Možná si říkáte, že země, kterou neváže k Africe z minulosti žádná koloniální vazba, a v níž ani dnes nežije příliš vysoký počet Afričanů, má s africkými kulturami máloco společného. Opak je pravdou! Současné africké dramaturgie mají kosmopolitní ráz a autoři, žijící často rozkročeni mezi několika kontinenty, řeší obdobné problémy jako my ve střední a východní Evropě. Třeba naše zkušenosti s totalitními režimy se v mnohém shodují s koloniálními či postkoloniálními zkušenostmi Afričanů...
Kořeny
Výjimečné události se rodí nenápadně a z mála. Takovým způsobem spatřil světlo světa i česko africký festival Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani!, který je ve střední a východní Evropě svého druhu jedinečný. Před šesti lety jej založily dvě ženy, divadelnice s vizí divadla bez hranic; dramaturgyně Lucie Němečková a v Praze žijící francouzská herečka a principálka Divadla na voru Frederika Smetanová. Prvotní impuls a doslova zasvěcení získal festival v divadle Kaple ztělesněného slova*, které v rámci off programu světoznámého Avignonského festivalu uvádí africkou a karibskou dramaturgii. Prvními spojenci a partnery byly Divadelní ústav a Francouzský institut v Praze.
Od začátku je snahou tohoto divadelního setkávání seznámit veřejnost s neprobádaným teritoriem moderních afrických divadelních kultur. Českým divadelníkům festival nabízí nesmírně životaschopnou alternativu k převažující euroamerické dramaturgii a současné divadelní dění v Česku obohacuje o kulturní aktivity „českých” Afričanů. Vnímání divadla se díky němu posunuje směrem k multikulturnosti, a tím pádem dává prostor nejen nové umělecké energii, ale též toleranci, rasové snášenlivosti a vzájemnému porozumění. Neboť vůči Africe, Afričanům a jejich kulturám, existuje (nejen v Čechách) spousta předsudků. Svět nasadil Africe nálepku „černý kontinent” a ten je světem zpravidla vnímán s podtextem „ponurý, temný”. Afričané, trvale žijící na našem území a věnující se divadlu, hudbě, tanci, umění jsou ale rovnoprávnou součástí naší kultury. Také proto festival zapustil v Čechách své kořeny, aby se pokusil změnit neblahé důsledky naší čtyřicetileté uzavřenosti vůči světu.
Budoucnost leží na Východě
Během existence festivalu se mezi pozvanými africkými autory a naší zemí vytvořilo silné pouto. Třebaže všichni autoři poprvé naši republiku navštívili právě na pozvání festivalu, překvapili svými znalostmi české kultury. Téměř všichni se vyznávali ze svého vztahu k Franzi Kafkovi, jehož tvorbou se cítí ovlivněni. Mezi tvorbou některých autorů lze vést umělecko-myšlenkové paralely, jako např. mezi předčasně zesnulým Sony Labou Tansi a Václavem Havlem. Jiní si z Čech odvážejí inspiraci pro svá další díla, jako např. Koffi Kwahulé nebo Caya Makhélé, kteří se k nám pravidelně vracejí. Koffi Kwahulé např. letos jako člen poroty Pražského quadrienále, mezinárodní scénografické výstavy, pořádané Divadelním ústavem. Caya Makhélé dvakrát jako host Mezinárodního veletrhu Svět knihy a loni jako vedoucí semináře autor- ského psaní na festivalu amatérského divadla Jiráskův Hronov. Prostřednictvím festivalu a afrických autorů se o české kultuře dozvídají i lidé v zahraničí. Akci totiž reflektují také zahraniční média, např. francouzské časopisy Africultures a Notre libraire či rádio RFI nebo chorvatský internetový magazín Teatar. Caya Makhélé dokonce tvrdí: „To, že se ve Francii konají akce seznamující veřejnost s africkými autory, divadly, kulturou a uměním, je dobře. Ale nás Afričany přece jenom pojí s Francií bolestné pouto z minulosti. Já vidím budoucnost afrického divadla spíš na Východě, třeba v Čechách. Myslím na to již od své první návštěvy v Praze.” A s humorem dodává: „Já například jsem v Čechách našel své slovanské kořeny.”
Čeští Afričané na scéně
Kromě prezentace afrických autorů se festival zaměřuje také na uvádění českých Afričanů na českou kulturní scénu. Každoročně se čeští Afričané představují prostřednictvím hudby, zpěvu, tance, ale čím dál více také divadlem či literaturou. Obecně převažuje v Čechách názor, že afričtí herci u nás nejsou. To je omyl - není jich mnoho, ale jsou tu. Čeští divadelníci s nimi (až na výjimky) nedokážou rovnocenně pracovat, v inscenacích se zpravidla akcentuje jejich „exotičnost”. Přece jenom existují příklady, kdy jsou herci s africkými kořeny vnímáni pro své herecké schopnosti a nikoliv jen pro svůj původ. Není to problém jen čistě umělecký, je to věc celospolečenská, otázka sžívání se různých kultur. V Čechách třeba žije a tvoří alžírský herec a básník, píšící česky, Adda Keddam nebo herec a dramatik původem z Angoly, Paul American, který je také autorem vůbec prvního dramatu napsaného africkým dramatikem v češtině. Podle jeho hry vznikla v loňském roce performance s názvem Capoeira aneb z Afriky a Brazílie do Prahy. Poprvé v historii české kultury spatřila světlo světa performance napsaná a nastudovaná Afričany, žijícími v České republice, kteří v ní otevřeně hovoří o svých kořenech i o své vykořeněnosti. S úsměvem, který místy mrzne na rtech, vyprávějí o své kultuře, o historii svého etnika i o hledání svého vlastního místa v Čechách. Performance vznikla v produkci Sdružení beninských občanů, žijících v České republice a vzbudila nečekaný zájem. Přináší totiž nové zdroje inspirace, novou citlivost, otevírá tabuizovaná společenská i osobní témata a zasazuje se o emancipaci lidí z mimoevropských kultur v rámci majoritní společnosti.
Do Evropy přes Afriku
Třebaže se festival rok od roku rozrůstá a jeho společenská i umělecká prestiž roste, zůstává po šesti letech své existence malým velkým festivalem, jehož možnosti jsou omezeny financemi, přidělovanými na základě grantů. Přestože dosavadní hosté festivalu žijí v Evropě - tajným přáním zatím zůstává pozvání afrického souboru či autorů přímo z Afriky - je každoroční program důstojný, atraktivní a objevný. Daří se mu stále více zapojovat do festivalového dění nejen mladé zájemce, ale také místní africkou komunitu i příslušníky menšin a cizince z jiných částí světa. Význam projektu nespočívá v délce jeho trvání, návštěvnosti, ohlasu v médiích… To jsou jen vnější projevy skutečného přínosu, jímž je zaplňování bílých míst v našich myslích a srdcích. Takový efekt jistě není okamžitý, nýbrž jde o běh na dlouhou trať. K evropské multikulturní společnosti vede několik cest. Ta naše vede přes Afriku!
