bendy, přičemž navrhoval a vytvářel kulisy pro divadlo Josefa Skupy v Plzni. Později v dnešním pražském Divadle Rokoko provozoval vlastní loutkové Dřevěné divadlo. V Rokoku měla premiéra hra Mezi broučky, kterou uvedl na motivy knihy Jana Karafiáta. Dřevěné divadlo sice nemělo dlouhého trvání, avšak knihu Karafiátových Broučků provázejí už navždy ilustrace velkookých postaviček pracovitých a zbožných broučků, jež tu malou knížku proslavily.
Při svém prvním setkání s loutkovým filmem vytvořil Jiří Trnka nezapomenutelnou postavu Hurvínka, zprvu pro reklamní účely; později ve spolupráci s J. Skupou přibyly postavy Spejbla a Máničky.
U „broučků a jiné havěti“ mu stála po boku jeho maminka, zručná krejčí, která pomáhala oblékat loutky. Jeho první ženou se stala kolegyně a láska ze studií, jemná a vzdělaná malířka Helena Chvojková, se kterou měl tři děti.
V roce 1939 se jeho ilustrace pohádkové knížky Míša Kulička staly událostí na knižním trhu. Zároveň zahájil scénografickou spolupráci s Osvobozeným divadlem (Nebe na zemi) a v Národním divadle vyhrál soutěž na výpravu Smetanovy Libuše.
Tvorba za války
Během druhé světové války spolupracoval s režisérem J. Frejkou (Shakespeare: Zimní pohádka, Klicpera: Zlý jelen aj.). Za války rovněž spolu s Adolfem Zábranským vytvářel nový ilustrační typ pro děti a započal svoji dlouholetou práci s Františkem Hrubínem. Kromě toho během okupace namaloval obrazový triptych Český Betlém (1943).
Roku 1945 se stal spoluzakladatelem studia Bratři v triku. Spolu s Hermínou Týrlovou a Karlem Zemanem se stal tvůrcem českého animovaného filmu. V čele s Jiřím Trnkou tato česká škola animovaného filmu po několik desetiletí neměla ve světě konkurenci. Trnkova velikost dokonce otřásla světem Walta Disneye v základech.
Trnkovo pracovní tempo, které tehdy nasadil, bylo neskutečné. Snad právě tato horečná práce měla vliv na podlomení jeho zdraví a ukrácení jeho neobyčejně plodného života.
Ocenění
V roce 1946 na festivalu v Cannes zvítězil Trnkův kreslený film Zvířátka a Petrovští. Potom sbíral řadu ocenění, jako byla cena H. Ch. Andersena nebo Melliésova cena za nejlepší animovaný film.
Legendární francouzský básník, malíř a filmař Jean Cocteau se o Trnkovi vyjádřil: „Trnka – to je království dětství a poezie.“
Jiří Trnka byl nepřehlédnutelný i jako člověk. Uměl pracovat velmi zručně pravou i levou rukou, pod jeho rukama se rodily filmové divy, protkané poezií, krásou a laskavým humorem.
Měl výjimečnou odvahu vytvořit animované filmy s loutkami na náměty, jako např. Jiráskovy Staré pověsti české nebo Osudy dobrého vojáka Švejka.
Každý jeho film byl neobyčejný. Na studijní návštěvu k němu v roce 1952 přijeli do Prahy i pracovníci Walta Disneye.
Když se Jiří Trnka oženil podruhé, usadil se na Kampě, kde se sblížil s Janem Werichem, ve kterém našel celoživotního přítele.
Přes neustálé pracovní nasazení si dokázal udělat čas na děti, kterých měl celkem pět.
Do státní pokladny přinášel takové zisky, že mu tehdy vládnoucí strana odpouštět prohřešky, které by jiným neprošly (např. když Trnka podepsal Dva tisíce slov).
Mezi filmy, které natočil, patří Špalíček, Císařův slavík, Dva Mrazíci, Bajaja, Sen noci svatojánské, Kybernetická babička nebo Ruka, zpodobňující totalitu. Za filmy získal desítky prestižních cen.
V roce 1967 byl jmenován profesorem na „Umprum“, kde původně studoval. Tehdy byl však již zatížen pokračující těžkou nemocí a jeho organismu značně vyčerpán. Zemřel 30. prosince 1969, pochován je na Ústředním hřbitově v rodné Plzni.
Konec tvořivého života
Na jeho pohřbu měl pronést smuteční řeč původně Jaroslav Seifert, avšak to nebylo tehdy dovoleno vládnoucí stranou. Proslov přečetl herec Rudolf Hrušínský.
Trnkův talent, objevnost, fantazie, poetičnost, malířství a vynalézavost byly dominanty, které jej řadí mezi renesanční umělce. Svým vlivem se dotkl několika generací a zanechal stopy téměř ve všech uměleckých oborech. Jeho ilustrace Andersenových pohádek jsou nepřekonatelné.
Patřil k nejslavnějším plzeňským rodákům. Přestože jej proslavil především animovaný film, považoval se celý život hlavně za malíře.
Podle knihy R. Trnkové: „Můj syn“ a Wikipedie
