„Když jsme byli ještě v Číně, nikdy jsme nepomysleli na možné životní problémy v cizině. Chtěli jsme se jen vyhnout zatčení a zcela jsme se soustředili na naši bezpečnost. V Německu, kde jsme se nemuseli o naši bezpečnost obávat, se náhle objevily problémy s jídlem, komunikací s lidmi a používáním veřejných dopravních prostředků“, vzpomíná Žung  na své první dny v přijímacím táboře pro uprchlíky. 

Žung zíral na snídani na stole v kantýně přijímacího tábora pro uprchlíky v Karlsruhe. Před jeho očima stál šálek s mlékem, houska, máslo, marmeláda a k tomu vidlička, nůž .... zcela běžná německá snídaně. Ten štíhlý, drobný Číňan se podíval na Čchiung, svou ženu, která seděla vedle něho a rovněž na tu snídani zírala, jakoby nevěděla jak má začít. Zoufale se zeptala: „Jak může někdo něco takového dostat do žaludku?“ 

Taková byla první snídaně těch dvou v Německu. Sotva se toho dotkli. Ještě před třemi dny snídali horkou rýžovou polévku,  Pao-c', určitý druh kynutého těsta s masovou a zeleninovou nádivkou, k tomu chléb a naložená zelenina, teplé jídlo bez sladkostí a mléčných produktů, a to vše přirozeně jedli s hůlkami. Tak se živil Žung jako vesničan v jihočínské provincii Jün-nan již 32 let a Čchiung 29 let.  Nikdy si nepomyslel, že bude někdy muset jíst úplně jiné jídlo těch „s dlouhým nosem“.  

Útěk z Číny do Německa

V noci ze 16. na 17. května 2004 přiletěli Žung a Čchiung na frankfurtské letiště. Uprchli z Číny před pronásledováním. Od prosince 1999 do srpna 2002 tam byl Žung bez jakéhokoliv písemného příkazu vězněn nejprve ve vyšetřovací vazbě  a poté bez soudního přelíčení poslán do pracovního tábora, kde ho mlátili, zkopali a byl donucen k tomu, aby celé dlouhé dny seděl na bobku v malé železné kleci. Policie k tomu celému podala při zatýkání jen ústní vyjádření: Žung je obviněn, že „organizoval cvičební aktivity Falun-Gongu“. Tím bylo míněno, že každé ráno společně s několika ostatními vesničany cvičil ve volné přírodě Falun-Gong, pět pomalých cviků, které se podobají cvičení  Tchaj-Čch'-Čchuan. Žung a ostatní příznivci Falun Gongu se snažili v každodenním životě žít podle tří principů: Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti. „Chtěl jsem se díky Falun Gongu přece jen stát lepším člověkem, a to jak tělesně tak i duševně. To jsem také v posledních devíti letech uskutečnil. Ale Komunistická strana to nedovoluje jen proto
, že již příliš mnoho lidí praktikuje Falun Gong. 70 až 100 milionů, to je víc, než má Komunistická strana v Číně členů.“

V srpnu 2001 se Žungovi podařilo schovat se v otevřeném vozidle pro svoz odpadu a uprchnout z tábora. Od té doby byli Žung a jeho žena na útěku. Když pozorovali, že je jim policie na stopě, neviděli jiného východiska než Čínu opustit. 

V Německu jako „chromí, hluší, němí a slepí“  

Život v zemi, kde se mluví téměř výlučně jen německy, byl pro Žunga a jeho ženu skokem do ledové vody. „Když jsem přijel do Německa, často jsem si říkal, že dokonce i dvouleté německé dítě si dovede se vším lépe poradit než já. Nemůže jet samo autobusem, ale já také ne. Nemůže nakupovat v supermarketu, ale já také ne. V naší vsi přece žádný supermarket nebyl. Dítě si nepřečte nápisy na cedulích, ale já také ne. Já neumím vyjádřit co chci k jídlu, ale dítě tohle umí. Často jsme volali jednu Číňanku, aby nám něco přeložila. Někdy se jednalo o měsíční sociální dávky  nebo nějakou práci v azylovém domě, někdy o léky nebo vystavení pasů“, vzpomíná si  Žung. 

„Najednou jsem byl jako chromý, hluchý, němý a slepý. Takový pocit si ztěží umí představit někdo, kdo nic takového nezažil na vlastní kůži“, vzdychne  Žung. Výuka němčiny začala již v uprchlickém táboře ve Wieslochu u Heidelbergu, kam byli Žung a Čchiung v červnu 2004 z Karlsruhe přeloženi. Dvě hodiny němčiny ve středu dopoledne. „Jen si to představ, jenom dvě hodiny týdně. A to se ještě sejde řada různých lidí, z nichž někdo teprve právě do Německa přijel a nerozumí vůbec ničemu, ten druhý už je tu několik let a už se umí do určité míry dorozumět. Učitel se řídí podle těch, kteří žijí v Německu již delší dobu. Proto to bylo pro nás, nově příchozí, velice těžké. Ale jinak to ani nešlo. Nebylo by to bývalo také správné, aby se řídil  učitel podle nás. Tak či tak, nebylo to uspokojivé,“ kroutí hlavou Žung. 

