Jihlava, 8. srpen – Když jsem se telefonem objednávala na zvonění, zvoník od sv. Jakuba, pan Martin Němeček, mne upozornil: „Poznáte mě podle toho, že budu v ruce držet velký klíč.“
A to se opravdu nedalo přehlédnout. Po setkání dole pod věží jsme se vydali nahoru, do podoblačných výšin, do jižní věže, která nosí zvon. Vydala jsem se navštívit „Zuzanu“ a poslechnout si ji docela zblízka. Vystoupáme po schodech jižní věže, projdeme několika vrátky a ocitáme se pod velkým zvonem. Když zvednu hlavu, tady je, majestátní a nádherná. Slabě zelenavý plášť zvonu vystupuje ze šera. Pokračujeme o něco výš, abychom došli nahoru, kde se nachází zvonicí zařízení.
Století zvonů
Za zlatý věk českého zvonařství bývá označováno 16. století. V tomto století, v roce 1549, byl odlit náš největší zvon v Čechách. Pochází z dílny brněnského zvonaře Tomáše Jaroše a zavěšen je v hlavní věži katedrály s. Víta v Praze. Jeho jméno je „Zikmund“ a jeho hlas zazněl letos při oslavách 650 let položení základního kamene Karlova mostu.
Jak se odlévají
Výroba zvonů má být fascinující a dobrodružný zážitek. Nejprve je v peci zahřívána měď a když dosahuje té správné tavné teploty, přidává se cín. Tím vznikne zvonovina. Jako žhavá láva vyrazí vroucí kov připravenými stružkami a postupně vyplňuje formy zahrabané v zemi. Zde několik týdnů vychládá. Formy jsou vyzvednuty ze země, může být odstraněn plášť a jádro zvonu. Potom může být vyzkoušen jeho dobrý zvuk. Mezitím v dílně zvonaře je zhotoveno příslušenství zvonu, jeho srdce a zvonová stolice. Ta je buď z oceli nebo z dubového dřeva.
Zuzana
Jihlavský zvon „Zuzana“ na jižní věži kostela sv. Jakuba je druhým největším zvonem na Moravě (po Olomouci). Do věže byl zavěšen r. 1563, jeho výška je 1,52 m a váží 7.086 kg. „Průměr věnce je asi 2,2 metry,“ sděluje pan Němeček. „Byl ulit na objednávku města Jihlavy, práce byla zadána cínaři Brykcímu z Nového města pražského, který musel vážit cestu do Jihlavy. Zde na jižních hradbách otevřel zvonařskou dílnu a v ní byl 6. 7. 1563 zvon odlit. Na jeho výrobu nejvíce přispěla jihlavská paní Zuzana, takže zvon byl pojmenován po ní.“ uvádí o původu zvonu. Spočítala jsem, že nedávno bylo Zuzaně 444 let.
Vyzvání pouze každou neděli ve 12 hodin, někdy při určité mši v kostele, o Velikonocích a na vánoce.
Zatímco občanským povoláním je pan ing. M. Němeček vedoucím informatiky u Krajské záchranné služby, zvonění jej baví. Je to tak trochu „čarování“.
„Zvoním už dvanáct let. Když jsem se učil zvonit, bylo zrovna zimní období. Ale potom, když přišlo léto, červen, červenec, vypadalo to, že neumím zvonit. Znovu jsem se učil, jak zvonit, když je tepleji. U zvonu velmi záleží na okolní teplotě. Chlad je pro slitinu zvonu optimální teplota. Zuzaně nejvíc vyhovuje 5 – 10 º C. Tehdy zvoní nejlépe,“ připomíná si zvoník pan Němeček.
Magický obřad
Přestože pohyb zvonu obstarává elektřina, musí zvoník ručně zvon nejprve rozhoupat, aby se stroj „chytil“. „Zvoník musí se zvonem souznít. On totiž pozná, v jaké jsem náladě nebo s jakým doprovodem jsem přišel, a podle toho zvoní.“
Za pět minut dvanáct začne rozhoupávat zvon. Protože jsme nahoře nad zvonem, pomáhá si nohou. Venku je asi 20 º C, takže se ozývá rozeschlé praskání v závěsu zvonu, které se dramaticky stupňuje. Potom nastoupí technika, která hýbe zvonem. Protože je zvon tak veliký, vyžaduje velký rádius zhoupnutí. Než začne srdce zvonu bít, musí být rozkýván tak, že si na každé straně téměř „lehá“.
Už se houpe do téměř vodorovných poloh, ale srdce ještě nezačalo bít. Při prvním úderu nejprve nastoupí úlek. Hledala jsem, čeho bych se chopila a podržela. Vzápětí srdce zvonu bije čistým lahodným zvukem. Zuzana se rozezvučela. Nejlahodnější tón je slyšet zprostředka zvonu, překvapivě vysoký, ušlechtilý. V jeho hlase lze rozpoznat Radost, kterou nelze ničím zkalit.
Během zvonění musí zvoník stroji ještě pomáhat, aby zvonění bylo souměrné – je to opravdu magie. Lidská bytost komunikuje s bytostí zvonu. Protože zvon je tak velký a těžký, musí hlídat souměrnost, aby zvonění bylo skutečně pravidelné na obě strany.
Poděkování
Po pěti minutách Zuzana umlká. Mechanismus se zastavuje.“Někdy je ho slyšet až do Brtnice,“ říká zvoník a pochvaluje dnešní zvonění.
Když sestupujeme dolů, dotkne se rukou věnce zvonu. Odehrává se pravidelný rituál. Je to poděkování za krásné zvonění.
