Po desetiletém vysilujícím čekání v thajském uprchlickém táboře bylo dvěma tisícům barmských Kareňanů uděleno povolení k trvalému pobytu v Kanadě.

Je to druhá skupina Kareňanů, kteří do Kanady přijeli poté, co byla v loni přijata jiná, menší skupina. Většina Kareňanů uprchla do Thajska kvůli pronásledování barmským vojenským režimem v roce 1995.

Tento měsíc kanadská ministrině pro občanství a přistěhovalectví Diane Finley zveřejnila plán pro začlenění Kareňanů, s jehož naplňováním se počítá v příštích dvou letech. Oznámila, že 712 z 810 uprchlíků, kteří do země přicestovali v první vlně je postupně ubytováváno v městech po celé zemi. Devadesát z nich žije v Londýně v Ontáriu.

„Většina z těchto lidí byla v thajském přistěhovaleckém táboře Mae La Oon sedm až dvanáct let,“ sdělila prezidentka karenské komunity v Ontarijském Londýně Joe Hantha. Před tím, než se paní Hantha před více než deseti lety dostala do Kanady, sama žila v  táboře tři roky.

Kareňané, jako jedna ze sedmi menšinových etnických skupin, bojovali s vojenským režimem Národní ligy pro mír a rozvoj (SPDC) od roku 1948 za svá práva a nezávislost.

„Mnoho uprchlíků zažilo od jednotek SPDC násilí, vraždění a nucené přesidlování“, řekl Tin Maung Htoo, mluvčí sdružení Kanadských přátel Barmy se sídlem v Ottawě. „Muži, ženy, starci i děti byli zneužíváni k nucené práci v armádě a při budování vojenské infrastruktury.“

„Většina uprchlíků přicházejících do Kanady jsou vesničané,“ dodává Tin Maung Htoo „ještě než se sem dostali, měli hrůzu z toho, jak se zvládnou přizpůsobit novému prostředí a jestli jim tu vůbec někdo pomůže.“

Paní Hantha říká, že Karenští uprchlíci jsou vděční za finanční pomoc s bydlením a zajištěním potravin, kterou jim poskytla kanadská vláda, stejně jako za pomoc církve a dobrovolnických skupin.

Nicnéně s radostí z možnosti začít v Kanadě nový život, přichází i nutnost čelit mnoha obtížím.

Podle paní Hantha je největším problémem jazyková bariéra, která ztěžuje běžnou každodenní komunikaci. Další náročnou výzvou je nutnost zvyknout si na jiný životní styl. Uprchlíci absolvovali nácvik základních dovedností jako jsou cestování veřejnou dopravou, nakupování, bezpečnost v domácnosti, ale i zásady zdravého životního stylu.

Novinkou bylo také chladné počasí, které lidé v Barmě nikdy nezažili. „Potřebují se dozvědět, jak se udržet v teple a naučit to i své děti.“ řekl Tin Maung Htoo.

Podle Sdružení kanadských přátel Barmy bylo kolem milionu obyvatel Barmy vyhnáno ze svých domovů a stali se tak uprchlíky ve vlastní zemi. Zůstávají v Barmě, protože se nemohou dostat přes hranice, nebo doufají, že se jim podaří znovu vrátit domů.

„Před demokratickým povstáním v roce 1988 žili jako každý jiný. Někteří pracovali jako učitelé nebo vládní zaměstnanci. Po převratu utekli do džungle, protože se nechtěli podřídit diktatuře vojenského režimu.“ říká Hantha.

140 000 barmských uprchlíků, kteří se dostali do Thajska, bylo ubytováno v devíti uprchlických táborech. Tábor Mae La Oon je jedním z nich.

Nejvyšší komisař pro uprchlíky při OSN označil přesídlení uprchlíků z tábora Mae La Oon za prioritu. Zveřejněná zpráva CIC upozornila na špatnou přístupnost tábora, stísněné životní podmínky, nedostatek hygienických zařízení a zdrojů nezávadné vody. Obyvatelé jsou navíc stále ohrožováni sesuvy půdy, protože tábor leží v údolí.

Z devíti thajských táborů je Mae La Oon nejuzavřenější a nejhůř přístupný. „Cesta do nejbližšího města trvá celý den,“ říká paní Hantha. „Mnoho obyvatel tábora trpí anémií a podvýživou. Šíří se zde tuberkulóza a malárie. Téměř neexistuje lékařská péče“ dodává.

Podle závěrů Australské společnosti pro zdraví, vzdělávání a rozvoj zahraničí (APHEDA) jsou „Všem obyvatelům Barmy násilnou vládou vojenské junty porušována základní lidská práva a etnické menšiny jsou na tom ještě hůř.“

APHEDA také dodává, že barmské vojenské jednotky systematicky používají znásilňování a sexuální násilí jako válečnou zbraň k terorizování etnických žen.