Teprve až za rok poté, co získali azylový status, se začali správně učit němčinu. Několik hodin dopoledne v malé skupině s více než deseti jinými uprchlíky na lidové škole v Heidelbergu. Pro Číňany, kteří umí jen čínsky, je západní jazyk úplně jiným světem: Od gramatiky až k výslovnosti, od způsobu myšlení až k řeči tělem. Aby se však mohli co nejrychleji integrovat do německé společnosti, Žung i Čchiung se snažili co mohli. I navzdory tomu, že ještě dnes je v Číně na venkově běžná jen pětiletá školní docházka, stali se ti dva za pár týdnů nejlepšími žáky ve skupině. 

Kdo žádný azylový status nemá, a to se týká více než 90 procent čínských uchazečů o azyl, ten nemá žádný nárok na kurzy němčiny. Učí se jen tak všeobecně při  styku s Němci a takoví jsou i po deseti i dvaceti letech  pořád ještě napůl chromí, napůl hluší, napůl němí a napůl slepí. 

Styk s lidmi v uprchlickém táboře

„S většinou obyvatel jsme tam vycházeli dobře. Jen několik jich bývalo často špatně naladěno a pořád se chtěli hádat, přičemž já jsem také nevěděl proč. Vždyť jsem přece také neuměl moc dobře německy.“ Mezi těmi obyvateli tam byli Číňané, Vietnamci, Iránci, černoši.... sešly se zde dohromady různé mravy, zvyky a kultury bydlení. 

„Afričané často poslouchali hlasitou a silnou hudbu. My z Číny a Vietnamu jsme spíše potichu. My Asiaté jíme více zeleninu a rýži než ostatní. Oni ale potřebovali více cukru a kávy, čaje a to dokonce i pro vaření. Tak jsme jim dávali náš cukr, který jsme v azylovém domě dostávali, ale nespotřebovávali ho. Určitá výměna pořád existovala i přes tu jazykovou bariéru“, vzpomíná si  Žung.

Na otázku, co na Žunga v uprchlickém táboře zapůsobilo nejvíc, odpovídá okamžitě, „že jsme dostali darem kolo“. „Vnitřní dvůr uprchlického tábora byl často špinavý od dětských her a na podzim byl pokryt spoustou listů. Tak jsme správci pomáhali dvůr zametat. Stejně jsme neměli co dělat, nesměli jsme přece bez azylového statusu pracovat. Po nočním večírku byl dvůr obzvlášť zaneřáděný. Potřebovali jsme dva dny, abychom ho dali do pořádku. Za to nám správce daroval kolo, které sponzorovala jedna dobročinná organizace.“  S tímto kolem se stal rádius pohybu  Žunga a jeho ženy najednou mnohem větší. Neboť z jejich 40 Euro měsíčních sociálních dávek, téměř polovina padla na doplňkový nákup zeleniny, takže si ti dva nemohli dovolit jezdit někam vlakem či autobusem. 

„Občas jsem slýchával od ostatních Číňanů, že někteří z dozorců v azylových domech bývají vůči žadatelům o azyl obzvlášť neuctiví. Avšak my jsme měli štěstí, že jsme vždycky narazili na milé lidi“, spokojeně říká  Žung. 
 

Vděčnost navzdory všemu

„Ty dva roky v azylovém domě nebyly snadné. Dlouhá chvíle, samota, starosti o průběh azylu, strach z odsunutí do Číny, konflikty s ostatními... člověk tu může mít jen to nezbytně nutné k životu. Někteří dozorci mají také vůči Číňanům předsudky, z čehož jsem nebyl právě šťastný. Ale přes to všechno jsme tady v Německu nalezli bezpečné útočiště.“ Žung vzpomíná na malou místnost s osmi, devíti čtverečními metry v azylovém domě ve Wieslochu. On i  Čchiung tam bydleli do března 2006. 

Ten pokoj byl sice malý, ale Žung v něm mohl meditovat při otevřených dveřích, což je  v Číně nemyslitelné. „Také informační materiály k odhalení brutálního pronásledování Falun-Gongu v Číně smím tady v Německu rozdávat na ulici. To se v Číně muselo dělat jen potají. V tomto smyslu jsem německé vládě opravdu vděčný“, míní  Žung při pohledu nazpět na zlé časy v pracovním táboře v Číně. 

Jen ti, kteří získají azylový status, dostanou pracovní povolení. Moci se konečně zase živit sám, to bylo dlouho Žungovým přáním: „Je mi teprve 35 let a mohu pracovat. Krom toho pro nás německá vláda už tolik učinila, měli bychom se přece jen podle svých možností stát samostatnými.“ Kvůli jazykové bariéře mohou pracovat nejdříve buď v kuchyni nějaké kavárny nebo jako výpomocná síla v čínské restauraci. 

„Možná, že si později otevřeme obchod se Sushi. Některé přípravy jsme již učinili.“ Žung a Čchiung se již postavili na nohy. Je to znát i na jejich vyjadřování: plynně hovoříce mateřštinou čínsky, mezi níž se neúmyslně tu a tam přimíchá německé slovo.