K "protisovětskému ladění" Pištorovy říkanky Lapkové ještě přispěly ilustrace Luďka Vimra, které nikoho nenechaly na pochybách, kdo že "na nás nemá lézt".
V říjnu 1969 vyšlo v dětském časopise Mateřídouška několik rýmovaček pro nejmenší z pera Jiřího Pištory. Doprovázely je ilustrace výtvarníka Luďka Vimra. Jedna z těchto říkanek však nelibě zahrála na temnou strunu moci a díky svému „politicky nepřípustnému” dvojsmyslu zpečetila osud jednoho z nejtalentovanějších českých básníků. Velice rychle se jí začal zabývat ideologický tajemník strany a Rudé právo jí vzápětí věnovalo útočný článek „Ideje z Mateřídoušky”, ve kterém Pištoru označilo za nepřítele Sovětského svazu. Co v básničce vlastně stálo a proč jí režim vyhodnotil jako tolik nebezpečnou?
Posuďte sami:
LAPKOVÉ
Žije, žije ve stepi
jeden v suché otepi.
Druhý v láptích pod pařezem,
třetí v díře mezi bezem.
Ať si jsou, tam kde jsou.
Ať sem na nás
nelezou.
Básnička vyšla spolu s dalšími třemi v říjnu 1969 a z pohledu okupační reality (a právě minulého prvního výročí příjezdu spřátelených armád) bylo více než jasné, co jí „básník mínil”. Tomu, kdo přesto nepochopil, napověděly Vimrovy ilustrace, které jednoznačně děj situovaly do země „rudovousů”, vylézajících ze zemljanek a „zbojníků” v zelených uniformách s rudými výložkami.
Tragický osud Jiřího Pištory byl předznamenán indiciemi, které nalézáme v osudech členů jeho rodiny. Jeho otec byl jedním z popravených v Pardubicích na Zámečku v době heydrichiády.
Jiří byl odjakživa spirituálním umělcem a člověkem s hlubokým smyslem pro čest. A pro poezii. Již v mládí se zajímal o astronomii a ve skautu měl přezdívku Jupiter. Svou maturitní práci napsal ve verších, po jeho smrti přešla ze školního archivu do Památníku národního písemnictví. Udržoval přátelský vztah s Jiřím Grušou, dnes prezidentem mezinárodního Pen klubu i s Petrem Kabešem, básníkem holanovské tvářnosti a precizní češtiny. Byl spolupracovníkem časopisu Sešity (ten byl zakázán v roce 1969) a redaktorem časopisu Tvář. Českou veřejnost zaujal již první vydanou sbírkou Hodiny v řece (Československý spisovatel,1961), v roce 1993 jsme se dočkali pěkné reedice jeho sbírky Mezery v paměti (Mladá fronta, 1993).
Krize, která nastala v Pištorově životě na konci 70. let, měla dvě tváře, rodinnou a společenskou. Jiří se rozvedl se svou ženou Ivanou, zakrátko si vzal novou ženu Majku, vztah s ní však nebyl vyrovnaný. Do složité osobní situace přišly ještě „nešťastné” verše v Mateřídoušce. V době, kdy vyšly, Pištora působil jako tajemník Československého svazu spisovatelů. Byl zaskočen agresivní reakcí režimu, který mu znemožnil práci a definitivně zakázal veškerou publikační činnost. Narůstající existenční problémy a nepříznivá rodinná i společenská situace ho nakonec přivedly k sebevraždě. Jiří Pištora se v noci z pondělí na úterý 26. září 1970 ve svém nuselském bytě otrávil svítiplynem. Dvanáctého června letošního roku by se dožil 75 let.
Jak Pištora psal, když nevymýšlel říkanky pro děti? Svému příteli Milanu Panochovi daroval na listu papíru tuto báseň:
Foto: archiv Milana Panocha
Nad setbou roků zvlčilých
všechna svá pyšná slova ztratil jsem
Kámen a kámen kraje rodných lích
kámen a kámen na údělu mém
To každá vaše šlépěj zkameněla
přátelé vyhnaní
za vraty zbyla země osiřelá
a krok váš samou hrůzou vyzvání
Ale až jednou Až dojde na naději
Ať řeka hřímá ze všech sil
Své staré rány svléknem do peřejí
šat který jsi už dávno obnosil
(Dáno v Pardubicích, na den po svátku sv. Štěpána krále)
