Luboš Hruška proslul jako bojovník proti totalitě a zakladatel Meditační zahrady - Památníku obětem zla v Plzni. Jako mladý důstojník Československé armády byl v roce 1949 zatčen při pokusu překročit hranice. Původní rozsudek "smrt provazem" mu byl změněn na 18 let těžkého žaláře. V komunistických koncentračních táborech si nakonec odseděl 10 a půl roku. V nejtěžších okamžicích, které prožíval, si přísahal, že jestli přežije, vybuduje z ovocného sadu svého otce památník obětem komunismu.
Ve vězení Leopoldov byl vystaven neustálému týrání, hladu a zimě. Vážil pětačtyřicet kilo a ještě snášel utrpení samotky a bití. V samovazbách nalezl cestu ke křesťanské víře a nechal se tajně pokřtít. "Kdyby to bývali zjistili bachaři, umlátili by nás na místě," vzpomínal později. Leopoldovská korekce byla známá jako místo fyzické likvidace vězňů. "Tolik mých přátel zemřelo na následky nelidského zacházení a bylo pochováno "za štrekou", jak bachaři nazývali vězeňský hřbitov. Bylo to pusté, smutné místo v polích za železniční tratí v sousedství pevnosti."
V roce 1953 čekal Luboše Hrušku transport do pracovního tábora Bytíz, kde byl s ostatními vězni nasazen na těžbu uranu. "Byli jsme věčně v podzemí. (...) Pracovní podmínky byly strašné. Když při závalu zemřel můj přítel Franta Eliášek, dvě civilní zaměstnankyně plakaly a já slyšel směnmistra, jak říká: "Neřvěte, káčy, vždyť je to jen mukl."
Hruška se nevzdával, poslal rodičům z vězení na padesát "černých" dopisů, v některých z nich nabádal k oživení protikomunistické činnosti. Když věc vyšla najevo, státní bezpečnost udělala u jeho rodičů domovní prohlídku a dopisy našla. Hruškův otec dostal dva roky...
Z přestálého zla se Hruška po svém propuštění pustil do budování zahrady. Inspirací mu byla Kristova křížová cesta: "Každý máme nějaké trápení, se kterým se musíme smířit. Přál jsem si, aby zahrada přispěla tomu, že se s tím smíříme. Abychom ten kříž, který neseme životem, brali jako zkoušku, ve které máme obstát."
Pro úpravu krajiny zvolil Hruška styl anglického parku, který se podobá divoké přírodě. Obrovská pískovcová zastavení křížové cesty pro Zahradu vytvořil sochař Roman Podrázský. Největším technickým oříškem bylo usazení posledního zastavení - Vzkříšení. Tříapůlmetrovou sochu, symbolizující nový život, usazoval na místo gigantický jeřáb. "Socha byla umístěna na břeh rybníčku. Mým záměrem bylo ji obklopit barevně kvetoucími keři a štíhlými vysokými stromy. Ty navozují dojem, že postava Krista letí vzhůru k nebesům. (...) Když se kamenný obr rozhoupal na jeřábu, modlil jsem se... Socha ladně dosedla, jako by to bylo i její největší přání." Zahrada je naprosto unikátní i proto, že na ní všichni zúčastnění pracovali zdarma.
I když plukovník Hruška odešel, jeho Zahrada stále inspiruje. V souladu s přáním jejího tvůrce z ní návštěvníci odcházejí s klidem v duši. Zůstává stále mladou, trvalou připomínkou lidského utrpení, ale i jemnou výzvou ke smíření s ním. Jeden ze zápisů v pamětní knize Hruškovy zahrady říká: "Přišel jsem s bolestí, odcházím s klidem."
Luboš Hruška zemřel 30. června 2007 ve věku nedožitých 80 let. V úterý 10. července byl oceněn záslužným křížem. Jedno z nejvyšších českých vyznamenání mu udělila in memoriam ministryně obrany Vlasta Parkanová.
Zdroj: Irena Kastnerová, Luboš Hruška a zahrada jeho duše
