"Cválající kůň, klouzající po hoře - půlměsíc osvětluje městské brány Kchang Tingu. Nejstarší dcera rodiny Li má mnoho schopností, nejstarší syn rodiny Čang se do ní za měsíčního svitu beznadějně zamiloval."
Výše napsaný text pochází z nejznámější tradiční milostné písně, která je po celé Číně známa pod názvem "Kchang Ting Čching Ke ". Kchang-ting je město v horské oblasti jihozápadní provincie S'-čchuan a je známé díky hoře "Pcha-Ma Šan ", kde se konají koňské dostihy. Tato hora, která je v Číně také nazývána "Branou do Tibetu", láká na dostihy každoročně mnoho lidí. Chlapci využívají této příležitosti, aby si zde mohli dát dostaveníčka se svými dívkami. Ty písně přitom znějí neustále a jsou krásné. Popisují upřímnou lásku a touhu po volném a šťastném životě.
"Hladoví zpívají za jídlo, sedláci zpívají při práci a zamilovaní zpívají o lásce." A již v roce 700 před Kristem vznikl zpěvník (Š'-ťing), což je nejstarší a největší sbírka písní. Je to také sbírka tradic čínského lidu a tyto písně popisují život lidí a jejich city.
Tradiční čínská lidová píseň se člení na tři hlavní kategorie: Chao-c' (písně k práci), Šang-e (horské písně) a Siao-tiao (národní písně).
Chao-c' (písně k práci) - jsou lidové písně, které si lidé zpívají při práci. Skládají se z jednoduchých a hlasitých výkřiků, které se zpívají hlavně ve skupinách. Tyto písně regulují dech, pomáhají vytvářet stejný pracovní rytmus a odbourávají tlak vznikající těžkou prací. Časem se tyto jednoduché výkřiky vyvíjejí ke stále hodnotnějším textům s komplexní melodií. A i přes tu relativně jednoduchou hudební strukturu má obsah těchto písní energický charakter.
Šang-e (horské písně) - původně sloužily ke komunikaci přes velké vzdálenosti. A protože se tyto písně rozšířily z horských oblastí jižní Číny přes celou Čínu, dostaly název Šang (hora) a Ke (píseň). Jedná se přitom o lidové písně, jimiž se vyjadřují vnitřní pocity. Typické jsou tedy písně o lásce nebo písně vyjadřující životní hořkosti. Šang-e bývají běžné, relativně krátké písně s nejrůznějšími rytmy. Zpívají se pod širým nebem, vysokým hlasem a v četných variacích. Často bývají již od začátku zpívány v těch nejvyšších tóninách, aby probudily emoce posluchačů a aby vyjádřily pocity zpívajícího. Milostná píseň o Kchang Tingu je typická pro Šang-e.
Siao-tiao (národní písně) - se zpívají pro zábavu, hlavně na slavnostech nebo také při různých pauzách. Rytmus i melodie jsou velmi živé. Ve srovnání s Chao-c' a Šang-e jsou Siao-tiao rozšířeny nejvíce. Na venkově zpívají tyto písně muži, ženy i děti. Ti, kteří nepracují na poli, však nesmějí zpívat žádné písně k práci. - Chao-c´. Národní písně jsou rozšířeny i ve městech u všech společenských vrstev, od obchodníků přes řemeslníky až k intelektuálům.
Písně Siao-tiao pojednávají o milostných příbězích, o smutném loučení, o dobrých mravech, o legendách i příbězích z historie až k aktuálním událostem.
Lidové písně se ztrácejí
"Nebe na východě je rudé, slunce stoupá do výše, v Číně nastupuje Mao Cetung; on dá lidu štěstí a je velkým zachráncem lidu..." Píseň Tung Fang Chung (Rudá na východě) zná v Číně dnes každý, kdo se narodil po roce 1949, tedy po založení Lidové republiky.
Během kulturní revoluce musel všechen čínský lid tuto píseň každý den zpívat, přičemž původ této písně zná jen málokdo. Jedná se přitom o milostnou lidovou píseň "Sezamový olej" z regionu Šan-pej, provincie Šan-si. Původní text byl: "Sezamový olej, čínské zelí, u zelených fazolí musíme nejdříve odstranit okraje. Tři dny už jsem tě neviděla a umírám touhou po tobě - chaj jü-chaj - můj milý muži ..."
Od roku 1949 je tradiční čínská kultura ničena, obyvatelstvo je odříznuto od tradic a umění bylo přeměněno na nástroj strany, říká zpěvačka Ťien-šen Jang.
Podle této bývalé zpěvačky Ústředního orchestru v Číně se každý rok vmísí skupiny komponistů orchestru mezi lid, aby sbíraly lidové písně. "Oni už nasbírali mnoho lidových písní, ale většinu z nich nesmějí vůbec použít, ty písně neprošly cenzurou", říká zpěvačka. Většina lidových písní byla nově opatřena komunistickými texty, tak se opět dostaly mezi lid a šířily se jako "lidové písně".
(Text erschienen in The Epoch Times Deutschland Nr. 7, Seite 4)
